Moje maminka mě nedávno varovala - k doktorovi běžte s malou teprve až to bude nezbytné! Já k tobě v sedmi měsících zavolala kvůli horečce doktora a skončil jsi na čtvrt roku ve špitále, kde jsi chytil všechno, co se dalo!

I počkali jsme do druhého dne. Teplota neklesla, naopak. Koupili jsme, po telefonické konzultaci s doktorem něco dětského na teplotu (vím já, jak se to všechno jmenuje...). Večer už ale teploměr ukazoval k 39!

Taxík a jedeme! Na nedaleké poliklinice funguje naštěstí dětská pohotovost. Tam úplně klidnou a stále se ještě usmívající Alžbětku vyšetřila doktorka. Milá, ale moc mi neseděla. Nacpala jí dřevěnou špachtli do krku takovým způsobem, že se naše beruška zakuckala tak, až se začala dusit!! Manželka, okamžitě mokrá hrůzou, jí popadla a třesením jí rozdýchala. Byly to zlomky sekundy, ale vypadalo to hrozně!

Doktorka byla paf a od onoho okamžiku bylo zcela mimo její zájem, že jsme přijeli s teplotou a zřejmě menší virózičkou, ježto jsme oba byli nachřapaní. Okamžitě s ní jednala jako s dítětem, majícím problémy s dechem! Kolikrát se jí to stalo doma? (Nikdy!) Jak spí? (Skvěle!) Už vám takhle někdy "zmodrala"? (Bože, ne, to tou špachtlí!) Do onoho okamžiku neměla sebemenší problém a je to krásně zdravé miminko!

Nicméně není radno riskovat, což se samozřejmě dá pochopit, teplota stále usměvavé Bětulky šla stranou a my si to řítili nocí v sanitce do jedné pražské nemocnice, kde měli poslední volné místo k hospitalizaci! (Teplotu, sakra, vždyť má jenom teplotu, jaká hospitalizace?!)

Manželku přijali s malou na oddělení akutních případů. Pokoje plné nemocných dětiček, napojených na hadičky, mnohdy přikurtovaných a pochopitelně vystresovaných maminek. S námi jednali jako bychom přijeli na měsíc..

Malou dali do kovové postýlky dva metry od postele. Nikdy nespala jinde, než mezi námi a jak manželku při probuzení nevidí a necítí, bojí se a pláče. Prý si ji k sobě vzít nesmí, mohla by jí spadnout z postele!

Napojili jí na kontrolky tepu a bůh ví čeho.

Udělali odběry, výtěry a tak dále. Vedlejší miminko celou noc hlasitě naříkalo, což Alžbětku děsilo!

Prostě "pohoda". Tedy já se nenavážím do doktorů a sester, vůbec jim ty jejich šichty nepřeji, za ty ubohé a ponižující prachy, dělají jen svou práci. Lituji těch dětiček a maminek, tím spíše ale není důvod, abychom jim zabírali postel se zvýšenou teplotou!

Za noc mi manželka několikráte volala, že je to děs, protože malá v postýlce nespí ani náhodou a pláče strachy, vyprdla se na doktorky a vzala si ji k sobě a spaly tak. Sestra si do karty poznamenala, že nerespektovala nařízení, nemá zaplé hlídátko dechu a tak dále. Malá dostala čípek.

Ráno bylo jasné, že chce domů i kdyby to bylo na revers!

Dcerka je doma spokojená, má tady režim, je zvyklá na byt, na nás, na postel. V nemocnici se nemohla ani vykoupat!

Nehazardujeme, ale kvůli tomu, že jí vystrašená obvoďačka přidusila špachtlí, nebude ležet na intenzivce, případná antibiotika může brát i doma a bude v láskyplném prostředí a ne v králíkárně.

Ufff. Tolik tedy naše první zkušenost s nemocnicí ve spojitosti s Alžbětkou. Nic moc. Paní doktorka byla naštěstí velmi rozumná žena a hned nás druhý den v poledne pustila domů....

Alžbětka byla po příjezdu nadšená z každé maličkosti a šťastná ze známého prostředí! Další den už byla bez teploty, znovu plná energie a vysmátá.

Jak člověk vleze do cesty doktorům, už na vás hledají všechno možné i nemožné, od nemocnice se držet dál, já to říkám furt!