Proč jsou ženy v mnohém lepší než muži

Muži pro posouzení krásna uměleckého díla používají jen jednu polovinu mozku, zatímco ženy obě.

Profesor Francisco Alaya z Kalifornské univerzity v Irvinu v článku pro časopis Americké akademie věd PNAS tento svůj poznatek vysvětluje jako pozůstatek z dob, kdy se náš druh vyvíjel. Muži potřebovali vidět všechno najednou, jako celek, ale ženy měly čas vnímat jednotlivé součásti celku, vidět ho přes detaily.

Profesor pozval k testu deset žen a deset mužů a předložil jim reprodukce uměleckých děl a snímky měst a venkovské krajiny. Na hlavy všem pokusným osobám nasadil helmy s elektrodami a měřil elektrické výboje mozků.

Ženy i muži při prohlížení obrázků podle očekávání aktivovali temenní mozkový lalok, který je spojován s prostorovým vnímáním. Jenže tu byl evidentní rozdíl – zatímco u mužských mozků se rozsvítila jen pravá část laloku, u žen svítily obě.

Tým výzkumníků to interpretoval jako důkaz, že ženy věnují pozornost nejen obrazu jako celku, ale soustřeďují se na detaily a jejich vztahy – co je nahoře, co dole, vpravo, vlevo, v popředí či v pozadí. Muži zato vnímají jen celek přesnějším mentálním mapováním.

Je to pozůstatek z dob, kdy se první lidé živili jako lovci a sběrači. Muži museli při sledování a nadhánění zvěře hlídat celou krajinu, vést v patrnosti vzdálenosti a směry pohybu, a na detaily neměli čas. První ženy se za mamuty nehonily, musely sbírat plody, a proto se u nich vyvinul větší smysl pro přesnou detailnější lokalizaci jednotlivých složek celku – banánů, jahod, prostě bobulí.

„Ženy jsou pozornější k objektům v bezprostředním okolí včetně těch, které jsou pro jejich činnost v danou chvíli nevýznamné,“ napsal profesor Alaya. A to je podle něj pro vnímání umění důležitější než celková prostorová orientace, v níž jsou prý muži lepší.

Profesor Friedermann Pulvermuller v redakční poznámce k článku dodal, že „o rozdílech mezi mozkem ženy a muže ví věda už dlouho“. Nové poznatky o percepci umění podle něj dokládají, že u žen je propojení obou hemisfér dokonalejší.

Mezi vlastnostmi, které si ženy uchovaly z dávné minulosti (nejen) lidského rodu, je i vyšší vnímavost vůči tělesným pachům. Byly pro ně důležitým zdrojem biologických informací při volbě partnera.

Nezávislý výzkumný ústav Monell Chemical Senses Center ve Filadelfii na zakázku několika kosmetických firem provedl výzkum vnímání lidského potu oběma pohlavími. Výsledky potvrdily, co výrobci kosmetiky dávno vědí, totiž že ženy jsou v tomto směru mnohem náročnější než muži – co muži považují za dostatečně účinné, většinu žen neuspokojí.

Výzkumníci předložili pokusným osobám – mužům i ženám – pachové ampule obsahující vzorky lidského potu s příměsí deodoračních látek. Využili přitom osvědčenou metodu křížové adaptace: čichové buňky, navyklé na jednu látku, se stávají méně vnímavými ke druhé.

Muži i ženy shodně silně vnímali pach potu z podpažní jamky. Jestliže ke vzorku potu byla přidána potlačující vůně, výsledky se však výrazně lišily. Dvě minuty po testování čistého vzorku potu dostali dobrovolníci k vyzkoušení ampulku, v níž byla k potu přidána některá z celkem 32 potlačujících látek. Zatímco pro muže byl pach dostatečně blokován v 19 upravených vzorcích, ženy uspokojily jen dva.

Dobrovolnice v testu také projevily ostřejší vnímavost vůči mužskému potu než vůči ženskému. Ženský pot byl podle nich dostatečně potlačen v plné polovině upravených vzorků, ale mužský dokázalo potlačit jen 19 procent.

„Vnímavost žen vůči potu, zejména mužskému, je velice vysoká a je obtížné ji utlumit,“ shrnul šéf pachové laboratoře Charles Wysocki. „Ukazuje se, že lidský pot představuje pro ženu velice důležitou informaci,“ doplnil.

Podle antropoložky Leslie Knappové z univerzity v Cambridge si ženy tuto citlivost vůči mužským pachům vypěstovaly v dávné, snad ještě zvířecí minulosti, kdy pachy byl jednou z hlavních osobních charakteristik jedinců stejného druhu.

Ženy – a samice všeobecně – investují do rozmnožování mnohem více než muži: na devět měsíců se vyřadí z reprodukčního procesu, zatímco muže po předání jejich genetické informace jedné ženě v dalším plození nic neomezuje. Proto ženy potřebují vědět o kvalitě svého partnera co nejvíc informací. Knappová poukázala na to, že například gen HLA se manifestuje jak při nadměrném pocení, tak v imunitní reakci organismu. To naznačuje, že mužský pot může o kvalitách jedince dost vypovídat a ženský organismus dokáže tuto informaci vnímat.

Genderové rozdíly se projevují i ve vnímání humoru a reakci na intenzívní vzruchy. Ačkoli v obecném povědomí je humor doménou spíše mužů, neurologové ze Stanfordské univerzity v Kalifornii už před pěti lety experimentálně prokázali, že ženy dokážou lépe aktivovat paměťová mozková centra, oblast interpretace jazyka i místa odpovědná za pocit uspokojení.

„Naše výsledky pomáhají vysvětlit předchozí zjištění, že ženy a muži se liší ve vnímání humoru,“ napsal v závěru studie z roku 2005 šéf výzkumu Allan Reiss.

Dobrovolníci v obou skupinách dostali po sedmdesáti černobílých kreslených vtipech. A výzkumníci monitorovali reakce v jejich mozku. V souhrnu se muži a ženy nelišili v tom, kolik z předložených obrázků označili za humorné, ženy ale byly v hodnocení rychlejší – jejich pozitivní reakce přicházely rychleji než u mužů.

Muži i ženy sice zapojovali stejné oblasti mozku, ale u žen byla odezva v tzv. prefrontálním kortexu a mesolimbickém centru od měn silnější. Nasvědčuje to, že ženy přikládají větší důraz sdělení a zřejmě je analyzují důkladněji. Rovněž se zdá, že k anekdotám přistupují skeptičtěji, a když se pak ukáže, že sdělení je opravdu humorné, jejich centrum odměny reaguje vyšší intenzitou než u mužů.

„Ženy při vnímání sdělení začínají s menším očekáváním, takže když se dostaví pointa, je jejich uspokojení intenzivnější,“ shrnul Reiss.

Muži ke vtipným obrázkům přistupovali jinak. Jejich očekávání bylo zřejmě vyšší, takže „odměna“ poté, co se humornost skutečně ukázala, nebyla tak intenzivní.

Podle Reisse to má i druhou stránku. To, že centrum pocitu uspokojení je u žen citlivější na emoční stimuly vysvětluje, proč jsou i zranitelnější.