Dobře odpočívat - to je umění, říkají odborníci, z čehož usuzuji, že stejné umění je i výběr správné dovolené. Něco na tom bude. Když se začtete do fundovaných rad, máte najednou pocit, že jste vlastně ještě nikdy neodpočívali. Aby tomu tak nebylo, měli bychom prý trávit dovolenou právě opačným způsobem, než jakým jsme žili větší část roku: například ten, kdo má sedavé zaměstnání, by měl o dovolené pohnout kostrou, ten, kdo se pořád nervuje, by měl volit pobyt na velmi klidném a tichém místě a tak podobně.

Já se sice v práci nijak nestresuji, ale život mi připravil několik krušných chvil. Rozhodla jsem se tudíž relaxovat v klidu a pohodě. Muselo to být za hranicemi, neboť vyskytuji-li se v kterémkoli místě naší vlasti, trpím nutkáním vrátit se urychleně domů a zkontrolovat, zda to tam beze mě šlape.

Naposledy jsem se dovolenkovala tři roky zpátky. Od té doby se na mě valila jedna kalamita za druhou: nejprve jsme přišli o všechny naše milované kočky, pak nám letní bouřka nadzvedla střechu a promáčela stropy, do toho začal haprovat můj zaměstnavatel a neměl na výplaty, takže jsem musela urychleně hledat nové místo. Jen jsem do něj nastoupila, vážně mi onemocněla maminka. Naštěstí se uzdravila, což se nedá říci o dědečkovi - přišel do nemocnice hned po ní, ale domů se už nevrátil. Jak se říká - operace se povedla, ale pacient nepřežil. Ještě jsme ho ani nepohřbili, a začal marodit tatínek - nějaká nekalá bakterie mu sežrala dva obratle i s ploténkami.

Pak se život na chvíli zastavil a tvářil se mile. Začalo hezké léto, v novém zaměstnání se mi líbilo i po roce a manžel dokonce svolil s dovolenou v Itálii, kamž - jakožto železničáři - poharcujeme vlakem. Vybrali jsme letovisko, zaplatili pobyt a chystali se balit. A bác ho - přišly ty hrozné povodně!

"Tak se mi zdá, že žádná Itálie nebude. Místo toho budeme vylejvat vodu z oken a sušit nábtyek," huhlal muž, když pozoroval stoupající hladinu. Říkal to sice chmurně, ale já se nemohla ubránit dojmu, že by před harcováním na jih dal přednos vodě v obýváku.

Osud se k nám zachoval přívětivě - velká voda se zastavila kus od domu a ušetřila nás.

Do našeho odjezdu zbýval týden, a nám stále ještě chyběly místenky. Kde je ale koupi? Pražská nádraží byla vytopená a fungovala jen tak tak, nádraží v Ústí nad Labem se ocitlo POD Labem, takže ani tam mezinárodní pokladna nepremávala. Zbývaly Teplice. Jet tam vlakem se mi ovšem - se všemi těmi náhradními a zpožděnými spoji - nechtělo, autem už vůbec ne - nerada jezdím do neznámých míst sama. Poprosila jsem proto maminku, aby mnou jela ona. Moc se jí nechtělo - prý má nějaké nepříjemné tušení, ale přece jen mi vyhověla. Bohužel.

Cesta tam dopadla dobře, i místenky jsem získala, ačkoli jsem onen den byla prý první, komu je počítač vydal. Zato cesta zpět! Skončila dost brzo - maminka se nějak zamyslela a naprala to s námi do kamionu. Vyvázly jsme jako zázrakem, ovšem auto bylo nadranc. Běda - za ty prachy, na které přišla oprava, jsme mohli mít honosnou dovolenou s plnou penzí a letecky!

Odjížděli jsme v pátek. Ráno se příšerně ochladilo, takže jsme se na nádraží v lehkém oblečení pěkně tetelili. Naštěstí dráhy den před tím zprovoznily přímý rychlík do Prahy, čímž nám ušetřily šílené přestupování a tahání zavazadel po pražských ulicích. A štěstí nám přálo i nadále. Přes Vídeň a Řím jsme uháněli k jihu Itálie. Blaženě jsme se rozvalili v prázdném kupé a těšili se, jak budeme ráno na místě. Jenže ouha - vyspaní dorůžova jsme zjistili, že máme několik hodin zpoždění a že stojíme v nějaké malé díře. Italové běhali zmateně kolem vlaku, spínali ruce k nebi a volali něco jako "grando problémo". Až později jsme zjistili, že oblast postihlo tornádo a zničilo elektrické vedení nad kolejemi. Tornádo netornádo - na místo jsme přece jen dorazili.

A pak už jsme si jen užívali slunce, vody a pohody. Pomalu jsme zapomínali na povodně, nemoci a jiné útrapy, když v tom na dveře našeho apartmá zaklepal soused - také Čech - a zvěstoval nám, že v době našeho odjezdu hodlají italští železničáři stávkovat, což je - jak se vyjádřil - v prdeli, neboť ti, když se do stávkování jednou dají, nevědí kdy přestat.

Pohoda byla rázem pryč. Soused nás zanechal chmurným úvahám a vyrazil do terénu zjistit podrobnosti. Byly přece jen trochu povzbudivé: stávka prý skončí těsně před naším odjezdem a "náš" vlak by už měl teoreticky jet. Teoreticky!

Protože naděje umírá poslední, vydali jsme se na zpáteční cestu podle jízdního řádu. Na nádražíčku jsme ale byli sami. "Já to říkal! Já to tušil! My už se domů nedostaneme!" lamentoval muž. Než jsem se ale zmohla na odpověď, zaslechli jsme z dálky povědomé houkání. Vlak jel! Byl to první vlak po stávce a protože byla neděle večer, vezl Siciliány do Říma za prací. Svá místa jsme si museli tvrdě vybojovat, ale jeli jsme!

Příroda nám chtěla asi ještě zahrozit. Celou noc zuřila nad Itálií strašlivá bouře. Hnala se od jihu k severu spolu s naším vlakem. Vichr vrhal proudy deště a bičoval moře. Přes rachot vlaku jsme slyšeli temné hučení obrovských vln a v mihotavém světle blesků jsme v polospánku zahlédly zpěněné hory vod. I tak jsme do Říma dojeli včas.

Zbytek cesty až do Prahy už proběhl v pohodě. V hlavním městě ovšem nastal problém. Vlaky stále ještě nejezdily podle jízdního řádu, takže jsme se k domovu nemohli dostat přímým vlakem, ale s přestupem v Kralupech. Zahlédli jsme u sousedního perónu vlak s cedulí Kralupy n.Vl. a zjistili, že vyjíždí za necelou minutu. Přihnali jsme se k němu se vší bagáží a optali se obsluhy, zda vlak skutečně jede kýženým směrem a zda bude mít přípoj. Dotázaná mladá vlakvedoucí se právě líbala s ještě mladším průvodčím. Jen neradi ustali v této zábavě a nerudně přes rameno prohodili: "Ále jo, jede to do Kralup a tam snad taky něco chytnete!"

Jo - chytili jsme - málem infarkt! Ti dva chytrolíni nás neupozornili, že vlak sice jede do Kralup, ale přes Kladno, což je nejméně o dvě hodiny déle. Ty dvě hodiny mi připadaly delší, než dosavadní dvoudenní cesta.

Ale všechno trápení jednou skončí. I my dojeli domů. Mě druhý den už očekávali v práci. Víte, že jsem tam šla s chutí? Mé zaměstnání je sice nenáročné a poněkud stereotypní, ale ten klídek a pohoda! K nezaplacení! Konečně jsem našla místo, kde si odpočinu!

Vám přeji krásné léto a při volbě dovolené hodně štěstí. Však víte - odpočívat, to je kumšt!