Je to něco tak nakažlivého, tak bezprostředního a čistého, že se jeden až stydí, že je dospělák. Velký člověk, který už tak spontánní a bezprostřední mnohdy být neumí či nemůže. Tedy mohl by, ale už to jaksi nejde tak samo.

Nejkrásnější jsou rána. To se Alžbětka po probuzení protahuje dlouho a pečlivě, stejně jako každé miminko. Zkouším se to naučit zpátky od ní. Pamatuji si, že jsem se jako dítě po probuzení protahoval, až klouby křupaly. To se mi moc líbilo. Tělo si uleví a rozhýbe se. Ale teď, když by to zdřevnatělé fyzično potřebovalo dvojnásob, nějak na protahování se zapomínám.

Až poslední dny. Alžbětka si napne ručky, nohy a ááááááááááh, éééééééh a tak dále a není spokojenějšího a odpočatějšího tvorečka na planetě. Jakmile na ni promluvíte a skloníte svůj sotva zprovozněný obličej, horko těžko probuzený, spustí kanonádu úsměvů. Tak odzbrojujících a krásných, že bych se nejraději vykašlal na práci, na povinnosti, na všechno a jen seděl u ní a kochal se. Někdo musí ale kus mamuta ulovit, když mamina se stará doma.

Usmívá se hodně na nové lidi, na návštěvy i na ty, kteří nakukují do kočárku na ulici. Upře oči na novou tvář a blesk! Úsměv k nezaplacení. (Musím to odkoukat a zkusit to na šéfa, až mu budu zkoušet nadhodit, že už deset let mi nepřidal.)

Ačkoliv včera manželka absolvovala cestu s kočárkem metrem. Ve voze ke kočárku přistoupili dva kovaní hip-hopeři. Kolem patnácti, šestnácti, znáte to. Houpavá chůze, teplákovka s kapucí až do očí, á la Eminem, všelijaká kovové blbinky za poutky u pasu. Většina z nás si prošla nějakou tou svéhlavou životní etapkou. (Mně k pocitu exota - rebela stačil v patnácti světlý melír vzadu na vlasech a rozervané džíny, kdo by se nepamatoval?)

Jeden z nich stál celou cestu nad kočárkem a dělal na Alžbětku grimasy a posunky, houpání rukama a tělem. Ta vše pozorovala s koncentrací maximální. Po pár stanicích týpci vystupovali a tenhle performer říká druhému - ty vole, to je první dítě, který sem nerozesmál!

Beruška ještě hip hop neposlouchá. Má teď jiné starosti - objevila vlastní ruku a snaží se nacpat si do pusy celou pěstičku!

Asi před týdnem, dvěma na to přišla a momentálně není nic chutnějšího na šírém světě. Je to mnohem lepší než dudlík, je to po ruce, vlastně dokonce na ruce. A tak báječně to jde. Jsme sice uslintaní až běda, ale je to žůžo. Těžko miminku takovou ručku z pusy dostat. Nemyslete, ono má sílu jak čert. Pidiručička sotva vidět, ale síla v ní je, to zasejc jo.

Jo, jo, je to dobrodružství sledovat den ode dne pokroky v životě čerstvého človíčka!