Hlavní obsah
Petra Kobrová Foto: Jan Handrejch, Právo

Učitelka Petra Kobrová: Učit nadané děti je sen každého učitele

„Narodila jsem se jako učitelka a jsem jediná v rodině. Naši jsou z toho dodnes smutní, přáli si právničku. Ale já říkám všem: Nechte mě učit a budu nejšťastnější člověk na světě!“ pokyvuje hlavou Petra Kobrová (45), rodačka z Říčan a matka dvou dcer. Už čtvrt století učí na prvním stupni základních škol a kromě jiných i děti mimořádně nadané.

Petra Kobrová Foto: Jan Handrejch, Právo
Učitelka Petra Kobrová: Učit nadané děti je sen každého učitele

„Učit nadané děti je sen každého učitele, přestože se z toho snu může budit zbrocený potem a týraný beznadějí, že na to nemá a že to nezvládne,“ poodhaluje učitelka soukromé Základní školy Open Gate v Babicích u Říčan rub i líc poslání, které si zvolila.

„Nadané děti jsou velmi zvídavé, rychlé, vše dávají do souvislostí, ‚hrabou‘ se v detailech, napadají je velmi zvláštní myšlenky a otázky. Potud ten sen,“ vysvětluje s tím, že „probuzení” se může týkat někdy problematického vztahu k autoritám.

Často žasne

„Nadané děti nezřídka odmítají pracovat na něčem, co jim nehraje do jejich konceptu a odmítají nechat se vést někým, kdo nemá jejich respekt anebo po nich chce něco, co je nebaví. A to může být i reálná nutnost něco dotáhnout, opravit, rutinně zpracovat. Často se také stává, že nadané dítě, pokud se mu podle jeho mínění nedaří, reaguje vznětlivě, vzteká se, něčím tříská. A ne vždy je učitel připravený se stoickým klidem vysvětlit, že například postup je správný, jen je třeba… a tak dále.“

Mezi jejich klasické projevy podle Petry Kobrové patří i to, že si vymudrují řešení, nad kterým sama žasne: „Takhle fikaně? Jednoduše? Najdou více řešení, ačkoliv úloha se tváří jako jednoduchá.“ Zpravidla podle ní jde o nepřesně naformulované zadání, kde se nabízí více vysvětlení.

„Také se ptají na věci, kterým nerozumím. Jenda, žák třetí třídy, už nevím z jakého důvodu, nutně potřeboval vhled do devítkové soustavy. Sice jsem nějaké povědomí měla, ale na ukojení zvědavosti takového hošíka to nestačí. Potřebují tomu porozumět z podstaty, ne jen mechaniku ‚dělá se to tak a tak.“

Jiný hošík, když se mu nevedlo podle jeho velmi vysokých měřítek, lezl vždy pod židli, kde trucoval. Jiný zase odmítal jít třeba na oběd, protože to ještě neměl dořešené a nesneslo to odkladu,“ vybavuje si učitelka, která měla o své budoucnosti jasno vlastně od dětství.

Svou ‚třídu‘ měla už odmala

Jako malá si hrála na školu s mladšími sestrami Ditou a Ivanou. V ponožkách nosila dřevěné kostky jako podpatky a holky musely správně držet pastelky.

Když přátelé rodičů zjistili, že to Petře opravdu jde, dávali jí ‚do třídy‘ i své potomky. Jinak ji bavilo, stejně jako všechny děti, běhat kolem baráku, hrát na schovku, lézt po stromech, ujídat tajně čokoládu. A ještě hrála na klavír.

S mladšími sestrami Ditou a Ivanou na výletě v Mariánských Lázních. Už tehdy dokázala uplatnit pedagogický talent.

Foto: soukromý archiv Petry Kobrové

Na gymnáziu v Říčanech připravovala zájemce na přijímací zkoušky a po maturitě se hlásila na Pedagogickou fakultu UK v Praze. Nevzali ji. Nastoupila tedy na ZŠ ve Velkých Popovicích. Svěřili jí devítileté třeťáky, jí bylo devatenáct.

„Jsou to moji nejstarší absolventi, dnes pětatřicetiletí. Pořád se s nimi potkávám, zvou mě na třídní srazy,“ směje se Petra.

Po roce jí studium vyšlo, přešla na dálkové, ale dojíždění do Popovic bylo kvůli dopravě složité. Přestoupila tedy do Říčan na ZŠ Bezručova.

„Když někam vlezu, tak tam zarostu. Zůstala jsem tam osmnáct let. Školu v Popovicích mám dodnes ráda, odešla jsem tehdy čistě z logistických důvodů,“ dušuje se. I své působení na ‚Bezručovce‘ považuje za šťastné období.

„Cokoli jsme si na škole vymysleli, to nám vedení povolilo – hudební tábory, adaptační pobyty s nadanými dětmi, výlety, koncerty. Kolegové jsou skvělí, jezdíme společně na dovolené, jsme jedna velká rodina dodneška.“

Přestup do Babic

Před devíti lety ji však spolužák z fakulty upozornil na volné místo na Základní škole Open Gate, na niž navazuje osmileté gymnázium podporované rodinnou nadací manželů Renáty a Petra Kellnerových.

Areál s bohatým zázemím, bazénem, studentskými kolejemi, knihovnou a sportovní halou založili v roce 2005. Obecně je Open Gate vnímána jako škola, jež podporuje nadané děti, a Petra Kobrová sem nastoupila v září 2010.

Den otevřených dveří ve školním areálu v Babicích se uskuteční 23. ledna 2020, a to od 15 do 17 hodin. Všichni jsou vítáni!

Foto: soukromý archiv Petry Kobrové

„Lákala mě soukromá škola, výborné podmínky, prostředí a asi jsem už také chtěla změnu. Letos jsem začala desátý školní rok. Naše základka končí v páté třídě a žáci buď pokračují u nás na osmiletém gymnáziu, nebo jdou na druhý stupeň základní spádové školy. Ale to se moc neděje. Na Open Gate je radost učit, děti i rodiče jsou hodně motivovaní,“ říká žena, která letos učí čtvrtou a pátou třídu a jednu hodinu češtiny týdně má i v první a třetí třídě.

Britský vzor

Stipendia ale studenti dostávají až na osmiletém gymnáziu. „Do první třídy přijímáme 21 školáků. Kopírujeme britský systém – děti nosí uniformy, výuka probíhá denně od 8.30 do 15.10 s přestávkou na oběd. V pátek škola končí ve 12.30 hodin. Hodnocení je slovně kriteriální. Děti mohou využívat širokou nabídku mimoškolních aktivit i školní autobus.“

Dodejme, že výuka na ZŠ stojí 190 tisíc ročně.

„Školní den začíná Ranní oázou. Sedíme v kruhu na koberci, čteme, posloucháme, zpíváme nebo probíráme aktuální události ve třídě. Třeba se někomu nepovedla písemka, nebo se doma rodiče hádají, nebo probíráme aktuální výročí – teď je to 30 let od sametové revoluce. Jindy mluvíme třeba o tom, jak reagovat na neúspěch,“ vysvětluje Petra.

V konkrétních ročnících uplatňují integrovanou tematickou výuku, takže propojují souvislosti i v dalších předmětech. Angličtina se vyučuje už od první třídy.

„Školní den začíná Ranní oázou. Sedíme v kruhu na koberci, čteme, posloucháme, zpíváme nebo probíráme aktuální události ve třídě,“ vysvětluje Petra.

Foto: soukromý archiv Petry Kobrové

Logická olympiáda

Základní škola i gymnázium se každoročně zapojují do projektu Logická olympiáda, kterou už podvanácté pořádá Mensa ČR. Je to soutěž zejména pro žáky základních škol a studenty středních škol a učilišť.

Je založena na logických úlohách, jejichž řešení vyžaduje samostatný a kreativní přístup a pohotové rozhodování. Nejde tedy o naučené znalosti a tímto pojetím je Logická olympiáda unikátní.

Hodí se ale soutěž pro děti z prvního stupně? „Rozhodně hodí, i když je pro ně někdy dost těžké, aby porozuměly zadání,“ říká učitelka. „Do soutěže nikoho nenutíme, vždycky v září pošleme rodičům pozvánku, a když dítě přihlásí, podporujeme ho a případně nasměrujeme dál.“ Stejné je to podle ní i s dětmi z jiných škol.

„Pokud jsou ty nadané emočně stabilní, zvládají dělat všechny úlohy, i když je nebaví a nevidí v nich smysl, bez remcání a dožadování se něčeho extra. Učitel pak nemusí jejich nadání odhalit. I v tom vidím smysl Logické olympiády – není jen pro nadané, je pro všechny, které baví řešit podobné úlohy a v ní může někdo zazářit. To je pak reálný důvod se na takové dítě zaměřit a předkládat mu i náročnější úlohy,“ zamýšlí se Petra.

Letos se z celé ČR přihlásilo do jednotlivých kategorií rekordních 71 tisíc soutěžících z 3250 škol. Účastníci už prošli sítem základních, obvodních a krajských kol. Slavnostní finále se uskutečnilo 25. listopadu v Míčovně Pražského hradu.

Kolaps nehrozí

I když Petra Kobrová učí od svých devatenácti let, tvrdí, že jí určitě nehrozí syndrom vyhoření. Jednak ji denní kontakt s dětmi velmi nabíjí, a také ji podporuje rodina, hlavně manžel Jan, stavební inženýr.

„Je to výjimečný člověk se svatozáří. Říká, že učitelky neměl nikdy rád a teď má jednu denně doma.“ Další pojistkou před nadměrnou únavou jsou její koníčky. Opět se vrátila k hodinám klavíru a k Petru Malínkovi, učiteli říčanské ZUŠ a vynikajícímu korepetitorovi.

„Mistr vydrží jako kůň!“ připouští Petra. Také ráda čte a ráda vaří, i když uznává, že nejlepší kuchařkou na světě je její maminka.

Na výletě se svými žáky

Foto: soukromý archiv Petry Kobrové

„Je pro mě velký vzor. Je nesmírně činorodá, pracovitá. Taťka má přezdívku Ivan Hrozný, taky je silná osobnost, charismatický člověk, železný chlap. Vždycky 26. prosince plaveme v říčanském rybníku, táta tam vydrží nejdéle. Sedmnáctiletá dcera Jana studuje gymnázium, má pedagogický talent, ale učit nechce. Hrála na flétnu, na hoboj a skončila u kytary. O rok mladší Markéta hezky maluje a chodí na soukromou výtvarnou školu.“

Až do aleluja

Učit chce celý život. Tak aby to děti bavilo a ji naplňovalo. Narodila se v neděli a považuje se za šťastné dítě.

„Cokoli jsem si v životě přála, to se mi splnilo, až je to děsivé… V plánu mám učit až do aleluja. To bude pro žáky největší trest za to jejich zlobení,“ žertuje.

„A také s ohledem na politickou situaci – na důchody nebude, my, Husákovy děti, můžeme na stáří na lavičce pod jabloní zapomenout.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků