Její kniha však není jen tak ledajaká – předběhla totiž mnohé obdivované kuchaře v konceptu, že kuchařka není zdaleka jen sbírkou receptů, ale je i snůškou zajímavých historek „z natáčení“. V jejím případě těch, kdy pomalu a jistě propadala vůním čerstvé zeleniny, ryb, olivového oleje a čerstvých bylinek. Chceme-li se dnes podívat právě na italskou kuchyni, pak je Eva Ferrarová určitě tou správnou průvodkyní.

V čem je italská kuchyně unikátní a co ji podle vás dělá tak oblíbenou -  nejen v České republice?

Jednoduše řečeno, italská jídla mají vynikající chuť, jsou zdravá, na jejich přípravu není třeba mnoho času a nestojí, až na výjimky, moc peněz. Proto je tak oblíbená ve světě, i v České republice. Samotná filozofie italského vaření je jedinečná: je třeba zachovat původní chuť každé jednotlivé suroviny, kterou používáme. Pokud tedy připravíme těstoviny s tuňákem, musí se ve výsledném jídle snoubit chuť těstovin, olivového oleje, česneku, tuňáka, rajčat a kaparů; a je třeba, aby každá z chutí byla jasně rozpoznatelná.

Italská kuchyně je postavena na tom, co se k čemu nejlépe hodí. Na základě této filosofie Italové nemohou používat kečup, majonézu, smetanu a podobné hybridy, protože by se ztratila původní chuť jednotlivých ingrediencí. Mnohé rádoby italské restaurace či pizzerie však tyto principy nepoužívají a najdeme v nich jídla, která by v Itálii jasně neuspěla, např. těstoviny s kuřetem a smetanou.

S jakými surovinami se v Itálii zejména pracuje?

Italská kuchyně pracuje s přírodními surovinami: rajčaty, těstovinami, rýží, brambory, rybami, zeleninou, masem, olivovým olejem a bylinkami.

V čem se od italské kuchyně inspirují jiné národní - nejen evropské - kuchyně a kde se inspirovala ona?

Italská kuchyně se podle mého názoru inspirovala – jako všechny kuchyně – surovinami, které má k dispozici, a k tomu přidala princip jednoduchosti. Je však třeba rozlišit kuchyni jižní a střední Itálie, která je jednoduchá, protože je chudá a velmi zdravá – to je tzv. Středozemní dieta. V severní Itálii, která je bohatší a více se inspiruje kuchyní francouzskou a středoevropskou, najdeme ingredience, které by jižní Ital nepozřel: máslo, smetanu a podobně. Kečup nebo majonézu ale nenajdeme ani v tamním jídelníčku.

Co vás na italské kuchyni nejvíc baví?

Mne osobně na italské kuchyni baví hledání originálních chutí a toho, jak se která chuť s čím snoubí. Její podstatou je jednoduchost, ale v ní je veškerá krása italského vaření.

Uvedu příklad: čerstvá mořská ryba by se měla připravit „bez ničeho“, protože vůně a chuť moře je tak nádherná, že by se neměla ničím kazit. Ale přidáme-li k této rybě plátek čerstvého chemicky neošetřeného citronu, tak tu původní chuť posílíme, zatímco kdybychom ji osolili, opepřili a uvařili v nějaké omáčce, původní chuť bychom ztratili. A mě baví zkoušet, kam až mohu dojít, co mohu a co nemohu.  

Dává prostor experimentování s chutěmi a kořením?

Právě tím, že pořád hledáte nějaké nové možnosti, co s čím by mohlo jít dohromady, aniž by zmizela původní chuť, máte obrovské možnosti experimentovat. Koření pak je třešnička na dortu: italská kuchyně by bez koření nemohla fungovat. Nejvíce se používá bazalka, tymián, oregano, petržel a šalvěj. Bylinky by samozřejmě měly být čerstvé.

Jak moc oblíbené jsou přílohy a které zejména?

Italové obvykle nejedí přílohy. Když už přílohu připraví, tak se jedná o brambory a všechno, co z nich lze vytvořit: brambory pečené v troubě, nebo jako součást různých omelet či brambory zapečené se zeleninou.