Ukončil jsem procházku, přivolal fenku, přidělal vodič a vyrazili jsme ukonejšit tu neodbytnou paní.

Fenka se chvíli divila, že nejdeme rovnou domů jako jindy, ale pak vykročila žádaným směrem. Proč ti naši psi chodí tak rádi do hostinců, vrtalo mi hlavou, když zabočila hned do první restaurace, kterou jsme míjeli. Zřejmě tam s nimi cvičitelé nacvičují dlouhodobé odložení vleže. Opakované nacvičování tohoto cviku poslušnosti je pro cvičitele určitě časově i finančně náročné, ale pro psy je docela příjemné.

Odtud zajisté pramení ta jejich ochota okamžitě zamířit do míst, kde se dá trochu schrupnout a kde tu a tam přijde pod stůl i nějaká ta dobrůtka. Někde jsem slyšel, že se přátelství se psem prohloubí, když člověk ze své dvounohé vzpřímenosti klesne na všechny čtyři. Jejich přátelství pak nabude rovnocenný vztah.

Přesvědčil jsem svoji fenku, že žízeň je sice mocná paní, ale že není nutné vyhovět jí hned v prvním lokále, na který narazíme. Mají tu pivo drahé a navíc, žízeň je ženského rodu, tak by měla být ráda, že se s ní člověk chvíli pomazlí.

Znám jednu klidnou prostou hospůdku, tak jsme pokračovali směrem k ní. Na přechodech stála zaparkovaná auta, někde překážel šik páchnoucích popelnic, jinde zase stály debatující babky s volně puštěnými pejsky, zkrátka balzám na nervy.

Měl jsem ale to štěstí, že jsem se mohl mazlit s milou paní Žízní, a tak mi cesta rychle ubíhala. Zakrátko jsme byli na místě. "To první jenom zasyčí a to druhé si vypiji pěkně v klídku," říkal jsem si, když jsme vstoupili do příjemně chladného lokálu.

Vtom na nás zpod stolu vyrazil s mohutným sopránovým štěkotem nějaký psí prcek a začal se sápat po mém psu. Jak se říká, "moudřejší ustoupí", tak zareagovala moje fenka, ale při tom projevu dobré vůle vrazila do nějakého podstavce, odkud se zřítila plechová nádoba s víkem, ve které byly příbory. Zaznělo to podobně, jako když upadne mohutný činel, a malý štěkálek uprchl někam na ulici.

Lekl jsem se tak, až jsem zapomněl na žízeň, zato fenka projevila velkou odolnost vůči hluku a v klidu čekala na další pokyny. Číšník nás s omluvou uvedl ke stolu, posbíral nádobí, já zatím sebral svoje srdce z kalhot a konečně přinesli kýžené pití, ale ne pro mne.

"Nejdřív dáme napít pejskovi," položil číšník misku vody před mou fenku. Ta mu bez váhání projevila díky tím, že mu olízla obličej od brady po čelo a potom se dala do způsobného pití. Studeného moku jsem se dočkal až s dalším zpožděním, číšník se po citovém výlevu mého psa musel jít upravit.

První pivo ve mně zmizelo během několika vteřin. Když jsem pomalu začal pít to druhé, přisedl si k našemu stolu starší muž. Podle prvních slov, vyslovených těžkým jazykem, jsem poznal, že se s žízní nemazlil jako já, ale že jí místo pokorných poklon věnoval několik uctivých záklonů.

"To je hezkej vlčák," prohlásil. "To je německý ovčák," poopravil jsem ho. Muž mocně upil ze svého piva a řekl: "Ty mě, mladej, moc nepoučuj, já byl na vojně u psů, já se ve psech vyznám." Po těchto slovech se opět mocně napil, tentokrát z mého piva, zřejmě chtěl vstát a znechuceně odejít, ale tento manévr se mu nepodařil. Zmizel pod stolem a odněkud z podlahy jsem slyšel, jak mumlá: "Je slepej, blbej, ale toho vlčáka má hodnýho."

Číšník ležícímu muži pomohl na nohy a elegantně ho vyprovodil. Mně s omluvou přinesl třetí pivo. Konečně jsem si mohl ten řízný nápoj vychutnat. Přemýšlel jsem při tom o onom alkoholem zmoženém znalci psů. Možná, že měl pravdu v tom, že mám kombinovanou vadu, ale on ji má určitě také. Na tu jeho vadu se ale naštěstí vodicí psi nepřidělují, i když by ho na cestě domů zajisté potřeboval.

Byl jsem opět u stolu sám, a tak jsem se v myšlenkách vrátil k mé fence. Toho chlapíka přijala pod stolem nějak moc dobře. Že by ho vzala jako dobrůtku? Nebo to byl výsledek opravdu důsledného výcviku?

Miloš Slavíkwww.nevidomi.cz