Impotence pochází z latinského slova "impotentia", což znamená nedostatek síly. Toto označení poprvé použil v roce 1420 básník Thomas Hoccleve, když popisoval nemohoucnost a touhu po síle. V souvislosti se sexem byl termín impotence použit prvně v roce 1655 Thomasem Fullerem v díle Church History of Britain (Historie církve v Británii).

První klinická definice

Prvně se v lékařské literatuře definice impotence objevila v Coplandově Slovníku praktické medicíny, který vyšel v roce 1833 a 1858. Později impotenci definoval v roce 1850 sexuolog Strauss jako "neschopnost vykonat sexuální akt." Ernest Jones ji v roce 1918 popsal slovy "kompletní nebo nekompletní neschopnost uspokojivě uskutečnit heterosexuální vaginální pohlavní akt. Termínem ´uspokojivě´ se přitom rozumí adekvátní erekce, čas a kontrola ejakulace."

Nejběžnější typ impotence

Existuje lékařský spor ohledně toho, zda by měla být předčasná ejakulace považována za jistý druh impotence. Je totiž zřejmým znakem mužské pohlavní nedostatečnosti a je běžnější nežli erektilní impotence.

Sexuolog Kinsey řazení předčasné ejakulace odmítá považovat za problém muže, protože to evidentně působí obtíže ženám. Kinsey tento názor obhajuje tím, že většina savců ejakuluje velmi rychle.

Jiní sexuologové však předčasnou ejakulaci považují rozhodně za problém mužský. "Zdá se mi jasné, že v tomto bodě se Kinsey mýlil," prohlásil sexuolog Brecher.