Hlavní obsah

Onkogynekoložka Anna Germanová: O pacientkách se mi zdá

Právo, Dana Kaplanová

„Kolegové mě popichují, že jsem Ukrajinka,“ směje se pětatřicetiletá onkogynekoložka MUDr. Anna Germanová, Ph.D., která vyrůstala ve Vranově nad Topľou, městě 70 km severovýchodně od Košic. V Praze vystudovala medicínu a se zkušenostmi ze Švédska pak ve známé porodnici u Apolináře přiváděla děti na svět. Teď o patro níž, v Onkogynekologickém centru Gynekologicko-porodnické kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici, léčí pacientky s rakovinou.

Foto: Ivana Dostálová

Loni se s kolegy Štěpánkou Kupcovou a Michalem Zikánem účastnila soutěže Na kole do práce.

Článek

Proč jste si vybrala zrovna tenhle obor?

Trochu náhodou. Chtěla jsem dělat gynekologii se specializací na rizikové těhotenství a porodnictví. Po škole jsem byla ještě půl roku na gynekologii ve Švédsku a pak jsem nastoupila u Apolináře na postgraduál i běžnou práci. Mám za sebou spoustu porodů.

Na onkogynekologickém centru jsem pobyla tři měsíce v rámci studijního předatestačního kolečka a uchvátilo mě to. Před atestací se tam uvolnilo místo a já jsem dostala nabídku od pana profesora Davida Cibuly, tak jsem neváhala. Po šesti letech v porodnici jsem přešla k onkologickým pacientkám a jsem u nich už čtyři roky.

Zemřel někdo z vašeho blízkého okolí na rakovinu?

Nikdo. Důvod, proč jsem tady, je práce, která mě uspokojuje, a skvělý kolektiv.

Můžete srovnat výuku u nás a ve Švédsku?

Výuka ve Švédsku je hodně prakticky zaměřená, ne tolik na teorii. Ve Švédsku nás bylo poměrně málo, takže na nás měli lékaři dost času. Běžně nás pouštěli k porodům i operacím. Tady máme hodně mediků, takže zbývá méně prostoru se jim individuálně věnovat.

Foto: Ivana Dostálová

Lidé z„fondu“ – uprostřed sedí profesor David Cibula.

Rodí se ve Švédsku ještě blonďaté děti?

Byla jsem v Lundu, což je univerzitní město s mezinárodní populací, na svět tam přicházejí děti různých ras. To je stejné jako u nás.

Mohla jste pomáhat dětem na svět a místo toho bojujete s nádory. Nelitujete?

Porodnice je krásná, ale mně chyběl dlouhodobější kontakt s lidmi. O rodičku, když jde vše dobře, se staráte tři dny a pak už se nesetkáte. Tady pacientku vidím před operací, po ní, následně absolvuje chemoterapii nebo ozařování, sleduji její léčbu a trávím s ní hodně času. Znám její příběh, vím, co má za sebou, a tím jí lépe dokážu pomoci.

Uměla byste léčit třeba rakovinu plic?

My jsme odborníci na gynekologické nádory, takže bez dalšího studia bych toho nebyla schopná. Léčba má jiné postupy. Pokud diagnostikujeme primárně negynekologické nádory, odkazujeme pacientky na onkology.

Je těžké diagnostikovat rakovinu?

Hodně spoléháme na ultrazvuk. Máme v týmu paní docentku Danielu Fischerovou, která je světovou odbornicí na ultrazvuk. Když napíše, že pacientka má rakovinu vaječníku, tak je to na devadesát devět procent pravda.

Jaká jste byla jako školačka?

Byla jsem spíš introvert. Žila jsem v rodinném domku na okraji města, a tak jsem volný čas trávila na ulici s kamarády nebo na poli za domem. Doma jsem si ráda četla, zejména večer pod peřinou do pozdních nočních hodin, i když jsem to měla zakázané rodiči. Vyrůstala jsem se starším bratrem a mladší sestrou. Jsme vždy tři roky od sebe.

Štefan i Alexandra nyní žijí také v Praze. Přistěhovali se i rodiče, protože na východě ztratili práci a chyběli jsme jim. Tatínek je technik a maminka ekonomka a tady se uplatnili. Bratr je specialista na informatiku v bankách a sestra vystudovala přírodní vědy. Úzce s ní spolupracuji, protože zkoumá na klinice odebrané vzorky. Zabývá se molekulární genetikou. Ve Vranově zůstal náš rodný dům, kam se občas vracíme, nechceme se ho vzdát.

Foto: Petr Horník, Právo

Anna Germanová

Proč ne?

Vranov nad Topľou má 25 tisíc obyvatel, každý se tam zná, což je výhoda, ale zároveň se tam nic neutají. Náš dům s krásnou zahradou miluji. Má své kouzlo. Vzpomínám, jak zjara dědeček chodil kolem včel, těšil se na sluníčko. Babička bohužel zemřela už před mým narozením.

Hrála jste si jako malá na doktorku? Vyšetřovala jste sourozence?

Spíš panenky. Dokonce jsem si vedla kartotéku. Jinak jsme ale hodně lítali venku, později jsem hrála volejbal, fotbal, badminton. Mám sport ráda.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Ve výchově a postojích silně moji rodiče, pak partner, se kterým jsem už hodně dlouho. Není doktor, za což jsem ráda, Miro je informatik. Vyhovuje mi, že doma nemluvíme o práci. Na klinice mi to stačí, doma potřebuji přijít na jiné myšlenky.

Jak se žije s onkoložkou?

Myslím, že je jedno, jaký obor lékař vykonává.

Nezmění se doktor, který je denně ve styku s onkologickými pacienty?

No, teď už jsem otrlejší. Asi kdyby nás někdo natočil skrytou kamerou, tak se podiví nad našimi vtípky a černým humorem. Jenže bez toho to nejde.

Co jste dělala dnes?

V sedm jsem přišla na kliniku, udělala jsem vizitu u pacientek, které jsou po operaci nebo mají potíže, pak jsem na onkogynekologickém stacionáři rozepisovala chemoterapie, to trvalo do dvanácti, poté jsem na oddělení řešila drobné výkony u ležících žen, kontrolovala jsem na ambulanci příchozí pacientky, jak se hojí rány, převazy. A přijímali jsme ženy po operacích z jipky. Máme na oddělení šestnáct lůžek, což je málo, ale víc se k nám nevejde.

Nevrátíte se časem na Slovensko?

Asi ne, a pokud ano, vybrala bych si nějaké středně velké město v blízkosti Tater. V Praze se dělá medicína na špičkové úrovni a já bych v té úrovni chtěla pokračovat a eventuálně přinést něco nového.

Před půlrokem jste na klinice založili Nadační fond Hippokrates. Co vás přivedlo k nadační práci?

Fond jsme založili, abychom získali a mohli dát peníze tam, kde v onkogynekologii chybí. Důvody jsme shrnuli do pěti bodů a podrobnosti jsou na webových stránkách. V základním týmu je nás devět. Rozumíme si a práce nás baví.

Když slyšíte jméno Hippokrates, co si vybavíte?

Především Hippokratovu přísahu, kterou se řídíme, a jeho soubor etických pravidel. Zvažovali jsme, jak náš fond pojmenovat, a při hlasování vyhrál tento slavný lékař.

Foto: soukromý archiv Anny Germanové

Na věži v Košicích s přítelem Mirem.

Jeden z důvodů, proč vznikl fond, je zlepšování úrovně a dostupnosti paliativní péče. V tom jste předstihli dobu!

Vidíte, tohle je moje srdcová záležitost. Paliativní medicína v republice obecně není úplně dořešená. Je nám líto, když dlouhodobě pečujeme o pacientku a v jistém okamžiku jí už nemůžeme nic víc nabídnout.

Pro mě je strašné říct – tak končíme, utíkejte domů a zemřete si tam. V Praze jsou možnosti paliativní péče na slušné úrovni, my se snažíme zejména podporovat domácí hospice. Pro mimopražské ženy funguje paliativní ambulance, dojíždějí k nám do té doby, než společně najdeme způsob, jak jim pomoci v místě bydliště.

Na tohle se zaměřujeme s kolegou Romanem Kociánem. Ženy v konečné fázi života doslova převádíme na druhou stranu. Stává se, že v okamžik, kdy pacientka zemře – což zjistím později ze záznamu –, se mi o ní zdá. Vnímám to tak, že se přišla se mnou rozloučit. Tohle je psychicky náročná práce, ale když víme, že žena odejde hezky, uspořádaně, vyrovnaně, je to pro nás pohlazení.

Zvláštní, když onkolog převádí na druhý břeh.

Jde nám o to, aby pacientky nebyly smutné, samy, aby je nic nebolelo a byly v příjemném prostředí a nejlépe s rodinou nebo s někým blízkým. S panem doktorem Kociánem se smějeme, že jsme doprovodili už tolik lidí, že až dojde na nás, budeme tam mít davy, které nás budou vítat.

Takže věříte v posmrtný život?

Věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje, že tady nejsme jenom na chvilku. Ale nenazvala bych to posmrtným životem. To si nejsem jistá.

Jste věřící?

Jsem hledající. Podle mě všechna náboženství směřují k jednomu – někdo tomu říká Bůh, jiný Alláh, další Buddha. Cítím se na mezicestě a tahle práce mě ujišťuje, že něco navíc po smrti existuje.

Zaujal mě ještě jeden bod v programu, a to péče o ženy s přednádorovými změnami. Jaké to jsou?

Jsou to změny na čípku a eventuálně na zevních rodidlech. Najdou se většinou při pravidelných vyšetřeních u praktického gynekologa. Každá žena by měla absolvovat preventivní prohlídku jednou do roka. Případné nálezy se řeší jednodenní chirurgií, odstraněním novotvaru. Včasným zachycením se předchází nádorům.

Jak odpočíváte?

Jezdím na kole, hraju badminton, nohejbal, v létě tenis, ten mě chytl. Když je nejhůř, napustím si vanu a ležím v horké vodě. To mi pomáhá. Perfektní relax cítím u sestry Saši, která má dvě malé děti, Matějovi jsou čtyři, Samíkovi dva. Partner má neteř Laurinku, ještě ne dvouletou. S nimi je to úžasné, zapomenu na všechno.

Nepomýšlíte na vlastní děti?

Ale ano, čím dřív, tím líp.

Jak vnímáte uměle vyvolané potraty?

Záleží na důvodu. Vadí mi, když je žena nezodpovědná. Naštěstí jich ubývá, je dostupná antikoncepce. Zodpovědní by měli být samozřejmě i muži.

Jaké máte plány na léto?

Chceme s přítelem někam vyrazit. Jenže on se rád rozhoduje ze dne na den a naslepo, já musím termín dovolené oznámit dlouho dopředu. Projeli jsme už autem Chorvatsko a Itálii, ale mě to táhne do hor a k fjordům v Norsku. Toužím totiž po tichu a aby tam bylo co nejméně turistů.

Myslela jsem, že řeknete co nejméně žen.

To taky. (směje se)

Účel Nadačního fondu Hippokrates

1. Podpora vědy a výzkumu v oblasti prevence, diagnostiky a léčby zhoubných gynekologických nádorů.

2. Zvyšování kvality péče poskytované ženám s rizikem vzniku zhoubného nádoru, pacientkám s přednádorovými změnami nebo se zhoubným nádorem.

3. Podpora vzdělávání lékařů, sester a dalších pracovníků, kteří o výše jmenované ženy pečují.

4. Zlepšení úrovně a dostupnosti paliativní péče.

5. Zkvalitňování komunikace a zvyšování informovanosti pacientek, jejich blízkých a veřejnosti.

Informace

U Apolináře lékaři ročně převezmou do péče 550 nových pacientek se zhoubným nádorem a 500 žen s přednádorovým onemocněním.

Provedou okolo 300 radikálních operačních zákroků (nádory) a téměř 500 konizací (drobných zákroků) děložního hrdla.

Ambulantní chemoterapie je podána 350 pacientkám, lékaři provedou 12 tisíc ambulantních vyšetření a téměř tisíc žen je hospitalizováno.  

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám