Hlavní obsah

Yvona Stolařová: Divadlo mě od mala naprosto uchvacovalo

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Marii, jejíž jméno je v rodu Kostků prokleté, si jako svoji první velkou roli zahrála ve filmu Poslední aristokratka osmnáctiletá adeptka herectví Yvona Stolařová. „Knižní bestseller, podle kterého je film natočen, mě bavil. Doufám, že humor a ironie se přenesly i na plátno,“ říká mladá herečka.

Foto: Falcon

Princeznou nikdy být nechtěla, nyní si však užila natáčení hned na několika českých zámcích.

Článek

Jak jste se představila režiséru Vejdělkovi, že si vás vybral pro jednu z hlavních rolí?

Jako studentka herectví. Ve videu, které jsem mu poslala, jsem prozradila, že knížku Poslední aristokratka znám, moc mě baví a že bych byla šťastná, kdybych v jeho filmu mohla hrát.

Když jsem knížku četla, dost jsem se nasmála. Líbila se mi. Postava dědičky zámku, kterou hraju, je hrozně vtipná. Zkušený autor Boček ji napsal skvěle. Je znát, že už má něco zažito. Sarkasmus a ironie z jeho pera je skvělý koktejl.

Yvona je nezvyklé jméno. Znám pouze zpěvačku Yvonne Přenosilovou. Jak jste k němu přišla vy?

Náš rod pochází z Francie a tohle jméno se dědí z generace na generaci. Yvona je moje maminka i babička. Úplně první měla být moje prababička. Měla se jmenovat Yvonne, jenže farář byl opilý, takže z ní byla Simone. V Čechách se z Yvonne stala Yvona, jen to Ypsilon zůstalo.

Byla jste se ve Francii podívat, když váš rod odtud pochází?

Ještě ne, ale mám to v plánu. Jako malá jsem jakoukoli zmínku o Francii či Paříži milovala. Pořád jsem po nich vzdychala a chtěla tam jet, i když jsem o tom nic nevěděla. Snad se tam podívám, i když teď jsem byla v Budapešti či Bruselu a tam je taky pěkně.

Foto: Falcon

Jejího otce, hraběte Františka Antonína Kostku z Kostky, ztvárnil Hynek Čermák.

Měla jste trému skočit rovnýma nohama do filmu známého režiséra?

Měla jsem hlavně pocit velké zodpovědnosti. Jsou kolem mě samí herci, kteří už točí jeden film za druhým, a tak vědí, jak to chodí, říkala jsem si. A já jako jediná nevím!

Bylo to pro mě nové, navíc já se vždy chtěla věnovat jenom divadlu. Bála jsem se, že budu ostatní zdržovat a myslím, že se to někdy i stalo. Režisér Jiří Vejdělek byl k nezaplacení, nikoho lepšího bych si na první film nemohla přát. Všichni kolem mě podrželi, takže mohu jen děkovat.

Jiří Vejdělek: Doufám, že Poslední aristokratku čeká šťastný osud

Kultura

Jací byli vaši filmoví rodiče Tatiana Dyková a Hynek Čermák?

Můj spolužák je synem Hynka Čermáka, a když jsme se spolu začali bavit, zjistila jsem, že si jsou velmi podobní. On i Tatiana byli tak milí!

Točilo se na několika zámcích, jaký se vám líbil nejvíc?

Severočeský Lemberk, kde žila Zdislava, je krásné a tajuplné místo, kde jsem se musela neustále válet ve sněhu. Milotice, kde kastelánuje autor knižní předlohy Evžen Boček, jsou také pěkné.

Foto: Falcon

Její temperamentní matku Vivien si zahrála Tatiana Dyková.

Žádný zádrhel, kterému se dnes už smějete, nenastal?

Nastal, ale nesměju se mu. Spíš se za to stydím. V jedné scéně byl text, který se mi pletl. Z divadla jsem zvyklá, že si text mohu dát tzv. do pusy, což u filmu kvůli střihu nešlo. Navíc to bylo s panem Nárožným, takže jsem byla ještě nervóznější, furt jsem to pletla a cítila se hrozně. Do toho byla nutná přesná koordinace rukou, no hrůza…

Studujete na herecké konzervatoři v Ostravě, jak jste se tam dostala až z Chebu?

No, máte pravdu, je to dálka. Dál by to snad bylo už jen z Aše. Byla to náhoda. Paní učitelka, která mě připravovala na zkoušky, studovala právě v Ostravě a já si o ní začala vyhledávat informace.

Trailer k filmu Poslední aristokratkaVideo: Falcon

Zjistila jsem, že je tam jen jedna herecká škola a dost divadel, takže pro studenty herectví mnoho příležitostí. Hlásila jsem se i do Prahy, a kdyby mě vzali, šla bych z pohodlnosti tam. Je to z Chebu jen tři hodiny, kdežto do Ostravy sedm. Ale jsem moc ráda, že studuji právě v Ostravě. Neměnila bych.

Nepřipadala jste si tam osamělá?

Trochu ano. Najednou jsem nikoho neznala, byla jsem dost nesvá a vlastně i trochu nešťastná. Držela jsem si odstup a možná působila i trochu namyšleně. Pak mě seznámili se Sylvií Krupanskou, která taky odešla z Chebu do Ostravy, a postupně se to změnilo.

Foto: Martin Stolař

Jako kašpárek na Valdštejnských slavnostech v Chebu

Co byste dělala, kdyby vám do klína spadlo takové dědictví jako ve filmu?

Nedovedu si to představit. Nechat si zámek, ale řešit potíže při opravách, a hlavně na ně shánět peníze? Ale mít zámek! Nebo neplatit nic a zámek nemít. Nevím. Je mi teprve osmnáct, tak za mě by to asi ještě řešila maminka.

Snila jste jako holka o zámku?

Já snila o herectví. Maminka mě vzala v necelých čtyřech letech poprvé do divadla. Představení jsem sice nerozuměla, ale strašně jsem si to tam zamilovala. Pořád jsem opakovala, že chci být herečka.

Maminka tvrdila, že to říká každá malá holčička, ale podporovala mě. A vydrželo mi to. Princeznou jsem ale být nechtěla. To třeba raději Roxanou v Cyranovi z Bergeracu.

Nějaké představy, co byste dělala s bohatstvím, asi máte. Nemusel by to být jen zámek.

Jak říkám, těžko si to představit. Asi bych na bohatství nesahala, dokud by nepřišel impulz, o němž bych věděla, že je to ono. Počkat, už vím. Mamince bych koupila domek u Prahy. Ona se tam moc chce vrátit. Do Chebu se kdysi vdala, teď je rozvedená a já i brácha jsme už vylétli z hnízda. Zůstala v Chebu sama.

Foto: archiv Yvony Stolařové

Takhle se připravovala na monolog Alenky z říše divů.

Jaký máte cíl?

Vidím se v divadle. Ráda bych se vrátila do Chebu, ale ne navždy. A u filmování bych taky ráda zůstala.

Máte nějakou herečku, která vás inspiruje?

Na filmech jsem nevyrůstala, já chodila pořád do divadla. Ne že by mě filmy nezajímaly, ale moje pozornost byla upřená jinam. Takže mohu jmenovat třeba Pavlu Janišovou z Chebu.

Hynek Čermák: Ženatý se závazky

Kultura

Počkejte, vy jste tam chodila jako dítě? To není úplně obvyklé.

Ne, nebylo to obvyklé. Byla jsem asi jediná. Taky ta představení nebyla pro děti.

Foto: Michaela Feuereislová

Jako malá chodila skoro na všechna představení chebského divadla. „Nerozuměla jsem všemu, ale moc mě to lákalo,“ tvrdí.

Jak jste jim rozuměla?

Po svém. Ne vždy jsem pochopila, co tím chtěli říct, ale našla jsme si tam svoje. Ale mě divadlo naprosto uchvacovalo. Možnost ukázat divákům něčí život, ať už jako inspiraci, či odstrašující případ, mi přišlo skvělé. A ještě jak jsem se s herci znala, mělo to další rozměr.

Bylo zajímavé, že jsem se s nimi před představením pozdravila, za deset minut seděla v hledišti jako divačka a zírala, jak se během tak krátké doby stal z té herečky někdo jiný.

Jak to, že jste se s herci znala? Chodila jste se s nimi seznamovat?

No, já na to šla přes dorty. Jako malá jsem pekla dorty do divadla. Přišla jsem s dortem a dala ho po představení hercům jako poděkování. Tak si mě zapamatovali a já se s nimi seznámila.

Takže jste se kvůli tomu naučila péct?

Dá se to tak říct. Maminka mě to naučila. No a v osmi letech jsem stála poprvé na jevišti jako záskok za dětskou herečku v představení Divotvorný hrnec. V něm bych si také někdy ráda zahrála.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám