Proč mě nikdo nemá rád?

Slovo, které sluší nejvíce ústům básníků a milenců. V odborné literatuře či učebnicích psychologie se však objevuje jen velmi zřídka. Může být definována jako "postoj zaujímaný jednou osobou vůči druhé osobě, který zahrnuje i sklon myslet a chovat se vůči této osobě určitým způsobem". Láska je považována za hluboký pozitivní cit.

Bez ohledu na definice a moudré knihy, každý z nás prožívá milostné vzplanutí, či chcete-li lásku, zcela jedinečným sobě vlastním způsobem. A právě ona jedinečnost v prožívání a vnějších projevech tohoto krásného citu může vést k mylnému dojmu, že nejsem dostatečně milována.

Říká se, že svou představu o druhém člověku si uděláme během prvních pár minut vzájemného kontaktu. Tento první dojem, byť i mylný (někdy označovaný jako haló efekt), může dlouho přetrvávat a dokonce přebíjet další informace, které o svém protějšku získáme. Jednoduše řečeno. Zapůsobí-li na nás nový kolega dojmem příjemného hovorného sympaťáka, jen obtížně později uvěříme, že ob den bije svou ženu.

Ale zpět k prvnímu dojmu. Být hezká a štíhlá svým způsobem zjednodušuje život. Nejrůznějšími nezávislými výzkumy bylo např. potvrzeno, že štíhlí lidé ve srovnání s obézními bývají úspěšnější v pohovorech při hledání zaměstnání nebo že děti, označované jako krásné, bývají ve srovnání s těmi "ošklivými" spíše hodnoceny jako chytřejší a poslušnější.

Objektivní kritéria krásy bychom však hledali jen obtížně. Velké oči, husté vlasy, souměrný obličej... Možná. Odhlédneme-li od krásy určené pro obálky časopisů a přehlídková mola, zbývá nám ještě paleta obyčejné všední krásy, kterou potkáváme denně na ulici. Zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Kterou ze svých kolegyň či kamarádek považujete za krásnou? O které si myslíte, že žije šťastný život? "Obyčejná" krása v sobě většinou skrývá přiměřenou porci sebevědomí, pohodu a optimistický pohled na svět. Žena, která je spokojená, usměvavá a sebevědomá se nemusí skrývat za masku šedé myšky či atraktivní lvice salónů. Neznamená to, že "krása duše" omlouvá zanedbaný zevnějšek. V době XXL módy a nepřeberné nabídky kosmetických firem může být "krásná" každá. "Ošklivá duše" ale tak snadno přemalovat nejde.

Někdy máme tendenci zamilovat se do svých představ. V momentě, kdy narazíme na někoho, kdo se jim alespoň zčásti podobá, začneme jej nenápadně upravovat k obrazu svému. Když ne reálně, tak alespoň ve svých myšlenkách. Chceme prostě svého dokonalého prince na bílém koni.

Vášnivá zamilovanost je pryč, do společného soužití se vkrádá stereotyp a princ doma chodí v roztrhaných trenýrkách. (Pozor! Princezna mu zdatně kontruje vytahanými tepláky...). Takhle si to asi nepředstavovala žádná z nás. Jenže kolem už štěbetají děti. Prekérní situace. Chceme důkazy lásky, chybí nám intimní chvilky ve dvou a slyšíme-li "moc práce" nebo "málo peněz" naskakuje nám vyrážka. Přichází čas na lásku, která bývá označována jako "zralá". Už známe partnerova slabá místa, ale víme i o jeho silných stránkách. Rozum hlasuje pro, jen ta naše romantická představa o milujícím muži jaksi nedochází svého naplnění. Zkušený odborník na manželství a věci s ním související MUDr. Plzák tvrdí, že faktické důkazy lásky v absolutním smyslu tohoto slova neexistují. Oproti zdánlivým důkazům (jakými jsou láskyplná vyznání, dárky či "milostné ceremoniály" - polibky, držení za ruce...) však staví důkazy lásky, které označuje za "relativně faktické". Těmi jsou dle něj soustavná ekonomická péče o rodinu a starost o manželčino zdraví a životní spokojenost. Pokud se tedy váš manžel vyděsí, když zjistí, že jste nemocná nebo znejistí v případě, že máte delší dobu špatnou náladu, pak vězte, že vás má rád.

I trh potenciálních partnerů se řídí určitými pravidly. Za každý kvalitní kus je třeba nabídnout odpovídající protihodnotu. Zní to možná malinko odpudivě, ale v reálu se určité ekvivalenci s tržištěm nevyhneme. Zcela pragmaticky řečeno: atraktivní rusovláska vlastnící byt, auto a vysokoškolský titul s velkou pravděpodobností nenaváže vztah s nenápadným úředníčkem, který se pyšní vypouklým bříškem a pleší a jako bonus nabízí nulový kulturní a společenský rozhled. I když... ve věcech lásky neplatí logika ani žádné zákony.

Mám-li vysoké nároky na svého budoucího partnera, musím je mít zároveň i na sebe. Toužím-li po sportovně založeném aktivním intelektuálovi, nemohu očekávat, že se mnou bude trávit víkendy na kanapi u videa. A naopak. Není dobré jít ve volbě svého protějšku pod (svou) cenu. V rámci možností, které nabízí zpytování sebe samé, je třeba reálně zhodnotit své možnosti a zvážit, nakolik jsem ochotna slevit ze svého ideálu. Máloco je tak ponižující jako život s člověkem, kterého si nedovedu nebo z nějakého důvodu nemohu vážit.

 ... zpívá Marie Rottrová. Sama prý kdysi zcela prozaicky vysvětlila tehdy začínající Darince Rolincové smysl tohoto sloganu slovy: "Když nedáš, tak nemáš". Odhlédneme-li od mírně lechtivého podtónu, dostaneme zcela jednoduchou pravdu. Pokud nedokážu lásku dávat nemohu ji ani očekávat.

A odtud ještě malou smyčkou zpět k sebevědomí. Malé dítě oplývající nádherně bezelstným egocentrismem se matky neptá, zda ho má ráda, nepotřebuje důkazy, protože to ví a nepochybuje. A proto zcela bez problémů dokáže lásku projevovat. Nepřemýšlí o tom, že by jeho city mohly být nějak zraňovány nebo znehodnocovány. Dovolme si tedy trochu té dětské naivity i ve své dospělácké lásce. Možná si tím ušetříme spoustu starostí.