Hlavní obsah
Tereza Hofová Foto: Petr Hloušek, Právo

Tereza Hofová: Hlavní je vědět, kam jdete, i přes případné neúspěchy

Tereza Hofová se vymyká jakémukoli stereotypu o herečce ze seriálu v komerční televizi. Je neokoukaná, médiím se vyhýbá, upřednostňuje nezávislé projekty, odmítá se podřizovat diktátu módnosti, donedávna žila v manželství na dálku a životní mezníky má vytetované na těle.

Tereza Hofová Foto: Petr Hloušek, Právo
Tereza Hofová: Hlavní je vědět, kam jdete, i přes případné neúspěchy

Váhala jste vstoupit do seriálu na komerční televizi?

Vlastně ano. Pokud chci tvořit a nezávisle reflektovat svět kolem sebe, nemůžu být součástí hlavního proudu. Je přínosné udržet si odstup. Byla jsem nicméně zvědavá, jak taková věc vypadá zvnitřku, a zajímala mě především práce s Vladimírem Michálkem (režisér seriálu - pozn. red.) a Matějem Hádkem.

Postava advokátky Lenky Braunové v seriálu Dáma a Král vám musela být dost vzdálená.

Společného nemáme ve výsledku mnoho, ale bavila mě ta proměna včetně narovnaných vlasů, moje přirozené jsou dost vlnité. Upřednostnila bych, kdyby mi zůstaly šedivé vlasy, ale produkce si přála, abych se obarvila, protože Lenka má být konformní a má představovat určitý společenský stereotyp, vůči němuž se Prokop Král, kterého hraje Matěj Hádek, vymezuje. Lenka funguje spíš situačně než jako výrazně vyprofilovaný charakter.

V seriálu Dáma a Král hraje úspěšnou a bystrou právničku, Matěj Hádek podivínského soukromého vyšetřovatele.

Foto: archív TV Nova

Bylo pro vás natáčení seriálu v něčem přínosné?

Určitě a jsem za tu příležitost ve výsledku velmi ráda. Hodně jsem se naučila a profesně se posunula, například v technice filmového herectví, koncentrace, rozložení sil i v práci s psychikou.

Bylo sice málo času na přípravy, byli jsme občas vyčerpaní a ve stresu, ale nijak toho nelituju. Mám za sebou hodně náročný rok, ale nic bych na něm neměnila. V pracovním ani osobním životě.

V čem byl tak náročný?

Během posledního roku jsem prakticky neměla volno, pořád jsem pracovala či se musela věnovat někomu jinému. Když jsem zrovna netočila, trávila jsem čas přípravou, učila se, starala se o dceru. Žádný čas pro sebe. A ten jako herec potřebujete: na rekonvalescenci, inspiraci.

Můj manžel (islandský hudebník Orri Einarsson - pozn. red.) se přistěhoval do Prahy a naštěstí se mohl o naši Haničku starat. Po třech letech manželství na dálku se vlastně spolu učíme žít. Dosud jsme za sebou jen dojížděli, tedy dolétávali. Poslední rok to kvůli mojí práci nešlo a on chtěl být s dcerou.

Létání na Island je taky hrozně drahé. Stejně jako veškeré živobytí a bydlení, to je problém tam vůbec sehnat. Museli jsme se navíc rozhodnout, kde půjde Hanna do školy. Orri se rozhodl, že zkusí žít tady. Ale návrat zpět nevylučujeme.

Jak se mu život v Česku zamlouvá?

Naráží na to, že zde mluví dobře anglicky stále celkem málo lidí. Včetně těch, kteří cestují, dokonce v zahraničí žili, ale jako by se styděli mluvit. Zatím tu je dost sociálně izolovaný.

Ze seriálu Mamon, na kterém spolupracovala s režisérem Vladimírem Michálkem.

Foto: HBO - N. Tušl

Proč jste se v roce 2010 rozhodla odjet zrovna na Island?

Bylo mi třicet a potřebovala jsem v životě změnu. A chtěla jsem odjet někam, kde bych se domluvila anglicky, ale co zároveň nebylo populární destinací. Netoužila jsem proto po New Yorku, Londýně nebo Berlíně. Mám ráda severské země a Island byl tehdy odlehlou zemí, kam skoro nikdo nejezdil. To se ale změnilo, a i proto jsme se z Islandu odstěhovali.

Co se stalo?

Stal se z něho skanzen, jezdí tam mraky turistů, připadá mi už jako jeden Karlův most. Doufám, že Islanďanům po čase dojde, jak jim turismus devastuje přírodu, létá tam jedno letadlo za druhým, silnice jsou plné aut. Důsledky oteplování jsou naprosto hmatatelné: ledovce ustupují až o desítky metrů za rok. Ekologie je teď vůbec moje velké téma.

Jak ho zviditelňujete?

Třeba posledními projekty, které jsem dělala ve Studiu Hrdinů. První je Skugga Baldur, divadelní adaptace románu islandského autora, píšícího pod jménem Sjón, který vyšel v českém překladu jako Syn stínu. Inscenace získala Cenu Divadelních novin a já nominaci v Cenách divadelní kritiky v kategorii Ženský herecký výkon roku 2016.

Velký podíl na realizaci má režisérka Kamila Polívková, která text upravila pro jeviště. Je to monolog, kde mimo jiné jde právě i o soužití člověka a zvířete, o zvířeti v člověku a člověku ve zvířeti.

Na scéně Studia Hrdinů v monodramatu Skugga Baldur podle románu islandského autora Sjóna. Inscenace získala Cenu Divadelních novin.

Foto: Jan Dvořák

S režisérem Miroslavem Bambuškem jsme uvedli adaptaci textu rakouské autorky Elfriede Jelinekové Dílo, který je rovněž o vztahu k přírodě a o naší destruktivní touze ji opanovat. S dramatikem a režisérem Vojtěchem Bártou chystám další představení na toto téma, bude na motivy románu Anny Bolavé Do tmy, za který dostala cenu Magnesia Litera. Hlavní postavou je bylinkářka.

Co vám z ekologického hlediska leží na srdci nejvíc?

Pořád se pídíme po nějakých mimozemšťanech - jiných formách života, ale nebereme na vědomí, že tady s námi vlastně žijí - zvířata, bytosti, které mají stejný nárok na život jako my, nepatří nám, nemáme právo se k nim chovat jako k otrokům, brát jim životní prostor, držet je v koncentrácích a ve velkém je pojídat a likvidovat.

Není třeba hned po všech chtít, aby radikálně změnili svůj životní styl, přestali jíst maso a živili se kořínky. Stačí začít přemýšlet o tom, co jíme, odkud to pochází, v čem to je zabalené, jak to sem přivezli. Zda potřebujeme všechny ty plastové obaly a plechovky, které znamenají pro přírodu velkou zátěž. Zalili jsme si zemi do betonu a teď se divíme, že chybí voda, protože se nemá kam vsakovat. Třídit odpad už nestačí!

Jste vegetariánka? Vedete tak i dceru?

Kolem sedmnácti jsem byla striktní vegetariánka, teď tak striktní nejsem. Moje sestra žije na statku a chová králíky, občas si nějakého od ní vezmu. Ona je sama odchová, jejich péči sama hodně obětuje, dokáže je sama zabít, vše do posledního chloupku zužitkovat.

U příležitosti 400.výročí druhé pražské defenestrace,která vyústila v bitvu na Bílé hoře,uvede Česká televize film Bůh s námi.Tereza Hofová v něm ztvárnila manželku vůdce protihabsburského odboje české šlechty hraběte Jindřicha Matyáše Thurna(Karel Dobrý)

Foto: ČT - Pavla Černá

Hanna normálně jí maso, k vegetariánství ji rozhodně nenutím. Na to si musí přijít sama. Bavíme se ale o těchto tématech. Její generace se problémům ekologie určitě nevyhne. Snažím se ji na to připravit. Učím ji šetřit vodou, materiály, vedu ji k tomu, že nemusí mít všechno, na co pomyslí.

Mluvíte doma islandsky?

Dcera umí islandsky dobře, mluví tak od dětství s otcem, já umím celkem slušně, společenská konverzace mi nedělá problémy. Islandština není pro někoho, kdo je zvyklý se učit jazyky, těžká.

Se mnou mluví dcera česky a zvládá ale i angličtinu, tou mluvíme s mužem. Některé věci říkám doma v islandštině, abych pak nemusela překládat, že jsem jí třeba řekla, že už má jít spát.

V čem vás uvidíme v nejbližší době?

Dotočila jsem film Domestik, režisér Adam Sedlák ho nazval „civilizačním hororem“. Moc se na něj těším. Hraju manželku hlavní postavy, která tak touží mít dítě, až se ta touha stane sebedestruktivní obsesí. Mým partnerem je Jiří Konvalinka.

Film stojí na nás dvou, máme v něm i hodně intimních scén. Před tím jsme se neznali, ale museli jsme vytvořit iluzi páru, který spolu roky žije. Prvními scénami jsme se pročervenali a prochichotali, ale rychle jsme si na sebe zvykli. Byla to velmi hezká práce. Dodnes se mi po klucích stýská.

Pokud chci tvořit a nezávisle refl ektovat svět kolem sebe, nemůžu být součástí hlavního proudu. Musím si udržet odstup,“ tvrdí 38letá herečka.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Režisér Zdeněk Jiráský mě vloni přizval ke spolupráci na televizním filmu Bůh s námi, pojednávajícím o pražské defenestraci v roce 1618, která vyústila v bitvu na Bílé hoře a popravu 27 českých pánů. Když jsem si četla scénář Pavla Kosatíka, přišel mi hrozně aktuální. České stavy prohrály proto, že se spolu nedokázaly dohodnout.

Rozdrobenost, vyhýbání se zodpovědnosti a důležitým rozhodnutím, neschopnost se pro něco nadchnout jsou vlastnosti, které našemu národu hodně uškodily a nějak rezonují ve společnosti dodnes.

Hraju Zuzanu Thurnovou, manželku hraběte Thurna, iniciátora defenestrace a vůdce českých stavů. Byla to moc zajímavá práce, jen mě mrzí, že se scénář nedal vzhledem k podmínkám rozpočtu natočit tak velkolepě, jak by si zasloužil. Dobové kostýmy, které se pro ten film ušily, jsou ale nádherné.

Baví vás dobové filmy?

Ano. Mrzí mě, že jsem zatím nehrála v žádné pohádce.

Princeznu?

To asi ne, spíš zlou královnu nebo čarodějnici.

V jednom dobovém seriálu jste hrála autentickou historickou postavu. Mám na mysli České století, kde jste ztělesnila Olgu Havlovou.

Byla to moc zajímavá práce, první den jsme hledali cestu k interpretaci Olgy, hodně jsme zkoušeli. Myslím, že v obsazení hrály roli i mé šedivé vlasy a podobné ženské vyzařování.

Jako Olga Havlová v seriálu České století. Jejího manžela Václava Havla hrál Marek Daniel, David Matásek (uprostřed) ztělesnil spisovatele Pavla Kohouta.

Foto: ČT - Karel Cudlím

Proč se nebarvíte?

Začala jsem brzy šedivět, ale líbilo se mi to a nechala jsem to tak. Přistupuju k těmhle věcem spontánně, žádný kalkul v tom není. Pro mě je důležité, co má člověk vepsané ve tváři, co vyzařuje. Ale třeba se jednou obarvím. Nechci škatulku ta s těma šedivýma vlasama. Občas se mě lidé ptají jen na to. Jakmile jsem s něčím moc spojována, mám nějakou takzvanou značku, image, tak jdu pryč, dál, od toho.

Na konci února natáčení Dámy a Krále skončí. Nebojíte se vakua?

To tak v hereckém životě chodí, jednou se toho sejde hrozně moc, pak nemusí být nic. Ale ráda bych zase vytvořila nějaký mezinárodní projekt, odjela opět na nějakou dobu za hranice. Kromě hraní bych ráda pokračovala ve spoluautorství projektů. Chci se taky intenzívněji vrátit k jazykům: angličtině, islandštině, němčině.

Ráda bych pokračovala v doktorském studiu v oboru scénické tvorby u Jaroslava Vostrého na DAMU. Kvůli natáčení Dámy a Krále jsem ho musela přerušit. Ale bylo by určitě fajn zase točit.

Pro herce je důležitá kondice. Co pro ni děláte?

Ano, jako herec musíte neustále udržovat mysl v bystrém stavu a k mysli patří tělo. Nijak extrémně zdravě nežiju: kouřím, mám ráda víno i pivo. Ale dost obsesivně cvičím aštanga jógu, která je velmi dynamická, to mi vyhovuje. Začala jsem s ní v Reykjavíku, když jsem byla těhotná.

Občas mě zamrzí, že se z jógy stala móda, lidé se fotí v nějaké krkolomné pozici a v perfektním značkovém oblečení na Instagram, stává se z toho komerce. Učím se cvičit teď hlavně doma.

S Hanou Vagnerovou (vlevo) a Zuzanou Stavnou (vpravo) ve hře Petra Kolečka Zakázané uvolnění, kterou uvádí pražské A studio Rubín.

Foto: Patrik Borecký

Jaké to bylo, rodit v Reykjavíku?

Skvělé. Přistupují k tomu velmi liberálně. To platí i během těhotenství. Jste-li zdravá, proč byste měla být pod neustálým dozorem, který vás jako by zbavoval svéprávnosti. V Česku je tendence neustále kontrolovat, vést tabulky, co kdy má dítě umět a jak to, že to ještě neumí… Rodila jsem jen s porodní asistentkou, za 24 hodin jsem byla doma.

Byl manžel u porodu?

Byl a byla jsem ráda. I proto, že jsem rodila v cizím jazykovém prostředí. Brala jsem to jako samozřejmost, ale respektovala bych, i kdyby u toho být nechtěl. Přijde mi dobré mít obě možnosti. Stejně svobodná je i volba každé ženy, zda chce, nebo nechce mít děti.

Máte z Islandu nějaké profesní zkušenosti?

Natočila jsem tam nezávislý film. Všichni jsou nesmírně svobodomyslní a svérázní. Hodně z nich pracovalo v zahraničí, takže jsou profesionálně zkušení. Kupodivu plánování není jejich silná stránka. Plánují maximálně dva měsíce dopředu. Islandu se přezdívá Itálie severu.

Jak si to vysvětlujete?

Všechno se tam řídí počasím. Nemá cenu dlouho dopředu plánovat, protože druhý den přijde sněhová bouře, život se zastaví a všechny plány jsou na nic.

Jednou z mála rolí, kdy si nemusela barvit šediny, byla tajemná bylinkářka Léňa v seriálu Já, Mattoni.

Foto: ČT - Dagmar Vyhnálková

Potkalo vás něco takového?

Jednou jsme se vydali v ne moc spolehlivém autě s ne zrovna vhodnými pneumatikami do Akureyri, kde žijí manželovi rodiče. Dopadlo to tak, že pro nás v půli cesty musela přijet pomoc. Vál strašně silný vítr, ze sněhu se stala bílá mlha, neviděli jsme vůbec, kam jedeme.

Snadno v takových podmínkách sjedete mimo vozovku a někam se zřítíte. Počasí i krajina tam nejsou nejvlídnější. Není týdne, aby se tam nějakému turistovi něco nepřihodilo.

Nemohu se nezeptat na vaše tetování. Které z nich jste si nechala udělat naposledy?

Tuhle zelenou čárku kolem předloktí - vztahuje se právě k přírodě.

Kolik tetování máte na těle celkem?

Šest. Všechna patří do mého života, něco symbolizují. Kolem předloktí mám citát z Ovidia „Omnia mutantur, nihil interit“, což znamená „Vše se mění, nic nehyne“. Pod tím mám runový znak - je to vlastně kompas, který používali Vikingové, aby z námořních cest našli cestu domů. Nechala jsem si ho udělat, když se narodila Hanička. Věděla jsem, že mě čeká doba cestování mezi Reykjavíkem a Prahou. Abych se neztratila, našla, kam směřuji. To považuju za velké štěstí, když člověk ví, co chce. Nemusí v tom ani být úspěšný.

Hlavní je vědět, kam jdete, i přes případné neúspěchy.

Kam teď směřujete vy?

Musím teď být neustále otevřená změnám, vystrčit mordu do větru. Chci zůstat volná.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků