Hlavní obsah
Ondřej Vinklát Foto: Petr Hloušek, Právo

Ondřej Vinklát: Balet bolí, ale to k němu patří

První sólista baletu Národního divadla Ondřej Vinklát (27) se právě ocitl na životní křižovatce. Opustil mnohaleté angažmá a vykročil do neznáma. Možná i proto se upřímně rozpovídal o těžkostech tanečního povolání, bolestech těla a momentech pochybností. Přes to všechno podle něj krásné chvíle na jevišti všechny útrapy převáží.

Ondřej Vinklát Foto: Petr Hloušek, Právo
Ondřej Vinklát: Balet bolí, ale to k němu patří

Prý vás kdysi vyhodili z taneční konzervatoře. Co je na tom pravdy?

Skoro vyhodili! Mě a mého současného kolegu Matěje Šusta. Papíry k našemu vyloučení už ležely na stole v ředitelně. Nakonec se přimluvili rodiče, a vím, že v tom, aby nás pan ředitel Slavický nevyhodil, hrála i přímluva pedagogů, kteří věřili v náš talent.

Co jste prováděli?

Vše, co si představíte pod pojmem zlobit. Zlobili jsme na hodinách, chodili za školu… Chtěli jsme zažít více svobody, než nám škola dávala. Studium na taneční konzervatoři je věc drilu, disciplíny a soustavné práce. Profese tanečníka vyžaduje investovat ze sebe maximum.

V té době nám bylo něco mezi patnácti a sedmnácti a to, že je potřeba tvrdě pracovat, jsme si sice uvědomovali, ale naše nespoutanost zvítězila. Na konzervatoř se nastupuje po páté třídě základní školy, tedy asi v jedenácti letech. Takže si možná umíte představit jedenáctiletého raubíře samotného v Praze. Měl jsem pocit, že můžu všechno na světě!

Jak jste se k baletu dostal?

Jako kluk jsem docházel do gymnastického oddílu. Jednoho dne tam přišel choreograf a režisér Gustav Skála, který sháněl kluka do své inscenace. Vybral si mě, objevil ve mně talent a přesvědčil rodiče, že bych měl zkusit přijímačky na konzervatoř.

Neměl jsem žádnou taneční průpravu, protože jsem do té doby dělal jen gymnastiku a fotbal. Ale přesto mě na konzervatoř přijali. Do ročníku se hlásilo asi sto šedesát uchazečů – holek i kluků. Vybrali jich třicet. Z toho deset kluků.

Takže jste začínal až v jedenácti letech? Není to pozdě?

Je to ještě v normě. Můj kamarád a kolega z Národního divadla Štěpán Pechar začal tančit až v osmnácti. Když se potká vůle, štěstí a talent, je možné ledasco.

Neposmívali se vám, že děláte jako kluk balet?

Děti umí být kruté. Byl jsem terčem posměchu, nejen ve škole, ale i v gymnastickém oddílu. Jednou, při převlékání v šatně, jsem na sobě měl růžové slipy a od té doby jsem měl přezdívku „růžový tanga“. Věděl jsem, že je to sranda, ale vždy příjemná nebyla.

Chuť s baletem seknout a hrát radši fotbal jste neměl?

Když jsem se dostal do Prahy na konzervatoř, byl jsem rád, že jsem na škole, která ve světě tance něco znamená. Že se můžu věnovat tomu, v čem mám možnou budoucnost, i když o její konkrétní podobě jsem neměl představu.

Klasický balet. Don Quijote v nastudování Státní opery Praha.

Foto: Profimedia.cz

Zmínil jste, že jste na internátu trochu zvlčil. To vás tam nehlídali? Přece jen, jedenáctileté děti…

Dětství to bylo netypické a dobrodružné, rychleji jsem dospěl. První večírky, první lásky. Měl jsem úžasného vychovatele, který pro mě měl pochopení. Nebyl jsem mu lhostejný, důvěřoval mi. Sám byl umělec, jazzman. I díky němu jsem začal hrát víc na klavír, a chvíli jsem dokonce uvažoval o tom, že bych zběhnul na hudební konzervatoř.

Dával mi hodně prostoru, i když z toho mohl mít velký průšvih. Třeba vycházky každý den až do půlnoci by se vedení internátu nelíbily. Ale já jsem díky tomu zažil opravdu hodně!

Co tomu říkali rodiče?

Moc o tom nevěděli. Dovídají se to zpětně až v poslední době. Rodiče pro mě každopádně byli vždy velkou oporou.

Jak jste se jako kluk na konzervatoři cítil mezi převahou dívek?

Na deset kluků dvacet holek. Ideální! Období probouzející se sexuality jsme vnímali a prožívali jako každá holka a kluk ve věku rozpuku.

Mezi tanečníky je vyšší procento gayů…

Ano, je. Díky tomu prostředí jsem se naučil chápat sexualitu v její rozmanitosti. Respektovat jinakost a být otevřený vůči různorodým lidským potřebám a vlastnostem. Mám rád, když jsou lidi otevření tomu, co cítí.

Baletky musí být velmi štíhlé a ne moc vysoké. Jsou nějaké požadavky i na tanečníky?

Záleží na preferencích uměleckého šéfa. Samozřejmě musíme být také štíhlí, ale na výšce tolik nezáleží, pokud z vás vyzařuje něco, co zaujme.

Moderní tanec. Inscenace Procesu Franze Kafky v Národním divadle.

Foto: archiv ND

Jídelníček si hlídáte?

Našel jsem si v jídle to, co mému tělu dělá dobře. Někdo může sníst dva hlavní chody k obědu a pak si dát ještě dezert a je pořád hubeňour. Já mám dispozici k tomu nabírat rychleji, proto se trochu hlídám.

Svíčkovou se šesti byste si dal?

Dal, kdybych nebyl vegetarián. Ale i svíčková se dá uvařit bezmasá a je také moc dobrá. Mně bezmasé jídlo vyhovuje. Rozhodně není pravda, že by vegetariánům chyběla energie.

Práh bolesti máme hodně posunutý. Pokud jsme schopní vstát z postele, na trénink dorazíme.

Samozřejmě si musím jídelníček hlídat, abych organismu dodal dostatek bílkovin, třeba formou luštěnin.

Začínáte už na sobě cítit opotřebovanost? Bolavá místa?

Tělo mě bolí. Od jedenácti let jsem v každodenním fyzickém zápřahu a je to znát. Kostra i svalstvo dostávají zabrat. Bude mi osmadvacet, pár úrazů a zdravotních komplikací za sebou už mám.

Čím je tanečník starší, tím je tělo samozřejmě opotřebovanější. Trpí klouby, svaly. Bolí mě záda, kolena, kyčle. Práh bolesti máme hodně posunutý. Pokud jsme schopní vstát z postele, na trénink dorazíme a zkoušíme i přes bolest. To k té profesi patří.

Do kolika let se může tanečník udržet na jevišti?

To je individuální. Velmi záleží na tom, co ho během kariéry potká a jak se svým tělem umí zacházet. Ve vrcholovém baletu se končí v průměru mezi pětatřiceti a čtyřiceti.

Tušíte už, jak dlouho vydržíte vy?

Netuším…

Nedávno jste oznámil odchod z pražského Národního divadla. Co se stalo?

Za dobu svého angažmá v Národním divadle jsem tančil každou premiéru a v poslední době jsem začal pociťovat velkou únavu. Přestal jsem do divadla chodit rád. Několikrát jsem nebyl rád ani na jevišti. A to je znamení toho, že je něco v nepořádku.

Po nástupu Filipa Barankiewicze na pozici uměleckého šéfa se nároky na tanečníky velmi zvýšily a v mém případě tyto nároky byly neschůdné s tím, jakým způsobem se jako umělec chci realizovat.

Jak zahnat chvíle pochybností? Vyjít ven, vyčistit si hlavu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Víte už, kde po odchodu z Národního divadla zakotvíte?

Zatím čekám na další angažmá, doufám a věřím, že nějaké přijde. Zastihla jste mě ve chvíli, kdy stojím na křižovatce a čekám, která cesta se otevře. Teď je pro mě důležité si odpočinout.

Když nemáte hlavu zanesenou množstvím starostí a myšlenek, přicházejí nápady a všechno se snadněji a přirozeněji řeší. Těším se na změnu, na to, že se nadechnu a budu moct chodit a cestovat, kam budu chtít.

Zahraniční angažmá byste vzal rád?

Určitě ano. Chtěl bych vidět, jak to funguje jinde. A nemyslím jen v tanečním a divadelním světě, zajímá mě setkání s jinou kulturou obecně. I proto rád cestuji. Oblíbil jsem si Holandsko, zaujalo mě svobodomyslností a otevřeností.

Zajímavou zkušeností pro mě bylo měsíční turné po Číně s baletem Národního divadla. Ovšem žít bych tam jako Evropan dokázal jen stěží. Prostor pro lidskou individualitu je v Číně minimální.

Co je pro vás dobrý balet?

Za dobrou inscenací musí být jasná umělecká vize, nakonec ale nejvíc záleží na tanečnících, zda ji dokážou naplnit. Můžete mít sebelepší nápady a vizi, ale pokud nemáte tanečníky, kteří vaši představu správně uchopí, můžete to celé zmačkat a hodit do koše.

Vzpomenete si na chvíle, kdy jste byl ve své profesi nejšťastnější?

Takových bylo hodně. Ani je neumím vyjmenovat. Výměna energie mezi hledištěm a jevištěm, to je něco mezi nebem a zemí. Cítíte, že tam v té tmě obecenstvo je, vidíte lehké obrysy, odlesky brýlí. Vnímáte v tu chvíli jen přítomnost a víte, že musíte naplnit každý okamžik.

Dvě Thálie, které jste získal, nejsou tak důležité?

Mám z těchto ocenění velkou radost. Ale jsou pomíjivá. Důležité pro mě je neustále objevovat nové možnosti.

Přicházejí chvíle, kdy se sám sebe ptáte, jestli je pro vás baletní dráha tou správnou životní volbou?

Takové chvíle přicházejí. Stále pochybuji o tom, jestli jsem na pravém místě. Když takové chvíle přijdou, pracuji dál a čekám, až ta tíha odezní. Někdy to trvá déle, někdy kratší dobu. Pomůže pohovořit si s přáteli nebo rodinou, projít se, takové maličkosti.

Jindy člověka vysvobodí povedená premiéra. Když se zváží zlé a to dobré, tak ty silné a krásné okamžiky to zlé převáží.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků