Zčistajasna se stala beruščinou oblíbenou hračkou jedna doposud opomíjená. Je to takový barevný, plastový trdlýt s hýbací  hlavičkou. Manželka říká, že prý je to pes. Budiž, tedy růžovo-žluto-modrý pes. Stačí ho umístit do Alžbětčina zorného úhlu. Okamžitě soustředí pohled, vážně upře zrak, jak jen to miminka umějí, intenzivně se zamyslí (helemese, kohopak tu máme!) a počne vyluzovat roztomilou a dlouhou řeč. Tu řeč, které rozumí jen malincí, čerství lidičkové, nedělající si starosti se smyslem slov. Jen čirá radost a nadšení. Velmi nakažlivá záležitost! To bychom měli trdlýta.

Lépe a lépe drží hlavičku při pasení koníčků. Ještě ne úplně a stále, ale pokroky jsou každodenní. Spolužák se pyšní o pár dní mladším chlapečkem, který už ji udrží docela natrvalo, ale to je rychlík. Jen žádné tabulky, říká známá, pěkně individuálně nechat plout, však ono to přijde. No bóže, já začal chodit v roce a půl. Prý. Bětule je drobná a dlouhá. Už se tak tak vejde do kočáru či vaničky. Vážně! Hromádky oblečků, kterým odrostla se vrší.

A časně vstává, těsně po tátovi. Jsem zvyklý vstát o nějaké dvě hodiny dříve, než by stačilo. Je to jediný čas, kdy mám klid na "své věci", zatímco obě má sluníčka spí. Večer, když malá usne, jsem už obvykle tak grogy, že se sotva naložím do vany, natož sedět u PC. Odjakživa jsem byl skřivan - ranní ptáče, ale s doskákáním dále už to přestává být poslední roky sláva. Spíše se šinu. Mám klid na trochu psaní, poštu, New Order a tak dále. Ovšem bystré Alžbětce to neušlo. Po deseti minutách rozsvítí své krásné, velké oči, nejúžasnější lampičky místní Galaxie a běda, jak si mě nevezmeš, táto. Mámu necháme ještě vyspat. Brouček. Za nějakých třicet až šedesát minut ještě tak na dvě hodinky zachrupne (joj, hned bych se přidal). Teď je 6:39 a stále ticho, že by...

(Rtuť ukazuje dvacet stupňů a po obloze se stydlivě vlečou osamělé, bílé mraky - nepropadám zbytečnému nadšení. V poledne budeme moudřejší = upocenější. To tuhle v zimě, asi před patnácti či tak nějak lety, když jsem čekal na autobusové zastávce v Kutné Hoře, bylo nějakých mínus patnáct, vážně!! Klepal jsem se se jak osika, z nohy na nohu, drkotal jsem zuby, třel tváře, plácal o sebe palčáky a myslel, že dřív zmrznu na kost, než se objeví autobus... Taková to byla klendra!)

A nakonec méně něžně, ač se to týká právě čerstvého mimča - kameru či foťák?! Pokud prahnete zachytit okamžiky právě minulé, samozřejmě.

Růst holčičky jako z vody nás ponoukl k myšlence na koupi digitální kamery, zachytit v pohybu všechny dny našeho člobrdíka. V dnešní digitalní době, napěchovat Alžbětku do jedniček a nul a bezztrátově zachovat první krůčky. Digitální fotoaparát by byl pod stromečkem též šikovný, ale na obé nemáme. Vyhrála kamera. Teď ale máme půjčenou od známého. Už týden točíme. Pomalu filmařské nadšení opadá. Máme už tři kazety, jednu jsme poslali tchýni i mé mamince, ty to ocení. Chce to spíše natáčet sekvence po delší době, ne každodenně. Ale odolejte, když to máte doma poprvé. Sestřenice tvrdí, že všem známým z práce, co si ten báječný vynález kdysi pořídili, se povaluje doma a sotva na něj sáhnou. Tak nevím. (Ne že by to tak nebylo se vším.) Vrtkavý mamon nás tedy teď sune spíše k digitálnímu foťáku. Kameru si můžeme tu a tam půjčit, uklidňuji se.

Jak to vidíte vy, jaké máte zkušenosti s focením či filmováním svých potomků, co vám přijde více k užitku? Když už?