Simona Postlerová: Je třeba využít každé příležitosti, jak si život udělat hezčím

V běžném životě je nenápadná a pozornost na sebe nijak nestrhává, přesto ji lidé, které potkává na ulicích, v obchodech i v dopravních prostředcích, poznávají. „Naštěstí na mě vždycky reagují velmi mile. Nebo do sebe jen tak šťouchnou, abych jako nic neviděla, ale to je normální a mají to tak všichni kolegové.“ Momentálně na herečku reagují především diváci seriálu Cesty domů, v němž hraje Patricii Štroblovou zvanou Pacina.

Na to, jak se příběh bude vyvíjet dál, se prý ale naštěstí neptají. „S touto rolí jsem spokojená, je totiž taková nejednoznačná. Patricie je svérázná holka a role je zajímavá tím, že se vyvíjí překvapivě. To jsem vítala, protože je zřejmé, že si něco řeší a její příběh není prvoplánový. Má srdce na dlani a přitom sebe sama potlačuje a hodně energie dává hlavně své sestře. A ještě to je i humorné,“ vysvětluje herečka.

A jak vidí rozdíl mezi seriálovým hraním a večerním zápřahem na divadelním jevišti? Spousta energie je prý zapotřebí v obou případech, ovšem prostředky jsou diametrálně odlišné. Srdce musí na jevišti i před kamerou bušit úplně stejně.

I když je ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech, její poslední divadelní premiérou bylo zatím představení Herci jsou unaveni, které nazkoušela pro zájezdová představení herecké společnosti Václava Hanzlíčka. „Zájezdová představení mám ráda, protože se vždy setkám s příjemnými a milými kolegy jako například Naďou Konvalinkovou, Sváťou Skopalem, Honzou Čenským, Janou Bouškovou, Honzou Révaiem, Karlem Zimou, Kačkou Janečkovou a dalšími,“ vyjmenovává.

„Všichni na zájezdovky jedeme s tím, že je třeba využít každé příležitosti, jak si život udělat hezčím, a podle toho ty cesty vypadají. Podobně to ale mám i na Vinohradech, kde mám také úžasné kolegy. Například s Viktorem Preissem hraju ve dvou představeních manželský pár a jsou to krásná herecká setkání, kterých si velmi vážím (jde o hry Brouk v hlavě a Jistě, pane ministře – pozn. aut.).“

Téměř dvacet let, které tu strávila, prý uteklo velmi rychle a herečka vzpomíná i na ty, kteří už odešli. „Například na Miroslava Moravce, který pro mě byl druhým tátou a s mým skutečným tátou se navíc znal ze studií. Bylo mezi námi souznění duší a také jsme si spolu zahráli ve hře Sto roků samoty a dalších.“

I s Vladimírem Dlouhým to bylo skvostné setkání. „Byl nejen mým divadelním souputníkem, ale i kamarádem. A také chci zmínit Jiřinku Bohdalovou, s níž jsem dokonce seděla v jedné šatně. Dodnes mě mrzí, že tady není a nehraje. Pracovní i lidské setkání s ní bylo velmi intenzivní a osobní a líbilo se mi, že mě kolikrát i nenápadně navedla a nakopla mě. Vloni jsme se potkaly při natáčení televizních inscenací Ach, ty vraždy.“

Simona Postlerová se narodila v Plzni, ale dětství i dospívání prožila s rodiči a bratrem v Ostravě (hereččin o dva roky starší bratr Alexandr nyní působí v divadle v Pardubicích). Během studií na gymnáziu snila o povolání magistry v lékárně, ale pak se všechno vyvinulo jinak. Dlouho totiž vůbec nepřemýšlela nad tím, čím bude.

„Možná to bylo tím, že doba tenkrát ambicím moc nepřála. Studovala jsem na gymnáziu, kde byli samí prima lidi, a byla to krásná léta. Žádné dramatické kroužky jsem nenavštěvovala, nikde jsem nerecitovala, pouze jsem chodila do pěveckého sboru a to mě bavilo. Říkala jsem si, že to nějak dopadne.“

Simona však pochází z herecké rodiny, a tak od jisté chvíle začalo platit, že ani v tomto případě nepadne jablko daleko od stromu. Její tatínek Alexandr Postler byl v Ostravě uznávaným režisérem a hercem a maminka herečkou. Řeči o divadle, jež se u nich doma vedly, ji zajímaly, ale na druhou stranu viděla i to, jak je herecká práce náročná. „S bráchou jsme byli na druhé koleji, v první řadě se u nás doma řešilo divadlo. Mami, promiň, ale bylo to tak,“ vzpomíná Simona Postlerová.

Na počátku čtvrtého ročníku gymnázia se v ní cosi hnulo a do přihlášky na vysokou školu napsala pražskou DAMU. Prý přitom cítila zvláštní tetelení. Přípravu na talentové zkoušky vzala velmi svědomitě a dle vlastního výběru si nacvičila monolog Jany z Arku, k tomu monolog hlavní hrdinky z Dámy s kaméliemi a ještě chtěla předvést Puka ze hry Sen noci svatojánské, aby zúročila prvky z gymnastiky.

„Ale moc se mi to nedařilo, protože kdykoliv jsem vyšvihla třeba araba, což je hvězda bez rukou, zapomněla jsem text. Ale bylo to asi velmi zábavné, protože porota se bavila. Na talentovky jsem se začala připravovat už koncem léta a pamatuju si, jak jsem chodila po polích u naší chalupy, vnímala stromy a modré nebe a vciťovala se do všech těch postav po svém. Ticho miluju celý život a děti to mají po mně.“

Před odjezdem na talentové zkoušky jí tatínek ještě poradil, aby coby svatá Jana mluvila k přijímací komisi přímo, jako když se hrdinka z Arku měla obhajovat před soudním tribunálem. „Řekl mi, ať jsem důrazná, a tak jsem ho poslechla. A vyšlo to. Když mi pak přišel dopis, že mě vzali, byla jsem šťastná jak blecha.“ Od té doby herečka žije v Praze.

Po absolutoriu se Simona Postlerová stala posilou souboru Národního divadla. „Pro mladou holku po škole to byla veliká šance. Pět let, které jsem zde strávila, mám v srdíčku už napořád a nikdo mi je nevezme. Měla jsem tu čest poznat se osobně s Rudolfem Hrušínským nejstarším, s Josefem Kemrem, Miroslavem Macháčkem a dalšími velikány, kteří mi dali cenné rady a mnoho věcí mi předali, aniž by o tom museli mluvit. Například nikdy nezapomenu na to, jak mi pan Hrušínský, když jsme spolu jednou zkoušeli dialog, řekl: Simono, jenom mi odpovídejte a zkuste nehrát. Umět dobře odpovídat a slyšet partnera je totiž na jevišti opravdu umění.“

Brzy se však ozvala Jiřina Jirásková a nabídla jí angažmá v Divadle na Vinohradech. „Právě jsem s režisérem Jaroslavem Dudkem natáčela film Milostné léto, a protože to bylo v době, kdy ještě nebyly mobilní telefony, Jiřinka mi volala přímo na natáčení čili na plac. To bylo něco! Ani jsem tomu nechtěla věřit,“ vzpomíná herečka s tím, že si nabídky Jiřiny Jiráskové nesmírně vážila, ale přesto cítila, že v Národním divadle ještě zůstane.

„Asi po dvou letech mi však zatelefonovala znovu a to jsem jí už řekla, že na to kafe s ní půjdu moc ráda. Změna v mém životě totiž byla nasnadě. Bylo jaro roku 1992 a čekala jsem naši Janinku. To ale Jiřinka nevěděla, a když jsem se k ní do kanceláře přivalila s velkým břichem, jenom polkla,“ vzpomíná dnes Simona Postlerová s úsměvem na první setkání s tehdejší ředitelkou vinohradského divadla.

Všechno ale dopadlo, jak mělo. V červenci porodila, a protože vše proběhlo jako po másle, všichni byli zdrávi, a navíc herečka měla velkou oporu ve svém manželovi, už koncem léta si troufla na natáčení pohádky Hora jménem Andělská. Zahrála si v ní princeznu a jejím partnerem byl princ Marek Vašut.

„Manžel Zdeněk za mnou jezdil i s malou Janinkou na natáčení na kojení, a protože součástí scénáře bylo i to, že se princezně v závěru pohádky narodí miminko, režisérka Svatava Simonová zajásala, že máme vystaráno. Záběr byl tedy autentický a v náručí v něm chovám svoji malou dceru. Pro celou naši rodinu je proto právě tahle pohádka nejkrásnější vzpomínkou na dobu, která byla velmi šťastná,“ dodává. Dnes si času, kdy vládla pohoda a všichni byli zdraví, váží tím spíš, že její manžel Zdeněk před časem prodělal rakovinu a v důsledku toho přišel o jedno oko. Tím mu však lékaři zachránili život.

Hned po natočení pohádky herečka nastoupila do angažmá Divadla na Vinohradech. „Odmítnout se nedalo, protože Jiřinka mě do nové sezóny navnadila krásnou rolí ve hře Duše krajina širá v režii Ladislava Smočka. A ten je ve své profesi opravdu úžasný, protože je skvělý psycholog a za nitky tahá velmi jemně. Setkala jsem se s ním pracovně už asi pětkrát. V Národním divadle režíroval např. Nebezpečné vztahy a také ráda vzpomínám na hru Perla Hollywoodu a já, uváděnou v Ungeltu, kde jsem měla obrovskou roli v duelu s Alenkou Vránovou. Setkání s ní pro mě také bylo velmi silné.“

Své pěvecké nadání Simona Postlerová obdivuhodně zúročila před dvěma lety v televizní soutěži Duety, v níž ve dvojici s Petrem Kolářem vybojovala druhé místo (vítězi se stali Vojtěch Bernatský s Petrou Janů).

„Bylo to opravdu nádherné období. Petr byl skvělý parťák, ostatně jeho ženu Zuzanu znám mnohem déle, protože jsme spolu před lety hrály v karlínském divadle v muzikálu Chicago. Dokonce jsme si padly do oka a skamarádily se. Když mi pak zavolali z televize a nabídli účinkování v Duetech, skočila jsem do toho po hlavě, protože zpívání miluju. Navíc jsem věděla, že spolupráce s Petrem bude úžasná, a také byla,“ vzpomíná herečka.

Při natáčení nicméně zažila i velký stres a největší asi tehdy, když ji po nemoci zradily hlasivky. Přesto se však díky oblibě u diváků prozpívala až na druhé místo. „Moc mi pomohla rodina. Všichni mi drželi palce a dcera Janinka mě při každém přenosu podporovala přímo na místě v hledišti i se svými spolužáky z gymnázia.“

Bylo to prý úplně něco jiného než hraní v divadle. „Tam vždycky svoje rodinné příslušníky prosím, aby na premiéru nechodili a přišli třeba až na desáté představení, ale v pěvecké soutěži mi přítomnost dcery pomáhala. Každé kolo se neslo v duchu buď teď, nebo nikdy a tréma byla někdy svazující až moc. Když seděla v hledišti, měla jsem pocit, jako kdyby mě držela za ruku.“

Manžel Zdeněk Hrášek je hudebník a herečce tak mohl doma pomáhat s přípravou. „Zdeněk je jazzman, a tak mi vysvětlil, kde je předtaktí, kdy mám přesně nastoupit a tím mi písničky pomáhal uchopit. Také jsme to spolu trénovali a při zkouškách jsem pak už věděla všechno, co bylo potřeba,“ vzpomíná Simona Postlerová.

S budoucím manželem ji před lety sblížila právě hudba a společné angažmá – Zdeněk Hrášek hrál na kytaru v orchestru Národního divadla. Simona měla v jednom představení zpívat písničku coby velšská princezna a zkoušela ji právě s ním. Brzy se z nich stali přátelé. „Začali jsme si rozumět s velkým R a pak jsme se vzali.“

V posledních letech jsme ji v televizi viděli mj. také v seriálech Ošklivka Katka a Hotel Herbich. Dokonce se mihla i v Ordinaci v růžové zahradě. „Tam jsem měla milimetrovou roli. Legrační je, že jsem tam hrála dceru Ládi Potměšila a v seriálu Cesty domů mě teď obsadili do role jeho milenky. V Ošklivce Katce mi zase svěřili poněkud svéráznou klukovskou roli a v Hotelu Herbich velkou roli ekonomky, což pro mě bylo náročné, protože v tomto oboru jsem úplná nula. Učit se slova jako navýšení, obrat a další ekonomické termíny, kterým vůbec nerozumím, pro mě bylo takzvanou řečí Ptydepe. Znáte ten termín? To vymyslel Václav Havel v šedesátých letech a označil jím řeč politiků, kteří mluví a mluví, aniž by řekli cokoliv srozumitelného a jasného.“

Láskou Simony Postlerové je i dabing. V poslední době pravidelně propůjčuje svůj hlas Cate Blanchettové. „Dabing je také krásná práce. Zjistila jsem, že když dabuju, ani se zahraničním herečkám na pusu nedívám, ale vžívám se do děje a sleduju jejich oči. Děj filmu přitom dopředu ani neznám, výjimečně mi promítnou jen pár sekvencí. Ale víte, co je na dabingu nejtěžší? Udělat humor čili aby vtipu ze zahraničního filmu rozuměli i naši diváci a mělo to náš český akcent.“

Herečka má nyní kromě seriálu na repertoáru celkem jedenáct divadelních představení současně. Představa, že si je pamatuje všechny najednou, mi připadala neuvěřitelná – nezaváhala ani vteřinku a už ze sebe sypala celou pasáž ze hry Antonína Procházky Havraní bratři, dalšího kousku z jejích zájezdových představení.

Má tedy Simona Postlerová ještě nějaká nesplněná divadelní přání? S velkou chutí by si prý zahrála hororový žánr – právě to je její nynější herecký sen. A také psychologické drama. Ráda vzpomíná na roli Drahunky v dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové, kterou jí před časem svěřil režisér Petr Novotný. „Minula mě romantická Julie, ale zato jsem měla pěknou roli Porcie v Shakespearově Kupci benátském. Tam jsem hrála i v mužském převleku, a když jsem se přitom odlíčila, na stažené vlasy mi posadili baret a pod nos nalepili knírek, všichni říkali, že vypadám jako Ivan Trojan. A byla to pravda. Žili jsme spolu šest let, ale tohle bylo v době, kdy jsme spolu už dobrých deset let nebyli, proto mě to překvapilo.“