Mladí manželé si odvezli adoptované dítě přímo z porodnice a okamžitě se přestěhovali na druhý konec republiky. To všechno jenom proto, aby se neprozradilo, že miminko není jejich. I když tohle určitě není typická reakce, myslí si mnozí rodiče, že lepší je dětem to neříkat. Bojí se šoku, který to pro ně může představovat. A obávají se i jejich reakcí.

Zkušenosti odborníků však ukazují, že riziko prozrazení je vysoké. A to i v těch případech, když se rodina přestěhuje několik set kilometrů daleko nebo když třeba adoptivní matka před svým okolím úspěšně předstírá těhotenství.

Neustálá úzkost a strach z prozrazení

Poslouchal jsem mladé manžele, kteří přišli do poradny kvůli problémům s adoptovaným synem ve škole, a uvědomoval jsem si, kolik úzkosti, napětí a strachu z vyzrazení prožívají. Patřili k rodičům, kteří se rozhodli dítěti nesdělit, že si ho osvojili.

Měl jsem pocit, jako by byli stále ve střehu. Vědomě i podvědomě. Období relativního klidu střídaly nové úzkosti, které přinášela každá problémová situace.

Výchova je složitá a děláme při ní chyby. To je přirozené. Stejně jako to, že každé dítě prochází obdobím neúspěchů, smutků a starostí. Především v dospívání mívá značné konflikty s autoritami, rodiče nevyjímaje. Negativistické postoje ostatně zaujímá v tom období skoro proti všemu.

V případě adoptivního dítěte je všechno ještě složitější a dramatičtější. Zvlášť když o své adopci neví. Rodina prožívá úzkosti, že příčinou zvratů v chování dítěte, nebo jeho diskutabilních projevů, bylo právě nevhodné vyzrazení. Tyto situace a úzkosti se znovu a znovu opakují, protože rodič nemá odvahu se dítěte zeptat.

Konečně zkuste se ho taktně otázat, jestli mu někdo "něco neřekl". Musel by následovat otevřený rozhovor a vysvětlení. Bohužel s několikaletým zpožděním. A z toho mají rodiče velký strach.

Nejhorší je to v krizi nebo v afektu

Jednadvacetiletý vysokoškolák přivedl do jiného stavu svou přítelkyni. Ta se rozhodla, že si dítě nechá. Přes jeho nesouhlas. Rozešli se kvůli tomu. Babička vysokoškoláka se pak přišla rodičům dívky omluvit. Vysvětlovala, že rodina její dcery chlapce adoptovala, když byl malé dítě. Kdyby se narodil její dceři, určitě by něco takového neudělal.

Mladík se pak o své adopci dozvěděl od rodičů těhotné dívky, kteří mu dali najevo své pohrdání. Měl pocit zrady. Celá ta léta mu rodiče lhali. Vztahy mezi nimi se vyhrotily. O vztahu k babičce ani nemluvě. Mladík začal pátrat po své matce. Když ji po několika týdnech vypátral, čekal ho další šok. Šlo o ženu, která měla problémy s pitím a se zákony.

To, že tajenou adopci prozradí prarodiče nebo někdo další z rodiny, nebývá ničím výjimečným. Obvykle k němu dochází v podobně vypjatých krizových situacích. Když dítě nějakým způsobem selhává - třeba neprospívá ve škole. Nebo způsobí nějaký malér, případně když nenaplňuje představy rodičů.

Riziko prozrazení bývá vysoké zejména při výchovných problémech v pubertě. Tady navíc hrozí, že se to stane v afektu a velmi nevhodným způsobem. Obavy rodičů, že dítě zažije šok a prozrazení poznamená jejich vztah, se pak snadno naplní víc než vrchovatě.

Nejvhodnější je předškolní věk

Kdy je tedy nejvhodnější doba pro to, abychom dítěti sdělili pravdu o adopci? V období, kdy se začíná zajímat, jak přišlo na svět: v předškolním věku.

Vzpomínám si na jednu maminku, která měla výjimečný cit pro výchovu i schopnost vcítit se do druhých. Svému adoptovanému synovi ve čtyřech letech vysvětlila: "Já jsem tě v bříšku nosit nemohla, ale hrozně jsme tě chtěli. Tak jsme si s tatínkem došli do porodnice a tam jsme si vybrali to nejmilejší děťátko. A to jsi byl ty. Od té doby jsi náš a jsme rodina." Takové vysvětlení je nejen citlivé, ale pro malé dítě i srozumitelné a pochopitelné. Navíc mu ho rodiče mohou kdykoliv zopakovat, když se zase začne ptát.

Samozřejmě, problémy s výchovou adoptivního dítěte tím nekončí. V této otázce je ale jasno. Rodina nemusí mít neustálý strach z prozrazení a z potíží, které může při prozrazení vyvolat otřesená důvěra.

Syn maminky, o které jsem se zmínil, své adoptivní rodiče naopak v dobrém rozmaru často žádal, aby mu znovu a znovu vyprávěli o tom, jak si ho vybrali jako nejmilejší děťátko, které v porodnici bylo.