Sagvan Tofi: Ne každý kamarád do deště je opravdový

Je to masakr. Omylem jsem se dostal do role producenta, což je otrok, který musí sehnat peníze, dát všechno dohromady a nese strašné riziko. Já jsem přitom jen chtěl dál hrát svůj muzikál, který jsme uváděli pět let v Praze, a přivézt ho lidem na Moravu. To jsem ale netušil, co to všechno bude obnášet.

Pro spoustu diváků z Moravy je Praha zkrátka z ruky, a tak mne napadlo přivézt náš muzikál k nim. Vloni přišla nabídka, jestli bychom nechtěli hrát Děti ráje v Bobycentru, které majitelé zrovna začali rekonstruovat. Ta myšlenka se mi zalíbila. Brno je divadelní město, a proto mi přišlo zajímavé tam naše představení uvádět.

Problém ale byl, že Bobycentrum není divadlo, ale víceúčelová hala, kde se pořádaly koncerty, kongresy, soutěže Miss. Divadlo se tam nikdy nehrálo. Všichni si o mně mysleli, že jsem blázen, že to je nesmysl.

Já vím. Už když jsem točil svoje první filmy, chtěl jsem si napsat vlastní scénář. Natáčení desky ve mně budilo chuť psát si k písničkám vlastní texty. Měl jsem vždycky tendenci ovlivňovat a řídit si věci, které dělám. Jenže vás k tomu nikdo nechce pustit: Ty na to nemáš školu, zpívej a nemluv nám do toho. Ty nemůžeš psát, nejsi scenárista. Ty nemůžeš režírovat, ty nejsi režisér.

Ano, ale tenkrát pod jiným jménem. Poprosil jsem kameramana, aby do toho dal svoje jméno. Řekl jsem mu svoji vizi, jemu se líbila a natočili jsme to. Takže pod mým prvním videoklipem je podepsaný jiný člověk.

Nepotřeboval jsem se zviditelňovat, mně stačilo, že to mohlo vzniknout podle mých představ. Nepotřeboval jsem být slavný jako režisér a něco někomu dokazovat, chtěl jsem jen pomoct na svět tomu, co jsem nosil v hlavě.

Líbilo se to, protože to bylo jiné, a za tím kameramanem začali chodit zpěváci, aby jim natočil klip. Když se nakonec profláklo, že jsem to dělal já, přišel za mnou Janek Ledecký a chtěl, abych mu natočil klip. Souhlasil jsem a oslovil jsem vynikajícího kameramana Vláďu Smutného, který s námi točil i Kamaráda do deště a má i nějakého toho Českého lva. Ten klip se jmenoval Sliby se mají plnit o Vánocích.

Muzikály jsem paradoxně nesnášel a všechny nabídky na účinkování v nich jsem zatvrzele odmítal. Na těch, které jsem viděl, jsem se děsně nudil. Přišly mi dlouhé, vždycky to bylo nějaké nudné historické téma, na které se navěsily písničky. Bylo to pořád totéž dokola.

To je dlouhé povídání. Po revoluci jsem chtěl vypadnout ze šoubyznysu. Zkoušel jsem i jiné věci a přitom jsem psal i sloupky do novin.

Do bulvárních. Což byl paradox, protože já jsem si s bulvárem fakt užil svoje – dneska si už tak netroufnou, ale když začínal, byl mega zlej. Pamatuji si, že byly dny, kdy mi někdo zavolal, co o mně zase vyšlo, a mně se ani studem nechtělo vylézt z baráku.

V té době také lidi bulváru bezmezně věřili. Vzpomínám si, že jednou třeba vyšel nějaký článek o tom, kdo z celebrit chodí do jakých vykřičených domů. Na mě v tomto ohledu tenkrát nic neměli, tak si alespoň vymysleli, že Sagvan Tofi nad ránem nepohrdne ani cikánkou z ulice.

Maminka mi volala z Itálie, celá vyděšená: Sagvánku, co to tam vyvádíš? Na tuhle větu nikdy nezapomenu. Dneska by to bylo na žalobu, ale tenkrát si nikdo netroufl.

V té době mi nabídl majitel jednoho plátku, abych jim psal pravidelné sloupky. Nejdřív se mi z toho udělalo zle, ale pak se mi zalíbilo, že bych psal do plátku, který mě předtím máchal ve špíně. Dal jsem si podmínku, že budu psát, co chci, nikdo mi nesmí nic změnit.

A tak se stalo, že jsem tři roky psal do bulvárního časopisu, přitom jsem si z bulváru a rádoby různých celebrit dělat legraci. Musím říct, že jsem si to užíval. A světe, div se, změnilo mi to i moji image. Protože všichni sice říkají, že bulvár nečtou, ale opak je pravdou. Moje články se četly a měl jsem na ně spoustu pozitivních reakcí.

Jsme u něho. Na základě těch sloupků za mnou přišel Michal David a nabídl mi, jestli bych nechtěl napsat libreto k muzikálu na jeho písničky. Nejdřív jsem se tomu zasmál, já a muzikál? Ale pak mě to zaujalo, protože jsem si dobře uvědomoval, že přesto, že jeho některé písničky takřka zlidověly, spousta lidí je považuje za brak.

Když pak ale zapaří a popijí, vyřvávají Poupata, chtějí žít Nonstop a sbírat Céčka. Michal má ale i nádherné věci, které třeba otextoval Pavel Vrba. Každopádně jsem si řekl, že nastavím národu zrcadlo a udělám muzikál, který by bavil mě i lidi. Za tři měsíce vznikly Děti ráje.

Kdepak! Muzikál šel tehdy k ledu. Nešlo mi totiž o to, abych to odevzdal, dostal honorář a oni si s tím dělali, co budou chtít. Chtěl jsem si jeho nastudování pohlídat. Na tom jsme se ale s Františkem Janečkem zasekli a já mu to nedal. Přitom jsem v té době peníze potřeboval. Po roce a půl mi to František nechal. Ocenil jsem, že to celou dobu nedal nikomu jinému.

Ne tak docela. Neměli jsme účinkující, jelikož ostatní produkce zakázaly hercům, se kterými spolupracovaly, přijít k nám byť jen na konkurz. Tak vznikl nápad, abychom ty dvě hlavní postavy, zkrachovalé stárnoucí diskžokeje, hráli s Lukym (Lukášem Vaculíkem, s nímž hrál ve Větru v kapse a Kamarádovi do deště – pozn. red.). Jenže problém byl, že jsem nikdy do té doby divadlo ani muzikál nehrál, od školy jsem filmoval nebo jezdil po koncertech.

Luky zase nikdy nezpíval. Dokonalá dvojka. Zbytek jsme posbírali z téměř neznámých herců a zpěváků, kamarádů kamarádů, což se nakonec ukázalo jako nejlepší volba. Vážím si Lukyho, že mě v tom tehdy nenechal a šel do toho se mnou, i když to ostatní z branže považovali za úplné zoufalství a předpovídali Dětem ráje brzký konec.

U divadla nikdy nevíte, do čeho jdete. Lehce se stane, že třeba dva měsíce zadarmo zkoušíte a pak je z toho propadák, který po pár představeních skončí. Odehráli jsme spolu nakonec téměř 500 představení a strávili v šatně spoustu času. Hodně mi s divadelním herectvím pomohl.

Hrajeme spolu hokej, jednou jsme spolu jeli na utkání do Rakouska, já mu vyprávěl o obnovení Dětí ráje v Brně a jeho to zaujalo. Je výborný herec, senzačně zpívá, budeme alternovat.

To je taky dobrá historka: Mýdlový princ byl devátý muzikál, který jsem producentovi Oldovi Lichtenbergovi odmítl. Měl jsem toho nad hlavu, sháněl jsem peníze na Děti ráje, do toho mi našli bouli na krku, musel jsem jít na operaci a byl jsem podělanej až za ušima, co z toho bude.

Mrzelo mě jen, že přijdu o příležitost pracovat s Radkem Balašem, tajně jsem si přál, aby režíroval Děti ráje. On ovšem nemohl kvůli Mýdlovému princi. Nakonec to dopadlo tak, že vezme Děti ráje, které jsme kvůli tomu posunuli o dva měsíce, čímž vznikl prostor, abych mohl zkoušet Mýdlového prince. Já na to v euforii kývl.

Teprve když jsem si přečetl celý scénář, zjistil jsem, že od začátku do konce představení neslezu z jeviště. Zkoušel jsem od rána do večera, do toho starosti s operací a sháněním peněz pro Děti ráje. Vůbec jsem nestíhal. Zkoušel jsem přitom s profíky, kteří s vámi nemají slitování. Chodili za režisérem, co to tam má za exota.

Tehdy jsem si fakt sáhl na dno: dostal jsem sežrat všechnu svoji nadutost, že se dá vystačit s pouhým talentem a že všechno půjde samo. Bylo to drsný, ale stálo to za to.

Mýdlový princ je skvělé představení, ve kterém jsem se potkal s vynikajícími herci a navíc jsem získal pro nové moravské nastudování Dětí ráje vynikajícího režiséra Radka Balaše, který pochází z Brna.

Už jako dítě jsem byl kontroverzní, budil jsem emoce. Ve škole mě učitelky buď nesnášely, nebo milovaly. Nic uprostřed, a tak se to se mnou táhne celý život. Vyrůstal jsem v době, kdy tady žádní cizinci nebyli, čišela ze mě jinakost a ta se tu moc nenosila.

Když jsem sem přišel, nadávali mi do cikánů. Měl jsem dvojky z chování, vodili mě k psycholožce, chtěli mě dát do zvláštní školy. Matka za mě musela pořád bojovat.

Táta je irácký Kurd, studoval v Německu a v Československu, kde se s mámou seznámili. Je inženýr, jeho rodina žije v Londýně. Irák byl tehdy prosperující země, jako malé dítě jsem tam žil v mezinárodní bohaté čtvrti.

Pak jsme se vrátili, začal jsem tady chodit do školy, otec se tam pracovně na čas vrátil a mámě pak komunisti zakázali za ním jet. Po pár letech se naši rozvedli a já tu zůstal jako exot. Jinak jsem vypadal, měl jsem jiné oblečení, jiné hračky, mluvil jsem jinými jazyky.

Po rozvodu rodičů mne vychovával můj nevlastní otec, legendární kriminalista Miloslav Dočekal. On byl akurátní, disciplinovaný a já úplně pravý opak. Naštěstí chtěl být kdysi hercem, se spoustou z nich se znal. Mezi jeho kamarády patřil třeba Jiří Kodet, který rodičům navrhl, ať mě pošlou k jeho mamince paní Steimarové, která učila na lidové škole umění herectví. Zalíbil jsem se jí a připravila mě na konzervatoř. To mě zachránilo, jinak by se ze mě stal asi vyvrhel. Na konzervatoři ta moje energie mohla vytrysknout.

Pár kamarádek jsem měl. Měl jsem ale i dlouhodobé vztahy: se Simonou Krainovou, Darinkou Rollins… S přítelkyní Alenou jsme čtrnáct let.

Myslím, že je lepší si horečku ze slávy užít v sedmnácti než třeba ve čtyřiceti. Vím, že hodně věcí mi v životě šlo samo. Natočil jsem první film, byl to trhák. Jako legraci jsem po Větru v kapse nazpíval pár písniček, se kterými jsem vyhrál Hitparádu.

Pak přišel Kamarád do deště, zase trhák. Byl jsem přesvědčený, že to takto půjde navždy.

V sedmnácti ale nepočítáte se zlobou, záští a závistí lidí. V mnoha věcech jsem se zkrátka v té době mýlil. Ne každý kamarád do deště je opravdový.