Velmi často totiž svým odchodem žena v muži vzbudí mnohem větší agresi a ten začne dělat všemožné, aby se ženě pomstil. Ženy tak žijí v neustálém strachu a taky stresu.

"Pokud jsou v manželství navíc i děti, je žena téměř v pasti. Většinou psychický teror pokračuje i do konce boje o svěření do péče jednoho z nich. A není výjimečné, že pokračují i při předávání si dětí v budoucnu," upozorňuje na závažnost problému Kateřina Hollá ze serveru Sexuálně.cz.

Bohužel v České republice problém domácího násilí legislativa neřeší až do konce. Ženě sice dnes již pomůže od muže odejít či vykázat ho z bytu, ale nikde není psáno, že muž nezíská dítě do své péče nebo že jí dál už nebude ubližovat. Tudíž ani po rozvodu ještě žena nemá zdaleka vyhráno.

Střídavá péče není vždy nejvhodnější

Pokud se rodiče rozcházejí s rozumem a v klidu, není důvod, aby dítě vyrůstalo jen u jednoho rodiče. Střídavá péče může být v tento moment výhodná pro všechny strany včetně dítěte.

"Dohodnout se na na jednotných výchovných zásadách, na systému, jak dodržovat řád a pravidla, jaké zvolit tresty, jaké odměny, jaké koníčky a kdy dopřát dítěti čas na jeho osobní volno lze totiž jen pokud spolu rodiče spolupracují," vysvětluje Hollá.

Když ale tomu tak není, zvláště pak stojí-li za rozchodem rodičů domácí násilí, pak by o střídavé péči vůbec neměla být řeč. Dítě se tak totiž může stát jen prostředníkem nejrůznějších intrik, což může zanechat následky i na jeho duši a ohrozit ho v dalším vývoji.

Násilí se dopouštějí lidé s poruchou osobnosti

Řešit konflikty a problémy neumí každý a většinou to vyžaduje velkou míru tolerantnosti a respektu k druhému. Ti, co toto všechno nezvládají se velmi často dopouští domácího násilí. Nemusí se vždy jednat o fyzický atak, ale i o psychický teror. I ten lze totiž považovat za formu násilí.

Ve většině případů se násilí  dopouští člověk, který má výraznou poruchu osobnosti.

"Dříve se jim říkalo psychopati, ale jelikož toto označení již nabylo pejorativního významu, používají se spíše termíny dissociální osobnost či hraniční porucha osobnosti," upozorňuje Hollá.

Podle ní má takový člověk potřebu druhého kontrolovat, ovládat, dosáhnout toho, čeho on sám chce. Jeho chování má velké výkyvy, od výrazně pozitivního, kdy druhého člověka zahrne vším, co si jen může přát, přes výrazně negativní. Negativní může mít podobu primitivního násilí, kdy většinou muž zbije ženu, ale také velmi sofistikovaného promyšleného týrání, kdy psychopat přesvědčí oběť, že je to vlastně její vina, že si vše zaslouží, že si to tak vybrala právě ona.

Domluva je téměř nemožná

Násilník většinou nerespektuje žádné autority a už vůbec ne nějaké potřeby dítěte. Vidí pouze sám sebe a rozhodně ho netíží svědomí. Vlastně ani neví, co takové svědomí je.

S takovým člověkem se prostě domluvit nedá na zcela běžných věcech, natož na péči o dítě.  O to horší pak je, když to nařídí týranému rodiči soud. Nejen že si žena tak neustále bude připomínat vše, čeho se na ní muž dopouštěl, ale také bude žít v panickém strachu, jak celou věc zvládne jejich dítě.

Takové rozhodnutí může mít podle psychologů naprosto tragické následky. A proto se nelze divit, když se žena v takové situaci rozhodne pro nějaké naprosto iracionální řešení. Hledá tak cestu ze své svízelné situace.

Samozřejmě tyrani nemusí být vždy jen muži. Existuje nesčetně případů, kdy v roli týraného je naopak muž. V každém případě, ani pro ně tato situace není jednoduchá, zvláště pak chtějí-li usilovat o svěření dítěte do péče.

"Nicméně existuje mnoho otců, kteří tohoto trendu zneužívají. A lžou když tvrdí, že matka proti nim dítě navádí, přestože se naopak snaží, aby nebyl přerušen kontakt mezi nimi. Bohužel těmto mužům to často nestačí a domáhají se svého práva, například střídavé péče, přestože je to objektivně na úkor dítěte," dodává Hollá.