Osobní zóna je prostor, který si každý člověk podvědomě hlídá před svým okolím. Je to pomyslně ohraničené místo, které nám má zajistit bezpečnost a ničím neohrožené přežití.

Své zóny si pečlivě střeží divoké šelmy, domácí mazlíčci i lidé. Kdo toto nepsané pravidlo nedodržuje, je ve společnosti považován za nezdvořáka a dotěru.

„Zóny charakterizují vztah, jaký máme k člověku, se kterým jsme v kontaktu. Čím jsme si navzájem bližší, tím se zóny zužují.

V okamžiku, kdy protne naši osobní zónu cizí člověk, dochází v mozku k reakcím, které jsou totožné s pochody provázejícími stresovou zátěž. Zrychlí se tep a dýchání a do těla je vyplaven adrenalin. Vše souvisí s potřebou ubránit se vetřelci,“ vysvětluje psycholožka Lenka Čadová.

Prostor pro každého

Nejširší okruh kolem našeho těla je ve vzdálenosti širší než je tři a půl metru a odborníci ho nazývají veřejnou zónou. Do tohoto prostoru jsme ochotni si pustit téměř každého bez toho, abychom se cítili ohroženi. Běžně se tak pohybujeme po ulici i komunikujeme se širokým okolím.

„Zóny se dají přirovnat k bublině, která nás neustále obklopuje. Ta bublina je ale velmi pružná a každý z nás se s ní během života naučil pracovat.

Jdeme-li po ulici, máme svůj prostor velký – bublina je nafouklá. Pokud ale vstoupíme do dopravního prostředku, zmenší se. Po vystoupení se zase zvětší do původní velikosti,“ vysvětluje psycholožka.

Lidé žijící ve městech mohou mít veřejné zóny zúžené v důsledku neustálého kontaktu s okolím, naopak lidé ze samot potřebují dodržovat větší odstup.

Místo hlavně pro práci

Zúžený prostor určený především pro komunikaci v práci se nazývá společenská zóna. Její hranice je na 120 centimetrech. Pokud nám do tohoto teritoria vstoupí nevítaný host, okamžitě pocítíme nepříjemné pocity.

Společenská zóna je odstup, který mezi sebou dodržují zájemci o místo s budoucím zaměstnavatelem, vedoucí a jeho podřízení i kolegové, kteří spolu pracují jen výjimečně.

Porušit tuto vzdálenost například v hovoru se šéfem se nevyplácí. Podvědomě tak totiž dáváme najevo neúctu k němu. Přistoupit blíže, nebo se blíže posadit můžeme až tehdy, pokud to nadřízený sám povolí. Stejné pravidlo platí i v komunikaci mezi žákem a zkoušejícím či v hovoru s osobou výše postavenou nebo společensky významnou.

Kam smí přátelé

Nejužším místem v rámci běžné komunikace je osobní zóna. Obecně platí, že je kolem nás na vzdálenost paže a nachází se někde mezi 45 a 120 centimetry. I tady ale jde o velmi individuální záležitost.

Například ženy snesou druhého člověka blíže, než muži. Také děti nemají s osobní zónou problémy a klidně si do ní navzájem vstupují bez toho, že by jedno druhému způsobovalo nějaké nepříjemné pocity či stres.

Naopak u starších lidí si podvědomě držíme i v osobních zónách větší odstup.

„Pokud do naší osobní zóny vstoupí nezvaný člověk, máme okamžitě potřebu se vzdálit. Opakované porušení přiblížení se a vzdalování během hovoru se nazývá proxemický tanec. Je to vlastně jednostranná snaha o uchránění svého prostoru,“ vysvětluje Lenka Čadová.

Zóna jen pro mazlení

Nejintimnější komunikační okruh je intimní zóna. Je to prostor, který si každý velmi chrání a překročení jeho hranice je povolené jen nejbližšímu okolí. Do intimní zóny mohou bez omezení vstupovat děti rodičům, životní partneři, manželé a osoby velmi blízké. Je to místo vymezené pro pohlazení a důvěrné kontakty.

Do intimní zóny si navzájem zkouší pronikat i dvořící se páry. Pokud jeden druhého pustí do tohoto kruhu, může se říci, že je vše na dobré cestě. Jsou ale i situace, ve kterých má člověk potřebu prostoupit do intimní zóny druhého, ale neudělá to.

„Toto souvisí se schopností a uměním vcítit se do pocitů druhého. Například pokud nám kolega říká, že ho potkalo něco smutného, máme pocit, že bychom ho měli pohladit či vzít za ruku. Nakonec to ale neuděláme. Je to proto, že jsme naučeni respektovat intimní zóny.

V soukromém a intimním životě tak tomu ale není. Ba naopak. Člověk potřebuje tělesný kontakt s těmi, koho má rád. Pohlazení od blízkého totiž v mozku spouští látky podobné endorfinům, tedy hormonům štěstí. Hlazení a doteky jsou proto pro zdraví člověka velmi důležité,“ dodává psycholožka.