Článek
V přírodě někdy sameček zaplatí sexuální styk životem. Když skončí akt lásky, samička ho nemilosrdně sežere. Dokonce se stává, že si na něm pochutná ještě v průběhu kopulace. Takže ji samec ani nedokončí, nebo v ní ještě nějakou chvíli pokračuje s ukousnutou hlavou.
Sadismus a divadelní umění v Antice
Sadistické prvky lidské sexuality se projevovaly i v tak zdánlivě ušlechtilém počínání, jakým je divadelní umění. Například staří Řekové, vyznavači harmonie, milovali na jevišti skutečný horor.
Když se tam začalo odehrávat opravdové drama, neváhali hrdinu na jevišti skutečně zabít, případně mu uříznout penis. Není divu, že o podobné divadelní angažmá nebyl mezi herci příliš veliký zájem.
Také ve starém Římě nepatřily sadistické praktiky k žádným výjimkám. A nejen na divadle. Starověká krutost možná pramenila z chybné školní výchovy.
Učitelé používali ve škole neúměrné tělesné tresty. Děti ve školách otužovali ranami holí, bičem nebo koženým býkovcem. Dokonce i tehdy, když nic neprovedly. Prostě jen tak, jako výchovný trénink.
Ve vykopávkách v Pompejích ukazují jednu nástěnnou malbu zobrazující trestání v římské škole. Téměř patnáctiletý chlapec visí zcela nahý na zádech jiného chlapce, který mu pevně svírá paže. Za ním klečí další chlapec, který mu drží nohy, takže se nemůže pohnout. Nad nimi stojí mladý muž, pravděpodobně vychovatel, a bičuje ho.
Trestání v mládí může mít vliv na pozdější úchylky
Tělesným trestům se nevyhnuli ani synové římských císařů. Také je vychovatelé bili. Dnešní psychiatři zastávají názor, že takové trestání v mládí může mít vliv na pozdější sexuální úchylku v podobě sadomasochismu.
Současná doba přece jen trochu zmírnila dřívější krutost ve výchově i v sexualitě. Určité prvky násilí však zůstávají zakomponovány do lidského a sexuálního života.
Kousání, štípání, škrábání a sání patří do milostného repertoáru mnoha mileneckých dvojic. Někdy je takové drobné násilí znamením vášně a může stupňovat vzrušení.
Soudní znalec však stojí občas před nelehkým úkolem, aby odlišil ještě normální aktivitu od úchylného projevu sexuálního sadismu. Hranice mezi nimi bývá v některých případech málo zřetelná.
Jako pomůcka může sloužit kritérium dobrovolnosti a nepřítomnost trvalých následků. Pokud v sexuálních hrátkách milenci absolvují nějaké násilí bez nátlaku nebo dokonce rádi a pokud jim tato činnost nepřináší trvalejší tělesné poškození, je možné takové konání ještě tolerovat.
Důležité je ovšem nevzbudit veřejné pohoršení. Řada lidí se proto s některými svými sexuálními praktikami raději uchyluje do ústraní. A potom platí klasické ponaučení: kde není žalobce, není ani soudce.