Článek
V češtině jí nedávno vyšel román Nultá hodina oceněný jednou ze švédských literárních cen. Věnuje se v něm tajemstvím žen, zdánlivě zbytečným tabu, která ničí životy všem.
Spočítáte, kolikrát jste navštívila Prahu před rokem 1989?
Dvacetkrát? To odhaduji. Jezdívala jsem trasu Praha–Berlín–Budapešť–Vídeň. Měla jsem to jako letní studentskou brigádu. Ve Švédsku jsem vždycky nabrala skupinu a vyrazila jsem s ní autobusem do zemí sovětského bloku. Věnovala jsem tomu po několik let celé prázdniny.
Bála jste se u nás tehdy?
To víte, že jo. Mám hodně zvláštních vzpomínek. Socialismus nám přátelskou tvář moc neukazoval. Opravdu jsem se bála na každém kroku, každý náš pohyb byl hlídaný. Směli jsme chodit jen po určené trase, od úřady vybrané památky k té další. Ani jsme se nemohli najíst, dát si pivo, kde jsme chtěli.
Už na hranicích nás vítaly důkladné kontroly, hlídky se psy. Procházely snad všechno, co jsme si přiváželi i odváželi. Nemohli jsme si s sebou třeba vzít do kufru bibli či jiné, tehdy u vás závadné knihy. Například ty protisocialistické, moc kapitalistické… Ale vy jste v té době asi žila, ne? Víte, o co šlo?
Spisovatel musí žít s knihou, jinak jí čtenáři neuvěří. Já nepíšu pro peníze, i když ty jsou také důležité.
Mně bylo třináct, když padl režim.
Aha, to jste byla ještě dítě, nevnímala jste ho. Navíc jste v tom vyrůstala, možná vám to divné ani nepřišlo. Jenže já jsem přijížděla do Prahy zvenčí. Jak jsem říkala, už ty prohlídky na hranicích byly příšerné. Bývala jsem z Československa prostě vyděšená. Ale samozřejmě, zároveň jsem si ty zájezdy užívala. Jela jsem do jiného světa. Do středověkého města, které válka nijak neponičila. Praha byla krásná, taková kafkovská, až pohádková. Miluji navíc vaši historii, příběhy Jana Husa, Jana Palacha. Ty vaše osmičky: 1918, 1948, 1968…
Přidáte-li ke všemu ulice skoro bez turistů, bylo to dokonalé. Jen my, naše skupina. Procházeli jsme tu určenou trasu a mohli jsme téměř všude cítit socialistickou absurditu, i silné historické kouzlo.
A jak jste tehdy s mými krajany mluvila? Rusky?
Ne, německy, což problém nebyl. Navíc jsem se setkávala také s Čechy, co mluvili švédsky. Museli za námi dorazit do centra, protože my jako cizinci jsme nemohli opustit střed města. Socialismus prostě nechtěl, abychom viděli něco, co by ho mohlo poškodit: špinavé ulice, opadávající omítky, nedokonalá sídliště… Proto nás hlídali. Aspoň jsem měla ten pocit.
Když srovnáte nynější pocity z Prahy s těmi z 80. let. Co vás napadne jako první?
Mickey Mouse. To kouzlo ošuntělosti, kafkovství z vnitřního města nenávratně zmizelo. Praha teď vypadá spíš jako postavička z Disney příběhů. Je barevná, hlučná. Plná lidí. V kdysi téměř opuštěném židovském městě potkávám davy. Najednou je všechno nezvykle naleštěné. Prostě téměř dokonalé.
Každá z jejích knih vzniká dlouho. Hru, kterou popisuje v nejslavnějším románu Nultá hodina, vymyslela už před třiceti roky. „Nemůžu vám říci, jak dlouho píšu jeden román. Tvořím celý život,“ říká.
Přenesme se znovu v čase. Jste jedna z nejčtenějších švédských spisovatelek. Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Popíšu vám ten, kdy píšu. Vstávám a hned začínám tvořit, dopoledne mám nejvíc energie. K obědu si pak ráda dávám skleničku vína, po něm řeším jiné věci. A večer ráda vyrážím za přáteli. Jdu někam ven si popovídat. Samozřejmě i já musím rozlišovat mezi věcmi, které jsou důležité a které „jen“ pospíchají, což je například úklid stolu, u něhož píšu.
Uživí vás psaní? Čeští spisovatelé na tom nejsou v tomto směru zrovna nejlépe.
Ale švédští jsou na tom podobně! Jen opravdu málo, opravdu málo se svou tvorbou uživí. Abych mezi ně patřila, musím splnit tyto podmínky: být překládaná do jiných jazyků, získat nějaké literární ceny, případně stipendia či žít z jiných peněz, mimo jiné z dědictví. Abych já pokryla své životní náklady, učím ještě v kurzu tvůrčího psaní, přispívám do novin.
Co vím, je to švédský list Svenska Dagbladet.
Ano, většinou se v článcích věnuji německé společnosti, kultuře. Přece jen v Berlíně žiju už přes deset let, mám ke všemu blízko. Je to ale jiný druh psaní než v případě knih. Nemohu se tolik odvázat. Musím užívat úspornější jazyk, být stručnější, jít rovnou k věci. Hodně novinařiny stojí jen na podávání informací. Jde o styl: koukej se, popisuj, nehodnoť.
V centru Německa jste pravděpodobně zaznamenala i příliv uprchlíků.
Ani náhodou. Berlín je hodně barevný, multikulti řadu let. Současné události jeho atmosféru nijak neovlivňují. Není to jako tady v pražském metru, kde jste všichni bílí a toho „jiného“ si snadno všimnete. V berlínské podzemce nikoho nezajímá, co máte na sobě, odkud jste, jakou máte barvu pleti. Je to takový evropský New York.
Jsem ráda, že tam žiju. Ráda totiž píšu o etických a morálních otázkách, identitě, tabu, mísení kultur. Vidím vše svýma očima, koukám na to i z antropologického hlediska. Zkoumám rozdíly mezi vinou a ostudou, snažím se najít různé pohledy na dějiny. Řeším, jak a zda se můžete i po pádu na dno zvednout… To všechno v Berlíně najdete na ulici, jíž historie doslova kráčí. Němci jsou otevření. Dokážou se podívat zpět a vidět, co bylo špatně. To mi naopak v České republice chybí.
Jak to myslíte?
Němci se za válku mnohokrát omluvili. Dodnes za ni cítí vinu. Posílají peníze na projekty, aby se už nic podobného neopakovalo. Pokládají květiny k pomníkům hrdinů, kteří se dokázali třetí říši postavit. Vlastně financují velkou část výdajů Evropské unie. Vy, Češi, jste jiní. Mám pocit, že ukrýváte, zametáte věci pod koberec. Tváříte se přitom, že se nic neděje.
Máte na mysli něco konkrétního?
Napadá mě – neznám ani jednoho vašeho politika. Což o vás jako občanech něco vypovídá. Žijete hodně uzavřeně. Jako byste byli ukryti v nějaké ulitě, z níž ani vylézt nechcete.
Možná je to pravda. Je to jakási česká strategie, jak ve střední Evropě přežít. Politiku pasivní rezistence hájí naši lídři už skoro dvě století… Kde ale vidíte ta česká tabu?
První, co mě napadne, je váš přístup k odsunu Němců. Proč už někdo z vás neřekl: „Podívejte se, hoši, holky, proč jsme vyhnali tolik Němců? Co nám udělali? Šli pryč jenom proto, že nám tu po staletí vadili?“ Proč někdo z vašich politiků nenapsal sudetským Němcům otevřený dopis, v němž by se jménem české vlády za vše omluvil?
Protože by prohrál volby. Podobně jako Karel Schwarzenberg ty prezidentské.
No a proto je odsun vaše tabu…
Pojďme k těm vašim. Nikde jsem nenašla, kolik prodáváte celkem knih. Počítáte to?
To nedělám. Statistiky mě nezajímají, ničily by mě. Píšu o citlivých věcech. Odhaluji nitro do posledního kouta. Asi by mě děsilo, kolik lidí vše čte. A můžou to být statisíce, milióny, ačkoli pro masy netvořím. Každou postavu osobně prožívám. Její bolest bolí také mě. Cítí-li sexuální vzrušení, jsem na tom stejně. Žárlivost, vztek, láska na papíru bez osobního prožitku zůstanou klišé.
Spisovatel musí žít s knihou, jinak jí čtenáři neuvěří. Já nepíšu pro peníze, i když ty jsou také důležité. Prostě mě cosi uvnitř k tvorbě pudí.
Vezměme to z jiného konce. Do kolika jazyků jsou vaše knihy překládány?
Píšu ve švédštině. Překlady mých děl vycházejí v češtině, norštině, nizozemštině, dánštině, finštině, němčině. Záleží na konkrétním románu. Asi nejúspěšnější je zatím Nultá hodina, která se například nově chystá na trh v Makedonii. Vyšla také v češtině.
Opakovaně tvrdíte ve svých dílech: Chci prozkoumávat předsudky a tabu. Jaká jsou ty největší v rámci Evropy?
V každé zemi jsou jiná, už jsme se bavily o těch českých. Třeba u nás ve Švédsku se tak nějak tváříme, že nevedeme sexuální život. Lidé neřeknou: jsem panna, panic, s nikým nespím… Jaksi se za to stydí. Vlastně mám pocit, že hodně tabu v Evropě je spojeno právě se sexem a hlavně náboženstvím. Obojí tvoří dohromady výbušný celek.
A nejhorším řešením daných situací jsou zjednodušení, která vedou k nejrůznějším zákazům. Já se vůbec bojím lidí, kteří nechtějí vidět symboly, něco, co přesahuje slova. Podívejte se, jak analfabetické kultury věřily v metafory, obrazy. My, vzdělanci, naopak na základě písma voláme po zkratce!
V čem je riziko jednoduchosti?
Vede k fanatismu. A buď extrémní zbožnosti, či naopak touze přijít všemu na kloub. Nevěřit nikomu a ničemu. Když v bibli stojí, že Ježíš kráčel po vodě, můžete to vzít jako příběh. Nemusíte ho přece nutně rozbíjet tím, že budete šťouravě volat: on přece nemůže chodit po vodě, utopil by se!
Malé dítě nic podobného neudělá. Prostě uvěří krásné historce, protože za ní uvidí něco hlubšího. Lidé, kteří neumějí číst básně, vidět metafory, mě děsí! A mám pocit, že jich přibývá. Podívejte se na Donalda Trumpa a jeho černobílé vidění světa.
Mottem vašich knih je často také otázka: Mají lidé další šanci, když už se jim v životě stane to nejhorší? Máme ji?
Každý máme šanci se omluvit, změnit se, být pokorný. Kdybychom neměli tu druhou šanci, svět by byl příšerný. Jednou byste chybovala a dostala za to rovnou doživotí či kulku do hlavy. Odpuštění je podstata života. Ale i vy, hříšník, si z něho musíte něco odnést. Přestat myslet v kategorii já. Zanechat egoismu. Víc se vcítit do druhých. To často hodně bolí.
