Jak na citové upíry - lidi, kteří z vás vysávají energii

Když vidí Leona na displeji mobilu číslo kamarádky Petry, ztěžkne jí žaludek a váhá - vzít, a nebo nevzít hovor? Nakonec vezme, ještě se nedostala do fáze, kdy by dokázala Petřino volání ignorovat. Znají se dlouho a bylo jim fajn do té doby, než si Petřin manžel našel jinou. Od té doby, trvá to už rok a půl, má Leona z kamarádky divný pocit.

„Po každém hovoru s ní, i telefonickém, strašně zeslábnu. Nějaký čas trvalo, než jsem si uvědomila, že ty pocity oslabení má na svědomí Petra,“ přiznává Lea a pokračuje:

„Jednou jsme se kvůli něčemu pohádaly a asi půl roku jsme nekomunikovaly. Tehdy jsem se cítila skvěle. Byla jsem čilá a dobře spala. Pak jsme obnovily kamarádství a od té doby je mi z Petry zase tak nějak nepopsatelně špatně,“ říká Leona.

„Petra totiž pořád nadává na chlapy. Neodpustila tomu svému a hledá chyby i na ostatních. I mně nasazuje brouka do hlavy, když se otírá o mého muže. Unavuje mě to, o ničem jiném už se s ní nedá mluvit. Kdysi jsme se spolu smály, bavily, dnes ona nadává a já se ke slovu ani nedostanu,“ dodává.

Kdo ví něco o citových upírech, jistě už poznal, že Leonu kamarádka vysává. Své baterky si dobije, ale Leoně už nic takového nedopřeje. To není kamarádka, to je upírka. O těch něco ví Albert J. Bernstein.

„Upíři nám nevysávají krev, jejich pochoutkou je naše citová energie,“ říká ve své publikaci nazvané Citoví upíři.

Vysvětluje, že jsou to lidé, kteří nás vyvádějí z míry, i když se chovají přátelsky. Řádí všude, nejen mezi kamarádkami. Jsou na našich pracovištích, ve školách a třeba i v obchodech. Prodavačka, která nám začne nutit věc, nad níž váháme, se také chová jako upírka.

„Na první pohled vypadají jako bezvadní lidé, mnohdy jsou přímo okouzlující. Snadno si získají naši přízeň,“ popisuje odborník. Zasednou si vesměs na slušné lidi, kteří neumějí říkat ne.

I v rodině je můžeme odhalit. Co když je jím třeba mladík, který si neumí udržet práci, ale špatný je vždycky zaměstnavatel? Rodina kluka vždycky podrží, ale co ji to stojí úsilí i peněz! Matka se trápí, otec zuří, nemůžou si nic dopřát, protože jejich syn není schopen si udržet práci a vracet dluhy.

Citovými upíry můžou být i stárnoucí rodiče, kteří nemají žádné zájmy. To je příklad ze života padesátileté Marie a jejího o tři roky staršího manžela Pepy. Jeho rodiče mají domek ve východních Čechách a chtějí syna a snachu přinutit, aby se k nim přistěhovali.

„Nezajímá je, že máme práci v Praze, operují jen tím, že jsou opuštění,“ stěžuje si jedináček Pepa. Aby ho s manželkou rodiče přinutili za nimi jezdit, stali se z nich hypochondři. Když je jednou odvezli na vyšetření, lékaři nic nezjistili.

Obtěžují nás i svými maily. Naštěstí máme po ruce klávesu delete.

Příkladů by každý z nás našel ve svém blízkém okolí dost, pojďme si raději říct, jak se v upírech vyznat, a hlavně, co na ně platí. Tady si asi s česnekem moc nevystačíme, ten pomáhá proti upírům z rodu hraběte Draculy.

„Citoví upíři jsou,“ jak píše Albert Bernstein, „z psychologického hlediska lidé, kteří trpí poruchami osobnosti. Na vysoké škole jsem si osvojil jednoduché pravidlo: Lidé dovádějící se k šílenství mají neurózu nebo psychózu. Lidé dovádějící k šílenství druhé mají poruchu osobnosti.“

My se ale k šílenství dovádět nenecháme. Jakmile nám dojde, že toto je člověk, z něhož se nám dělá mdlo, jen co ho máme na dohled a nebo na zmíněném displeji, řekněme si, že jde o upíra. A toho je třeba odehnat. Zdánlivě velmi jednoduše, pokud budeme vytrvalí.

Člověku, jenž nás dokáže otrávit stížnostmi na cokoli, dáme příště na jeho nářky pět minut. Pak buď změní téma, nebo ho opustíme. Uděláme to ještě několikrát. Jestli nepochopí, nemusíme s ním ztrácet čas, nestojí o to, ale ani za to. Jen by nás dál vysával.

Hypochondra pošleme nebo odvedeme k lékaři a odmítáme jakoukoli debatu na téma nemoci. Jediná odpověď z naší strany by měla znít: „Já nejsem lékař, s tím ti neporadím.“ Odpověď starším rodičům, kteří si vymýšlejí nemoci, by mohla být: „Doktor řekl, že ti nic není.“

Bohužel se často setkáváme s lidmi, kteří nám něco chtějí vnutit a nebo nás pro svůj účel zmanipulovat.

Na podobné nabídky jednoduše odpovíme, že neexistuje nic, proč bychom měli dělat něco, co dělat nechceme. „Nepočítám s tím, nemám peníze, neplánuju nic takového, není to nic pro mne,“ to jsou jednoznačné odpovědi. Když ani to upíra neodradí, použijeme jednoznačné: „Nechci a dej mi s tím už pokoj.“

Jsou ovšem i takoví, kteří ztropí scénu. Zuří, nadávají, provokují, vyhrožují. Podle Alberta Bernsteina jde o upíří tyrany. Jsou to z velké části slaboši, kteří si troufnou jen na zmíněné slušné lidi, jež považují za ještě větší slabochy, než jsou oni.

Proto se jich přestaňme bát a jejich agresivitě se naučme čelit. Vydržme jejich běsnění v co největším klidu. Tím, že nic neuděláme, je vyvedeme z míry. Když se patřičně vybijí, zeptejme se, co tedy navrhují. Jestliže je nepřinutíme ke konstruktivnímu jednání, omluvme se, že už nemáme čas.

Upírem může být i ten, kdo nás velkoryse zavaluje pozornostmi. Jakmile cítíme, že jsou nám jeho dary, službičky, nabídky na obtíž, odmítejme je.

Nejde o nezištnost, naopak, čeká jen na okamžik, kdy si svou štědrost vybere i s úroky.

Vracet jeho pozornosti se nevyplatí, to pak člověk nemyslí na nic jiného než na to, co dluží.

Lepší je říct: „Dík, nepotřebuju, nechci, nevyužil bych toho, tohle není nic pro mě.“

Nenechme si vnutit ani vtažení do debaty na téma, které je nám nepříjemné, ale ani úkoly, které plnit nechceme a nemusíme. Odolat upírům nás nutí pocvičit se trochu v osobní statečnosti, však to potřebujeme, jinak by si nás nevyhlédli. Oni vědí, na koho si můžou dovolit.

Obklopujme se lidmi, s nimiž je nám dobře, jak radí léčitel Adam ve své knize Léčitel snů.

Uvádí, že myšlenky a postoje těch, kteří se pohybují v naší blízkosti, nás hodně ovlivňují. Optimisté i pesimisté; obojí se můžou „podepsat“ na našem zdraví a psychické pohodě.

Ve společnosti upírů chřadneme, optimisté nás naopak posilují. Není tak těžké poznat, v čí společnosti se cítíme dobře a naopak. Je to jen na nás, jaké energii se vystavíme.

Jsme zodpovědní nejen za vlastní postoje, ale také za ty, jimž dovolíme nás ovlivňovat. Pohybujme se, pokud to jde, raději ve společnosti pozitivních lidí.

Chceme-li si udržet zdraví, odhánějme od sebe ty negativně smýšlející. Jde převážně o ty, kteří si nedokázali poradit s něčím, co je potkalo v minulosti, a vlečou si své břemeno dál. Kdyby je aspoň nepřenášeli na nás!

Kdo se s nimi setká, udělá nejlíp, když je vyslechne jednou dvakrát a pak mu doporučí návštěvu regresního terapeuta, jenž si s blokem, který člověku nedovolí žít naplno, umí poradit.

Projevíme-li větší účast než kdokoli jiný, staneme se vrbou nebo hromosvodem. Jenže po tom, co je na střeše, všechno sjede, nám se však ty nářky a stížnosti začnou postupně zadírat pod kůži.

Může se stát, že jimi budeme obtěžovat doma. Většinou se partner nebo partnerka brzy naštvou a požádají náš, ať do bytu nepřinášíme cizí problémy.

Své zdraví a pohodu si ochráníme jedině tak, že se nenecháme vtáhnout do smutků, které jsme nezavinili a neumíme je ani napravit. Od toho jsou jiní, vystudovaní odborníci s praxí.