Petr Kotlár: Lidi říkají, že je Nabarvené ptáče hodně drsný, ale mně to tak hrozné nepřipadá

„Zkuste s ním promluvit o parkouru, má ten sport rád,“ doporučuje vhodnou taktiku, jak ho rozmluvit, jeho babička Věra Kotlárová. S vnukem mimochodem strávila celé natáčení.

Ve své hospůdce Cikánská jizba hostila kdysi režiséra Václava Marhoula. A ten si tu pro snímek Nabarvené ptáče malého Péťu vyhlédl.

Chlapec sice zvládl natáčení bez větších komplikací, a dokonce získal nominaci na Českého lva, před novináři, kteří za ním do Krumlova přijíždějí, ovšem utíká – v létě k rybníku, v zimě na nedaleké hřiště. Udělat s ním samostatný rozhovor se zatím nikomu nepodařilo. Tak tedy o parkouru…

Jo. Musí se jezdit až do Budějovic.

Na trénování parkouru jsou potřeba žíněnky, molitanová jáma na dopady při saltech, trampolíny a dobrý trenéři. Jump aréna v Budějovicích tohle všechno má, ale je to tam drahý a je to daleko. Zatím s klukama trénujeme aspoň venku, skáčeme na hřišti do kamínků, v létě děláme salta do rybníka.

No, dlouho jsem pořádně netrénoval, tak nevím. Ale třeba webstera bych dal. To je takový salto popředu, držíte se při něm za jednu nohu.

Pro mě to bylo s užovkou úplně lehký! Šli jsme na to postupně. Byla tam chovatelka hadů, měla tu užovku v krabici a nejdřív mi ji podala do rukou v rukavicích, abychom si na sebe zvykli.

Pak jsme to zkusili bez rukavic, a to už se mi normálně omotala kolem rukou, bylo jasný, že to bude dobrý. Tak jsem si ji vzal i na hotel… (Do rozhovoru vstupuje babička, která zároveň obsluhuje zákazníky restaurace, v níž sedíme: Pochlub se paní, co jsi s ní na tom hotelu udělal!)

Babička byla v koupelně a já si z ní chtěl udělat srandu, tak jsem jí strčil hada pod peřinu. Přišla, odkryla peřinu, a tam byl had. Ta zařvala!

Lekla se pořádně. Ale už by mohla být na takový věci trochu zvyklá. Když mi byly čtyři, byli jsme na chalupě, a já přišel najednou ke stolu s hadem v ruce. Našel jsem na zahradě užovku, tak jsem ji hned vzal. Mám zvířata strašně moc rád, žádných se nebojím.

Měl jsem tam třeba ptáčky, kanárky. Dva jsem si vzal domů, ale umřeli mi. Taky s fretkou jsem natáčel, s kozlem, buvoli tam byli…

Normálně. Harvey byl nejlepší!

Byl dobrej, že se se mnou normálně bavil. To třeba Julian, ten si furt hlídal svoji roli. Moc se se mnou nebavil, protože hrál zlýho a chtěl se na to soustředit. Harvey dělal srandy, kopal si se mnou, hráli jsme fotbal. A dal mi podvodní kameru!

Ani ne. Měl jsem tam koučku Helču, učila se se mnou, abych ve škole kvůli natáčení tolik nezameškal, starala se o mě a taky mi překládala. Nebo jsme se s Harveym dorozumívali rukama nohama. (Babička: Ale on se domluví i anglicky. Učí se ve škole třetím rokem, má jedničku.)

Jó, Udo! Ten byl taky dobrej. (usmívá se) Když byla premiéra na festivalu v Benátkách, dal mi motýlka, co měl na sobě, abych si ho vzal na premiéru v Praze. Jako že tam bude tím pádem trochu se mnou, když už nemůže přijet.

Jo. Lidi říkají, že je hodně drsný, ale mně to tak hrozné nepřipadá. Viděl jsem ho ale až na premiéře v Praze. (Babička: V Benátkách jsme ho ještě nenechali, aby se díval. Já to probrečela. A ten potlesk potom! Brečel celej štáb.)

V Benátkách jsem se do kina vrátil až na konec, na ten potlesk. Jedenáct minut nám tleskali! Všichni se na nás při tom otočili, celej sál. Před tím, než jsem s koučkou odešel, jsem viděl začátek, tu scénu, jak v ní upálili fretku.

Já byl v pohodě, protože jsem věděl, jak to natočili, že je to udělané s loutkou. Ale nejlepší na týhle scéně bylo, že jak jsem s tou fretkou v náručí utíkal, tak ti kluci, co mě honili, neměli nejmenší šanci mě chytit. Jsem strašně rychlej.

Nevím.

Kdepak! To bylo nejlehčí! Kaskadéři přijeli úplně zbytečně. Měli to udělat za mě, ale já si na ty koleje klidně lehnul sám. Všichni kolem se křižovali, báli se.

(Babička: Režisér nejdřív přišel za mnou, jestli to vůbec dovolím. Byl celej bledej, říkal, on si pod ten vlak chce sám lehnout. Tak jsem odpověděla, proč ne, já Péťovi věřím. Ví, že když leží pod jedoucím vlakem, nesmí se pohnout.)

Věděl jsem, že jsou všude kolem připravení potápěči, aby mě kdyžtak zachránili, ale stejně jsem se bál. A taky mi vadilo, že ta voda byla ledová. Nakonec jsem ji ale moc necítil, měl jsem na sobě neopren.

Byl přísnej. A to s tou rukou znám, to on dělá pořád. Představte si, že mně takhle stiskával ruku každej den, taky mě bolela. Ale jinak se mnou byl asi spokojený. Říkal, že mám v zadku raketu.

Jednou jsem utekl, když jsme natáčeli v lese. Tři dodávky mě hledaly! Taky koučka, režisér, pomocný režisér, produkce. Chtěl jsem dojít k silnici a utéct, ale to se mi nepovedlo. Nakonec jsem zůstal v lese, schovaný za stromem, tam mě našli.

Taky jsem jednou panu režisérovi napsal, že se mu na to vyseru, ale napsal jsem to s měkkým i. Odepsal mi, že se to píše s ypsilonem. To jsem byl ještě malej, teď už vím, jak se to píše.

(chvíli přemýšlí) No tak já jsem ten film musel dokončit, to by jinak nešlo, do konce scházelo už jen pár dní.

Na to jsem si nevzpomněl. Ale hodně mě tam držel Tomáš, pomocný režisér, a taky koučka Helena. S těma se dalo blbnout. Tomáše jsem furt někam tahal, šli jsme po natáčení třeba plavat nebo na bowling.

Hodně mi pomohl, když se točila scéna, kde jsem zahrabaný do země a kolem mojí hlavy obcházejí krkavci. Není to vidět, ale Tomáš tam byl zahrabaný se mnou, abych se nebál.

Krkavci byli přivázaní na provázku, aby na mě jen koukali a neublížili mi, ale jeden se jim vytrhnul a vlítnul mi na hlavu, to jsem se leknul. (odmlčí se) Vy jste ten film viděla?

Já vím. To pan kameraman Smutný to všechno tak pěkně natočil.

Jsem v pátý, ale měl jsem být v šestý. Byl jsem rok v Rakousku s rodičema, oni tam pracují a brácha tam chodí do školy. Máma dělá v soukromý továrničce, táta vyrábí součástky na BMW. Mně se tam ale nelíbilo.

Přišel jsem do třídy a všichni na mě začali mluvit jazykem, kterýmu jsem nerozuměl. Tak jsem se vrátil a musel jsem si zopakovat ročník.

Ani ne, oni přijíždí na víkend.

Telefon. Ale ještě mi peníze zbyly. Jenže na ně nesmím. Až v osmnácti nebo patnácti. Hned jak bude ten den, tak si je vezmu a koupím si auto. A babičce asi vařečku. Na mě. (Babička: Mně nic kupovat nemusíš. Mně stačí, když půjdeš studovat.)

Až vyjdu základku, zavolám Radimovi Fialovi. Hrál se mnou v Nabarveném ptáčeti. To už je kámoš na celej život. Chtěl bych u něj bydlet a chodit v Praze na konzervatoř. Nebo se stát veterinářem.

Zvířata miluju, nejvíc psy. U tety tady v Krumlově mám psa, malýho jorkšíra, každej den jsem u něj. Už je mu pět, ale pořád se chová jako štěně. Jmenuje se Dodík. Když jsem měl ve filmu zahrát smutnýho, představoval jsem si, že se Dodíkovi něco zlýho stalo.

Jezdím na elektrický koloběžce nebo hraju hry na play stationu. (Babička: Holky máš taky rád a chodíš s nimi ven, to se pochlub.)

No jo, každý den tady zvoní. Ptají se, jestli půjdu ven. Tak s nima třeba jdu, sedneme si u vody nebo jdeme do boudy, to je taková veřejná klubovna pro děti, tam se dá hrát fotbálek a další hry.

Nejvíc mě ale stejně baví parkour. Znám se s parkouristou Sahirem, ten je hodně známej, má kanál na YouTube, přijel za mnou a strávili jsme spolu den.

Parkour se mi může hodit, kdybych chtěl hrát v nějakým akčňáku, to by se mi líbilo. Nebo v Ordinaci v růžové zahradě. Ale už nechci hrát hlavní roli, spíš nějakou vedlejší, abych nemusel zase natáčet rok a půl. A taky aby mi nevolali novináři, že se mnou chtěj mluvit, to mě nebaví.

Asi… (přemýšlí) Jste výjimka.

Oni to berou normálně, pogratulovali mi a to stačí. Ale prosí mě třeba, ať je dostanu taky do filmu. Tak jim říkám, že hrát není tak lehký jako dívat se na film v televizi. Nevědí, co je za kamerou.

Může se vám hodit na Zboží.cz: