Hlavní obsah

Tereza Havrlandová: Začátky podnikání byly šílené

Právo, Šárka Adámková

Ve čtyřiadvaceti letech prodělala vážný úraz, který jí změnil život. Než by nadávala na osud, začala raději podnikat a založila vlastní firmu na výrobu zdravých potravin. Zadlužila se a pracovala i šestnáct hodin denně. Často se budila hrůzou ze spaní… Krizi však překonala, její firma Lifefood prosperuje.

Foto: archív Terezy Havrlandové

Sportu ani milovaného kitesurfingu, kdy surfové prkno po vodě táhne drak, se Tereza nevzdala ani po vážném úrazu.

Článek

A sama Tereza je ve svých pětatřiceti letech půvab sám – do vizáže uštvané podnikatelky má daleko. Přesvědčuji se, že rčení Káže vodu, pije víno pro ni rozhodně neplatí. Se syrovou stravou se poprvé setkala před dvanácti lety při návštěvě své sestry v USA. Vitariánství ji tak okouzlilo, že přestala vařit a ze dne na den vyškrtla ze svého života i živočišné produkty.

„Ráno, když je čas, odšťavním si nějaké pomeranče a grepy, přes oběd jím většinou ovoce až do odpoledne a večer pak zeleninu – ať už syrovou, nebo výjimečně i lehce vařenou. Den zakončím zeleninovou šťávou. Nejím žádné živočišné produkty ani pečivo,“ popisuje mi svůj běžný stravovací den…

Jak se s tím vaše tělo srovnalo?

Vlastně se stalo to, co jsem od toho očekávala. Zlepšily se mi vlasy, nehty, pleť, zhubla jsem. Ale hlavně jsem se moc dobře cítila.

A tak vás to nadchlo, že jste se rozhodla začít podnikat a přeučit Čechy na syrovou stravu?

Ne. (smích) To je samozřejmě utopie. Mé podnikání vzniklo vlastně náhodou a tak trochu z nouze. Na začátku byl vážný úraz.

Úraz? Pokud vím, studovala jste dvě vysoké školy, sportovala jste, cestovala...

No právě s tím sportem a cestováním to souvisí. To bylo ještě na škole, věděla jsem, že mám před sebou poslední úsek studia, a tak jsem odjela do Austrálie. Plán byl dva měsíce se věnovat kitesurfingu, což je jízda po vodě na prkně taženém drakem, trochu si užít a pak odjet na Nový Zéland pracovat. Už jsem měla všechno domluvené, jenže z minuty na minutu se to změnilo.

Co se stalo?

Přiletěla jsem do Austrálie a hned druhý týden jsem se na prkně v moři zranila. Byl to vlastně jen moment, okamžik, který si navíc přesně ani nepamatuji. Poslední, na co si vzpomínám, bylo, že jsem stála ve vodě, ohlédla jsem se pro prkno… A pak mě najednou probouzel kamarád v písku, v duně, minimálně 30 metrů od místa, kde jsem si pamatovala, že jsem stála. Mezitím okno, nevím nic. Zřejmě jsem ztratila kontrolu a silný poryv větru mě strhl a vláčel…

A vy jste se probrala na pláži…

…s obrovskou bolestí v ruce. A hlavně jsem si připadala úplně omámená, jako bych měla příšernou kocovinu. Ani mi pořádně nedocházelo, co se stalo. Někde jsem vyhrabala to prkno a jako v mrákotách jsem se šla na záchodky převléknout z mokrých věcí. Jenže to skoro nešlo, bylo mi bolestí na omdlení. Nějak jsem to zvládla a pak mě kamarád odvezl do nemocnice.

Tam už si vás asi nechali, předpokládám.

Ano. Měla jsem totiž rozdrcené rameno. Původně jsem trvala na tom, že na bolest nechci žádné opiáty, protože jsem si myslela, že ho mám jen vykloubené. Doufala jsem, že mi ho jen nahodí zpět a já zase půjdu. Jenže udělali rentgen a už mě nepustili. Dostala jsem morfium a druhý den mě operovali. V rameni jsem měla několik šroubů.

Všechny mé plány najednou padly, i když jsem si to ještě nechtěla připustit. Bylo mi čtyřiadvacet, vůbec jsem si v první chvíli neuvědomovala, že je to tak zásadní úraz. Do té doby jsem nikdy neměla ani nic zlomeného. A najednou nemocnice, operace...

Sebralo vás to?

No paradoxně, asi i pod vlivem léků, jsem byla pořád trochu mimo.

Zůstala jste v Austrálii?

Zůstala, protože jsem tam zůstat chtěla. Byl zrovna listopad a já nemohla bolestí vůbec spát, tak mi bylo milejší se vždycky v pět ráno jít procházet po prosluněné pláži. Přišlo mi to lepší než koukat do stropu za tmy v podzimní deštivé Praze. Jenže ani to nevyšlo.

Proč?

Nejdřív se neustále ozývala pojišťovna, že bych měla jet domů. Potřebovala jsem totiž po operaci intenzívně rehabilitovat, ale pojišťovna to v zahraničí nechtěla platit. Já se tomu stále tvrdošíjně bránila a hledala cesty, jak zůstat na jižní polokouli přes zimu a rehabilitace si platit. Ale pak přišla ještě jedna rána. Po necelých třech týdnech od úrazu mě na přechodu pro chodce na zelenou srazilo auto.

Foto: archív Terezy Havrlandové

Tereza Havrlandová

Tomu říkám smůla. Jak to dopadlo?

Naštěstí nijak dramaticky. Cítila jsem sice velkou bolest v kyčli, ale po převozu do nemocnice a rentgenu se zjistilo, že to není nic vážného. Ale pro mě to bylo jasné znamení: je čas odjet. Vlastně až v tu chvíli přišel zlom. Tak jsem se sebrala a vrátila se do Čech. Blížil se konec roku 2005, já měla před sebou poslední rok vysoké školy.

Které?

Vlastně obou. Studovala jsem najednou práva a ekonomii. Jenže mi chyběly peníze, měla jsem nějaké procestované dluhy, tak jsem si ke škole našla v Praze práci recepční. Ale bylo jasné, že to je jen dočasná štace. Zrálo ve mně odhodlání vydat se jinou cestou. A protože mi chyběla Austrálie a taky jídlo, které jsem tam běžně kupovala, začala jsem některé z těch věcí do Česka dovážet. Například mladý ječmen, nějaké mořské řasy a tak.

Takže ke dvěma školám jste si jen tak přibrala podnikání?

Ano, ale v podstatě šlo jen o jeden semestr. Po něm už jsem jen různě odkládala a rozkládala státnice a diplomky – vše jsem dokončila zhruba o tři roky později.

Mezitím se ovšem naplno rozjel váš byznys…

Postupně mi jen pouhé dovážení přestávalo stačit. Chtěla jsem něco vyrobit. Něco, co bych si i já sama ráda kupovala. Třeba lepší čokoládový krém. Zadala jsem pokusnou výrobu podle vlastní receptury ve firmě v Jihlavě, ale dopadlo to tragicky. Nedovřená víčka, křivě nalepené etikety, upatlané skleničky, katastrofa. Viděla jsem, že takhle to nejde. Tak jsem se do toho pustila s mou sestrou podomácku. Na chvíli to byla záchrana.

Nejsem zastáncem striktního dodržování extrémů. To vede k dalším stresům. Ani svého přítele nenutím, aby jedl syrovou stravu

Ovšem, pokud vím, prodávat z kuchyně doma u nás moc nejde...

Ne, naše zákony to neumožňují. Bylo to hop nebo trop. Tak jsem skočila. V Žitné ulici v Praze jsem si pronajala starou pekárnu a rozjela jsem první vlastní provozovnu.

To muselo být docela nákladné.

Neskutečně. Jen přepis nájemní smlouvy mě stál majlant. A navíc se výrobna musela vybavit, uspořádat. Hodně jsem si do začátku napůjčovala a začali jsme vyrábět čokoládový krém, pak taky čerstvé saláty, sušenky, krekry, pomazánky, samozřejmě všechno v raw kvalitě, a to jsme prodávali.

Jak to šlo?

Bylo to naprosto šílené. V noci jsme vyráběli fresh džusy, saláty, pomazánky, přes den sušenky a čokolády, ořechová mléka… Do toho jsme jednali s odběrateli, vymýšleli nové receptury, sháněli peníze...

Jaký byl o vaše produkty zájem?

Relativně velký, ale postupem času se ukázalo, že ne dost velký na to, aby to bylo ekonomicky udržitelné. Roky ubíhaly a my jsme šli čím dál víc do dluhů. Zájem byl sice také stále větší, ale zase mi přibývali zaměstnanci a já si musela půjčovat, abych měla na výplaty.

Kolik jste měla v té době lidí?

Asi dvacet. Což se zdá, že není moc, ale na ten malý obrat to bylo hrozně moc. Kolikrát jsem se hrůzou budila ze spaní, jestli budu mít na výplaty. Sama jsem pracovala šestnáct hodin denně, skoro jsem nespala, ale ani tak se to nedalo zvládnout.

Jak jste se v tom kalupu stravovala?

Celou dobu během podnikání jsem jedla jen syrovou stravu, ale musím po pravdě říct, že na jídlo moc nebyl čas. Dělat si saláty, vymačkávat šťávy? Nebylo kdy! Strašně se na mně podepsal stres. Ani jídlo to nezachránilo. Takže jsem zase přibrala.

Nemohla jste jíst své vlastní produkty?

Ano, to jsem dělala, ale jsem přesvědčená, že jídlo musíte jíst co nejvíc čerstvé. A my jsme od jisté doby saláty už nevyráběli. Tak jsem jedla jen krekry a podobně, ale necítila jsem se dobře. Několikrát mě napadlo: co jsem to udělala?! Chtěla jsem přece na začátku začít nějaký zdravý životní styl a sama na sebe si ušiju takový bič, že se zdravě necítím.

Proč jste toho nenechala?

Už to nešlo. Bylo to jako auto na ledě, které nezastavíte. Měla jsem celkem napůjčováno asi osm miliónů, z běžného platu bych to nikdy nevrátila. Nemohla jsem skončit. Řešením bylo prorazit ven, do zahraničí.

Jak se vám to povedlo?

Trochu náhodou a se štěstím. Dostali jsme se na veletrh v Norimberku, kde za námi přišli nějací lidé a nabídli nám účast na jiné akci v Berlíně. Nikdo z nás tehdy neuměl německy, ale sehnali jsme kamarádku, která uměla, a jeli jsme tam. Akce se nakonec povedla, našel si nás investor a najednou se můj život začal opět obracet k lepšímu.

Dnes zaměstnáváte 130 lidí. Předpokládám, že dluhy už jste dávno vrátila...

Dluhy ze začátků podnikání se všechny vrátily do konce roku 2011. Od té doby máme zase jiné, ale ty už dluží společnost. Ta dobře prosperuje, takže na ně taky vydělává.

Foto: archív Terezy Havrlandové

Z čerstvých surovin dokáže vykouzlit lahůdky, až se sliny sbíhají…

Co všechno vlastně vyrábíte?

Máme osmdesát pět vlastních produktů a stále vymýšlíme další. Mimo jiné děláme čokolády se třinácti různými příchutěmi, osm druhů kuliček Rawmeo, proteinové směsi, máme raw lupínky, vyrobili jsme první raw veganskou klobásu na světě... Je toho hodně.

Jak vypadá váš rok? Vím, že řídíte firmu v určitých měsících po Skypu. Není to problém?

Pro mě není. Na zimu se často přesouvám do teplých krajin, letos třeba pojedu do Brazílie. Tam už to znám, jezdím na stejné místo, kde mám bydlení, počítač a všechno, co potřebuju. Pracuji i odtud normálně. Snažím se pracovní dobu přizpůsobit tak, abych byla svým zaměstnancům k dispozici.

Říkala jste, že jste během náročného období v životě i při raw stravě přibrala. Dnes ale vypadáte skvěle. Jíte jinak?

Ne, jím stejně, snad jen už nejsem tak striktní jako kdysi. I když stále upřednostňuji syrovou živou stravu, dám si klidně i polévky.

Polévky, když se nedají vařit?

Dají se ohřát na 45 °C. To je dost teplé. Výjimečně si dám třeba thajské curry nebo napařenou či restovanou zeleninu. Pořád si ale nejvíc pochutnám na raw pokrmech. A když mám náladu na něco sofistikovanějšího, na takové to „vyšší“ raw, dopřeju si raw pizzu.

To si neumím představit. Z čeho se „syrová pizza“ dělá?

On má každý svůj recept, ale základ je většinou z oříšků, semínek anebo třeba z pohanky. Udělá se těsto ze semínek a oříšků, které se rozemele a dá se sušit. Na to pak dáte omáčku ze sušených rajčat a zeleninu. Samozřejmě, není to něco, co by člověk jedl každý den.

A ani to asi není pro každého.

Obecně si myslím, že by všem prospělo víc ovoce i zeleniny, ale nejlepší je to dělat tak, jak to člověk cítí, a přehnaně se v tom nepiplat. Nejsem zastáncem nějakého striktního dodržování extrémů. Držet se své představy zuby nehty zase vede k dalším stresům. Ani svého přítele nenutím, aby tak jedl.

Jak to doma řešíte? Co jí přítel, když vy si dáte mísu švestek?

Jí, co chce. Mě taky nikdo k ničemu nenutí, tak to nedělám okolí.

Takže si dá třeba i párek s hořčicí?

Jo, dal by si, kdyby na to přišlo. Ale od té doby, co mě zná, si jídlo vybírá. Jí víc ovoce a zeleniny a nad jídlem o něco víc přemýšlí.

Až přijdou děti, uděláte nějaký rozumný kompromis?

Rozhodně doma nepovedu válku o výživě našich dětí. Jediné, na čem bych trvala, je, aby byla strava kvalitní. Nedávala bych třeba dětem sladkosti nebo nějaké nesmyslnosti plné éček, ale pokud by partner trval vysloveně na tom, že někdy musí být maso, chtěla bych, aby bylo od farmáře. Jsem ochotná ke kompromisu. V rodině by to tak být mělo.

Nezvednu ruku nad hlavu. Ale jsou lidi, kteří plavou bez nohy. Takže mi vlastně nic není

Co vaše širší rodina, rodiče, sourozenci? Stáhla jste je do raw taky?

Sestra Markéta, která žije v Americe, jí syrovou stravu léta. Druhá sestra to zkusila, ale nevyhovovalo jí to. A co se týká rodičů, ani moje máma nikdy nevyvářela vepřo knedlo zelo. Spíš francouzskou kuchyni. Ale jak už jsem říkala, já to nehrotím, u ostatních vůbec ne, ale ani u sebe. Hodně cestuji, sportuji a na cestách vždycky raw dodržet nejde. Ovoce bohužel není k sehnání vždy a všude a zelenina už vůbec ne. Spíš jen ve městech. Kvůli sportu, tak přece jenom tu energii potřebuji. Takže jsem třeba v Brazílii vděčná za rýži a fazole, jinak bych umřela hlady.

Říkáte, že hodně sportujete, úraz vás neodradil? Nebojíte se?

Trochu se bojím, když při kitesurfingu zkouším nové věci, ale to se neděje v poslední době moc často.

A můžete dělat všechno? Nemáte po úrazu nějaké trvalé následky?

Mám, například nezvednu ruku nad hlavu.

Není to při sportování, zvlášť takto specifickém, problém?

Je. Ale jsou lidi, kteří plavou bez nohy. Nedávno jsem viděla člověka, který kiteoval s jednou rukou. Takže mi vlastně nic není.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám