Řečeno srozumitelněji - paní doktorka jí navážila šest kilo dvacet, což je v pěti a půl měsících tak akorát. Z čehož si můžete vypočíst mé parametry, které jsou o poznání méně roztomilé.

Paní doktorka jí při té příležitosti ďobla druhou várku očkování, toho bez vedlejších příznaků, toho za třikrát tisícovku. Drobek náš. Trochu si poplakala, ale jen malinko. Za chvilinku už zářila jak sluníčko. Vůbec má teď usmívací období. Směje se na každého, kdo na ni mluví, s výjimkou hodně zarostlých chlapů. Na prodavačky v krámě, na babičky, na sousedky, na psa, na kočku. Je to vysmátá bytost.

(Včera brečela, co brečela, řvala snad hodiny a nemohl jsem jí utišit ani náhodou, až když se manželka vrátila z obchodu, uklidnila se, zdá se, že velmi dobře rozlišuje mezi jí a mnou, safra.)

Minule zmiňovaný příkrm si oblíbila šupem a stává se z ní jedlík. Doufám, že nebude odulou holčičkou. Bez problémů a s vášní labužníka zdlábne celou piksličku První lžičky. Ale jen mrkvové. Nad hruškovou se zle škaredí i po vícero pokusech a nespolkne ani hlt. Zatím vede mrkvička. Chytá mámě za lžíci a přímo si ji cpe do pusinky. Zjistila, že zaprská-li, pěkně to lítá a bublá, z čehož má ohromnou švandu a my dvakrát denně plnou pračku nevypratelných oranžovaných skrvn na všem.

Manželka obešla obchody v našem okolí, ale narazila jen na, jak říká, vyhoněnou mrkev. Krásnou, velkou, barevnou - dokonalou. A tu pro malou nechce. Pěknou, českou, nevyhoněnou, ze zahrádky, ale na tu v místních zeleninách nemůžeme natrefit, ač to zní velmi nepravděpodobně. Včera jsem vešel do pěkného zelinářství. Dveře šly hodně ztuha, ale když jsem zatlačil, otevřely se. Měli by s tím něco udělat, pomyslel jsem si. Už se pouštím do vybírání lákavě vypadajícího ovoce, když se zpoza závěsu vynoří chlapík s rozzuřeným výrazem. To si nemůžu dojít ani na hajzl, to je vrchol, co sem lezete, když je zavřeno?! A sune mě z prodejny ven, přičemž otevírá pro lidi za mnou dveře dokořán. Uff, tak tam už se nevrátím, co, co, já jen myslel, že jdou dveře ztuha, no. Vůbec by to chtělo zahrádku, v činžáku vprostřed Prahy je to ale obtíž. Beztak je zima na krku.

Na plavání manželka s Bětulínou (zatím) nechodí, proto byla první koupel s tátou událost. Pro mě určitě. Pozdě, ale přece. Taková zodpovědnost. Neutopit našeho člobrdíka. Moc se nám to oběma líbilo. Voda byla všude. Škoda, že jsem takový halama a vana tak prťavá, také bych si zaplavčil v soukromém oceánu.

Další báječnou zábavou je škubání a cupování všeho roztrhnutelného, co dostane do ruky. Ideální, kromě novin a časopisů a knížek, jsou reklamní letáky. Takové ty ze supermarketů. Ty ji zabaví na dlouhé minuty, nadšeně škube ručkami, až zbude hromádka útržků. Moudré počínání.

A kašle. Tedy, víte, ono to není kašlání od kašle, od nastydnutí. Objevila jen další zvuk, kucká o překot, špulí při tom pusinku zaujatě od óčka a náramně ji to baví. Malý tuberáček jí teď říkáme. Je to sranda májová (zářijová).