Hlavní obsah
I po devatenácti letech spolupráce to mezi ním a Lucií Borhyovou klape pracovně i osobně. Foto: archív TV Nova

Rey Koranteng: Šachy mi pomáhají nejen v práci, ale i v životě

Vždy korektní, usměvavý a seriózní vstupuje už řadu let Rey Koranteng prostřednictvím televizní obrazovky do miliónů českých domácností. Jako by tam 43letý moderátor patřil odjakživa. Vnímá vůbec ještě někdo jeho barvu pleti? Naráží na projevy rasismu?

I po devatenácti letech spolupráce to mezi ním a Lucií Borhyovou klape pracovně i osobně. Foto: archív TV Nova
Rey Koranteng: Šachy mi pomáhají nejen v práci, ale i v životě

Televizní noviny moderujete na Nově od srpna 1999. Pociťujete ještě v 19.29 trému?

Ne. Prostě do toho vplynu. Podle našeho manuálu mají moderátoři přijít do studia v 19.15, aby měli kameramani, osvětlovači a maskérky čas na přípravu. Já obvykle chodím v 19.26, nerad sedím někde, kde se nic neděje. Člověk zatuhne, vystydne, rozsedí se. Zpravodajství se pořád vyvíjí, v 19.15 stejně ještě nemám všechno dopsané.

Vy si sám píšete, co budete říkat? Nejste tedy jen „mluvící hlava“?

To si lidé myslí. Samozřejmě že za každou zprávou jsou reportéři a celý tým zpravodajství, není to tak, že si to napíšu sám. Jde o konečnou verzi.

Máte nějaké rituály?

Do všech dveří, a tedy i do studia, vstupuju pravou nohou. V saku vždycky nosím dvě tužky. Ještě nikdy jsem je ve studiu nepotřeboval, ale co kdybych si musel udělat poznámku? A co kdyby mi jedna nepsala?

Jak jste se vůbec do televize dostal?

Dělal jsem ve firmě, která zpracovávala pro tehdy začínající Novu grafiky počasí. Někomu přišlo zajímavé, že jsem tmavý a mluvím česky. Že by to mohlo zaujmout, provokovat. Byl jsem tehdy dost stydlivý, natolik, že jsem se ostýchal říct, že mám před kamerou hroznou trému.

Při prvním vysílání jsem si přišel jako ve zpomaleném filmu, byl jsem úplně mimo. Rychle se to ale změnilo: počasí se tehdy naživo vysílalo každých 30 minut ve Snídani s Novou a pak večer před Televizními novinami. Od pěti ráno do půl osmé večer jsem byl v permanenci, rychle jsem se vytrénoval.

Po pěti letech jsem dostal nabídku do Televizních novin. Bylo to na omezenou dobu: nevědělo se, zda mě lidi skousnou, zda mi to půjde. S Luckou (spolumoderátorka Lucie Borhyová - pozn. red.) jsme oba teprve začínali. A navíc jsme byli na hlavní večerní zprávy hodně mladí: mně bylo šestadvacet, Lucce ještě o čtyři roky míň.

Dá se tedy říct, že vaše barva pleti nebyla překážkou, ale naopak akcelerátorem vaší televizní kariéry?

Tenkrát byla chuť zkoušet nevyzkoušené. Kvůli barvě jsem byl vždycky středem pozornosti, nijak jsem o to nestál a v soukromí jsem se snažil spíš splynout s davem. Nikdy by mě nenapadlo, že budu vystupovat v televizi. Ani jsem nevěřil, že tam zůstanu dlouho.

Víc se bojím na D1 než ve vzduchu,“ říká populární moderátor.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Limitovala vám někdy odlišná barva pleti život?

Naopak. Usnadňovala. Když se někdo na počátku projevil jako blbec, nebyla potřeba s ním ztrácet čas.

Setkával jste se s projevy rasismu?

To zaleží na tom, co chápete pod pojmem rasismus. Je rasista ten, kdo nenávidí každého, kdo vypadá jinak? Jistě, ale těch tady není mnoho. Nebo ten, který a priori nedůvěřuje nikomu, kdo vypadá jinak, ale nakonec je ochotný ho akceptovat, pokud dodržuje pravidla. Těch je mnohem víc.

Pak je skupina lidí, kterým je úplně jedno, jak kdo vypadá. Není velká. Minimálně od války je Česko v podstatě monokulturní, takže nezkušenost s neznámým hraje velkou roli.

Chodíte k volbám?

Chodím, jistě.

Prožíváte to hodně? Máte vyhraněné názory?

Ne, dívám se na to jako na šachovou partii. Tam se člověk musí od emocí oprostit. A pokud jde o ty vyhraněné názory: ve všem, téměř ve všem, jsem schopen vidět pozitiva i negativa. V politice nejsem zastáncem jediné neomylné pravdy.

Zaskočila vás nabídka, abyste moderoval politické debaty?

Vzniklo to prozaicky: před loňskými parlamentními volbami za mnou přišel můj nadřízený a zeptal se mě, zda bych si troufl na debatu Andreje Babiše a Lubomíra Zaorálka. Řekl jsem, že to zkusím. Asi to nedopadlo špatně, a tak před druhým kolem prezidentských voleb přišla debata s Milošem Zemanem.

Nemrzelo vás při ní, že před vámi neseděli dva oponenti?

Bylo to z toho důvodu komplikovanější. Kdybych byl příliš kritický k tomu, kdo je se mnou ve studiu, mohl by vzniknout dojem, že vedu kampaň tomu druhému. To si málo lidí, kteří si možná mysleli, že jsem měl být tvrdší, uvědomuje. Nicméně si myslím, že by si diváci Novy zasloužili slyšet bezprostřední názory protikandidáta. Na druhou stranu to bylo pozvání, ne povolávací rozkaz.

Každopádně mě po těch debatách potěšilo, že mi nikdo nepředhazoval, že bych někomu stranil. A že diváci neměli pocit, že jim napovídám, co si mají myslet.

Láká vás tenhle formát?

Bude-li příležitost si to zopakovat, proč ne. Že bych v tom teď začal vidět hlavní směr své kariéry, tak to vůbec. Jsem spokojený v Televizních novinách a vážím si dobré atmosféry a dobrých vztahů, které tam panují. Nestává se často, aby někdo pracoval v tak úzkém kontaktu a tak dlouho s jednou kolegyní a pořád to mezi nimi klapalo jako mně s Luckou.

Takže by vám nevadilo takhle dál pokračovat?

V tomhle povolání nikdy nevíte, co se stane zítra. Raduju se z toho, že teď to je fajn, a uvidíme, co přijde.

Rozhodně ale nedělám stereotypní práci. Zpravodajství se neustále mění, je teď úplně jiné než v roce 1999, kdy jsem začínal, je jiné než třeba před čtyřmi lety. Je to vlastně už úplně odlišná disciplína, než když jsem začínal.

Všechno se do poslední minuty několikrát mění a aktualizuje. A to nemluvím o živých vstupech. Je to, jako když se hokej hrál bez přilby v bruslích na kličku, dnes s uhlíkovými hokejkami a ve výstroji jako do války.

Jak prožíváte trapasy při živém vysílání: vypadne zvuk, obraz, objeví se jiný vstup, než který ohlásíte?

Vždycky říkám, že neřídíme jadernou elektrárnu. Pokud někomu nějakou nepřesnou informací neublížíte - to by bylo vážné - tak se spíše odehrají technické chyby a ty diváky víc pobaví, než rozezlí, vyvolají spíš škodolibou radost. Rozhodně se z toho nehroutím.

Nejstarší dcera Vanessa v současné době žije na severu Evropy, kde studuje mezinárodní obchod. V roce 2014 doprovázela otce na filmovou premiéru.

Foto: Profimedia.cz

Máte-li hlásit nějakou tragédii, jaký způsob volíte?

Nejvhodnější je podle mě kamenná, nezúčastněná tvář. Diváci dobře chápou, že se stalo něco hrozného, není třeba to umocňovat. Těžké to je v případech, kdy je člověk nějak osobně zasažen: několikrát se mi stalo, že jsem ohlašoval smrt kamaráda. Byli to kluci piloti, které jsem znal z létání.

Jak to teď máte s létáním?

Teď spíš jen poletuju, protože máme dvouletou dceru. Létání je ale můj celoživotní koníček. Když jsem byl malý, bydleli jsme s maminkou v činžáku, kde žil pán, který za války létal. Občas, když se maminka zdržela v práci, mě hlídal a při té příležitosti mi vyprávěl různé příhody, lepil se mnou plastová nebo papírová letadla. Pak jsem už začal stavět rádiem řízené modely.

O mnoho let později mě jeden kamarád, který létal, vybídl, abych nezůstával jen u modelů a vypravil se s ním na letiště do Roudnice nad Labem. Jel jsem tam s ním a už jsem tam zůstal. Létám na větroni. Na motorová letadla ještě pořád dokončuji licenci.

Motory vás nelákaly?

Plachtění je nejkrásnější létání, to vám potvrdí každý pilot. Ticho, romantika, napětí, jestli doletíte, nebo ne… V motorovém letadle je rámus.

Plachtění je ovšem časově náročnější. Musíte mít kolem sebe lidi, kteří vám to letadlo pomohou vytáhnout, zapřáhnout za vlek, pak ho uklidit. U motorového letadla přijdete na letiště, otočíte klíčkem a letíte.

Co je bezpečnější?

Bezmotorové. Létáte vysoko, pomalu. V motorovém letadle se toho může víc rozbít. Pokud vám neupadne křídlo nebo ocasní plocha, je u plachtění míň rizik. Já se tedy víc bojím na D1 než ve vzduchu.

Cestujete rád?

S manželkou cestujeme relativně dost. Před Vánoci jsme jeli poprvé asi po 22 letech na dovolenou sami bez dětí. Cítili jsme se provinile. Byli jsme v Římě, hodně jsme chodili, děti by to nebavilo.

Rey Koranteng

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jak jsou staré?

Nejstarší Vanesse je 22, už má svůj život, studuje a žije v cizině, odešla tam za přítelem. Kdo ví, zda se vrátí. Prostřední Sofii je dvanáct, nejmladší Leontýnce dva. My máme děti jednou za deset let.

Nemáte tak trochu tři jedináčky?

Možná ano, každou jsme si užívali. Hlavní ale je, že spolu mají krásný vztah, jsou pevně spjaté. Když se narodila Vanessa, začínali jsme, neměli jsme pořádně kde bydlet, nic jsme neměli. Byl jsem na ni proto přísnější, pořád jsem jí říkal, že jí zadarmo nikdo nic nedá. Vyrostla z ní taky naprosto samostatná skvělá holka.

U Sofie už to tak přísné nebylo, je tak trochu bohém, má výtvarné i hudební nadání. A Leontýnka je mazlík celé rodiny, panenka.

Po dobu více než dvacetiletého manželství jste měli nějaké malé dítě. Nebojíte se času, kdy se už kolem vás nebude žádné batolit?

Nebojím, protože za těch dalších deset let by mohla mít další miminko Vanessa, za dalších deset let Sofie. Pořád bude někdo na mazlení. Mám to dobře vymyšlené! (smích)

Když se sejdeme celá rodina, je to skvělé! Manželka je ze tří dětí, přítel Vanessy taky. Velká rodina je nádhera. Oceňuju to tím víc, že jsem jedináček, a navíc jsem vyrůstal bez táty.

V čem vám scházel nejvíc?

Chybí vám spousta informací, dovedností, postřehů. Když jsem si opravoval kolo, nevěděl jsem, jak na to, neměl jsem se koho zeptat. Na druhou stranu jsem se musel všechno rychle učit sám. Díky tomu si v domácnosti nebo na chalupě téměř se vším poradím - od opravy vypínače po naštípání dříví.

Jste s ghanským otcem v kontaktu?

Jsme, přes WhatsApp (mobilní komunikační aplikace - pozn. red.). Do Ghany jsem se dosud nevypravil. Jednak by to byl s dětmi problém, jednak mě ke Ghaně nic neváže. Narodil jsem se v Praze, vyrůstal jsem tady, kamarády mám jen české, maminka je Češka. I když jsme v Ghaně do mých asi dvou let bydleli, nemám k ní vztah jako k nějaké druhé domovině, ani žádné vzpomínky. Někdy bych tam ale jet měl…

Hrajete pořád šachy?

Hraju od dětství. Můj děda byl velmi dobrý šachista, zemřel ale dřív, než jsem se narodil. Mám to nejspíš po něm. Jeden čas jsme u nás na chalupě nedaleko Sedlčan hrávali v hospodě. Vždycky v pátek jsme seděli v hospodě, hráli šachy a pili pivo. Což k sobě moc nejde. Nedávno jsem se účastnil jednoho turnaje, docela to šlo, měl jsem víc vítězství než proher.

Pomohla vám znalost šachových pravidel i v profesi?

Šachy jsou geniální nadčasová hra, stačí si uvědomit, kolik století se hrají. Není lepší způsob, jak trénovat mozek. Pomáhají vám oprostit se od emocí, které vás - v případě mé profese - svazují a vedou k chybám. Učí rychle vyhodnotit situaci, takže tříbí schopnost analyzovat a strategicky plánovat. I proto je kdysi hrávali králové. Pomáhají mi nejen v práci, ale i v životě. Šachy by se podle mě měly vyučovat ve škole.

Docela často moderujete i mimo televizi.

Je to úplně jiný druh práce, protože mám přímé reakce lidí. Ty v televizi nevidím, tam jen koukám do kamery. Považuju to za mnohem těžší disciplínu, protože moderování je celé improvizace. Pro některé společnosti to dělám pravidelně už mnoho let.

Prostřední Sofii a nejmladší Leontinu vzal předloni na charitativní akci.

Foto: Profimedia.cz

Dovedete se i odvázat?

Nejsem typický bavič, ale humor mám rád, hlavně ten sušší anglický. Moderoval jsem třeba akci, kde se sešlo hodně lidí se jménem Černý. Řekl jsem něco v tom smyslu, že tam jsem snad jediný, kdo není Černý… Publikum se docela bavilo.

Hezké vzpomínky mám na loňskou charitativní akci, kde jsem vydražil jeden obraz za půl miliónu. Vyvolávací cena byla pět tisíc. Něco podobného se podařilo i ve škole, kam chodí prostřední dcera. Dražili tam obrázky, které děti namalovaly. Nebylo to sice zdaleka tolik peněz, ale šly do speciálního fondu, který pomáhá rodinám, kde mají problém poslat dítě na školu v přírodě nebo na hory. Vybralo se tolik peněz, že to bohatě stačilo, a někteří lidé byli dojati k slzám. To jsem si říkal, že jsem pomohl udělat něco, co má smysl.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků