Chtěla být zpěvačkou. Vzpomíná, že si na ni často se sestřenicí hrály: „Pomalu jsem scházela ze schodů, v ruce švihadlo, zpívala jsem Řeky lásky proud od mé milované Marie Rottrové a Blanka na mě svítila baterkou, jako že to jsou reflektory.“

Stát se zpěvačkou už Pavla nestihne, i když vedle němčiny vystudovala na pedagogické fakultě hudební výchovu. Hudba je však nástroj, díky němuž pomáhá lidem.

Nezůstal kámen na kameni

K psychoterapii se dostala přes němčinu. Kromě toho, že v ní tlumočila, byla patnáct let lektorkou v Renaschool, která pořádala intenzivní jazykové kurzy se speciální výukou spojenou s relaxací a hudbou. Zkušenosti z psychologie a komunikace se hodily. „Už delší čas jsem cítila potřebu dělat něco jiného, hlavně pomáhat lidem,“ říká a pokračuje, jak se pustila do tříletého psychoterapeutického výcviku v Brně.

„Byl osudný. Dostala jsem se na cestu vlastního sebepoznávání, což bohužel přineslo i bolestný zásah do osobního života. Rozvedla jsem se, přestěhovala z Moravy do Prahy a v novém vztahu začala budovat zcela nový život,“ přiznává.

S přítelem v pražském podnájmu snili o bydlení v blízkém okolí města. Najezdili stovky kilometrů, než našli domek přilepený ke stráni ve vesnici na jih od Prahy. Přesně to, co si představovali. Vyřídili hypotéku, baráček koupili a celý přestavěli. Přitom ještě Pavla založila v centru Prahy jazykovou školu.

Už nikdy s kamarádkami

Přestavba domu spěla ke konci, taktak se stihli nastěhovat, vzápětí přišla na svět Kačenka. Poslední týdny před porodem, kdy se finišovalo na stavbě, aby se dcera mohla narodit v novém domově rodičů, však byly pro Pavlu další zkouškou trpělivosti a výdrže.

„Na mateřské nebylo jednoduché starat se plně o školu, musela jsem spoustu odpovědnosti předat kolegyni, a tak jsem ztratila přehled o tom, co se tam děje. Nakonec jsem o firmu přišla.“

Do podrobností jít nechce. „Vytěsnila jsem to z hlavy. Ale už bych nikdy nepodnikala s kamarádkami,“ dodává důrazně. Stresy jí pomohla zahnat Kačenka. A když byla větší, začala si máma opět přivydělávat učením a tlumočením, ale věděla, že je to jen další mezičas.

„A taky jsem věděla, co nechci,“ usmívá se: „Podnikat s kýmkoli. Výcvik v Brně mi sice obrátil život naruby, ale zároveň mě nasměroval k dalšímu studiu psychoterapie. Jen jsem netušila, kam mě to zavede.“

Cesta ke spirituální léčbě

Při jednom setkání psychoterapeutů se dostala na přednášku o šamanismu. Měla prý pocit, že konečně ví, co bude dělat. „Jako bych celý život čekala na tento okamžik.“

Díky znalosti němčiny a zájmu o staré šamanské techniky se Pavle naskytla jedinečná příležitost ke studiu v zahraničí. Prošla všemi semináři Nadace pro šamanská studia, pořádanými v Rakousku a na Slovensku, a tři roky je organizovala v Praze. Celou dobu přemýšlela, jak začlenit tuto starou moudrost do psychoterapie. Začala hledat další cesty k člověku naší doby.

Fascinovaly ji knihy Američanky Sandry Ingerman, která vedla s Michaelem Harnerem v USA Nadaci pro šamanská studia. Shodou okolností autorka otevírala tříletý nástavbový program ve Švýcarsku. I tentokrát byla Pavla úspěšná, přijali ji. Během studia a intenzivní šamanské práce se po mnoha letech dostala zpátky ke zpívání a k léčbě zpěvem.

První cédéčko

Celé roky si psala vlastní písně, které se najednou hodily. Dala dohromady malou kapelu - viola, kytara, basa a bubínky - a začali vystupovat v malých klubech. Potom natočili CD.

„Během půlroku bylo album na světě a moc mě potěšilo, že písně oslovily citlivé duše. Chodily mi odezvy i od maminek, že hudba uklidňuje miminka a malé děti,“ říká.

Na posledním setkání ve Švýcarsku dostala od psychoterapeuta Carla Zumsteina dvě cédéčka se silovými písněmi z celého světa se slovy, že přesně ví, co s tím má dál dělat.

„Nevěděla jsem a hrozně mě toto očekávání štvalo. Byla jsem od dětství citlivá na plnění očekávání.“

Kruh se uzavřel

Pavla vyrostla na vesnici, kde existovalo hodně předsudků, pravidel, jak se chovat, co říkat a jak se tvářit. „Svazovalo mě to už jako dítě, odbourávám to dodnes a je mi přes čtyřicet,“ říká. „Ta cédéčka jsem někam založila. A pak, jednoho dne, jsem je vytáhla se zcela jasnou představou, co bude následovat. Šlo to rychle. Vymyslela jsem semináře se zpěvem pro lidi, kteří na sobě chtějí pracovat. Hned ten první se povedl a já cítila, že se kruh uzavírá. Mohla jsem začít předávat své zkušenosti, pomáhat lidem.“

Pavla pracuje s lidským hlasem a s dýcháním, což umožňuje postupně odstraňovat bloky, které nedovolí žít tak, jak chceme, dělat to, k čemu máme talent, být sebevědomí, a tudíž přirození.

Společné zpívání písní, říká se jim silové, podporuje imunitní systém, upravuje krevní tlak a pulz, snižuje počet hormonů, které vytvářejí stres, uvolňuje endorfiny.

Na jazyky bez nudy a rozptylování

„I moje individuální práce s klientem vede k hledání jeho vnitřní síly, toho, co posiluje. Protože jsem léta učila jazyk, ne klasickou metodou, nýbrž podle pravidel mozku - učení pravou hemisférou, vypracovala jsem ještě metodu Chanslearning.

Opakovaným zpíváním krátkých melodických písní ve skupině za doprovodu nástrojů a bubínků je zaručena hlavní podmínka při učení jazyka - hlasité několikanásobné vyslovení, nejen zpracování informace mentálně. Opakováním v rytmu, zpěvu a při relaxaci se nová slova lépe pamatují. Jde to bez únavy, nudy a rozptylování.“

Zvládla i akordeon

O tom, jak chce být ve všem dokonalá, svědčí příhoda s akordeonem. Potřebovala harmonický nástroj. Má klavír, ale ten na kurzy, které pořádá po celé republice, nedostane. Tak koupila v bazaru akordeon a začala brát soukromé hodiny.

„Netušila jsem, jak je těžké hrát na akordeon a že mám potíže s motorikou,“ vypráví. „Čekala mě dřina. Hrála jsem denně dvě hodiny a čtyři měsíce chodila na hodiny. Jenže zpívat při takovém nástroji je velice těžké. Hrála jsem jen basy levou rukou a kytarista se mě ptal, proč ne oběma, že by to bylo hezké. Odpověděla jsem, že je nástroj moc hlučný, ne že to neumím. Dřela jsem dál, až jsem to zvládla. Dnes si můžu vybírat, buď piano, nebo akordeon.“

Jde na to přes masáže

Přicházejí k ní klienti s klasickými problémy v životních situacích, jako je náhlá ztráta blízkého člověka, rozchod.

„Někdy se na mě obracejí lidé, jimž náhle umřelo rodinné zvíře a oni chtějí vědět, zda nejde o nějaké znamení. Chodí však i mladí, hledající své místo v životě. Chtějí se odpoutat od rodičů, hledají vhodnou práci a své skryté schopnosti, které by využili v životě,“ vysvětluje psychoterapeutka Pavla.

Občas vnímá obavy ze zpívání anebo nedůvěru v šamanskou léčbu či netradiční metody výuky jazyka. Častěji nevědomky lidé zvolí klasický způsob výuky (levou hemisféru), a pak se dřou. Obzvláště ti, kteří ještě chodí do práce, těžko hledají soustředění. Aby se k nim dostala za každou cenu, udělala si ještě masérský kurz. Ve dvaačtyřiceti!

„Spojení masáže a terapie by měla být taková ucelená nabídka i péče o tělo, které je schránkou duše a zaslouží si naši pozornost. Během masáží obličeje se snažím tak trochu spojit s dušičkou, abych věděla, co potřebuje. Obličej a oči hodně prozradí,“ říká držitelka několika diplomů mnohaletého studia a jednoho čerstvého, masérského.