Hlavní obsah

Ondřej Sokol: Já bohužel umím všechno

Právo, Klára Říhová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Přišel v černých brýlích, kšiltovce, s mobilem na uchu. A s omluvou. Asi tři týdny jsem ho totiž víceméně neúspěšně provolávala a bombardovala SMS. Prostě se vypnul. Chápu. V anketě k Českým lvům ho diváci zvolili nejoblíbenějším českým hercem, je nejvyhledávanější osobností na internetu a nejnověji se stal v prestižní anketě TýTý vítězem kategorie Zábava. Pořad Partička, který ho vynesl na výsluní, se přitom stal absolutním vítězem ankety. Občas prostě potřebuje klid.

Ondřej Sokol

 
Článek

Do sebevědomého suveréna má daleko. Je zvláštní. Zpočátku mluví málo, dívá se stranou, sleduje okolí. Hovoří tiše, v pauzách, s otazníky. Postupně registruje, že otázky klade osoba za diktafonem - a oční kontakt i odpovědi se přiměřeně prodlužují. Na konci příjemného oběda se loučíme s úsměvy a já i s pocitem, že náš rozhovor nakonec nedopadl vůbec špatně.

Je za vámi úspěšný rok. Z čeho máte největší radost, případně co vás mrzí?

Zažívám hodně různých pocitů. Ten rok byl opravdu velmi rušný a přinesl spoustu příjemných i nepříjemných zážitků. Takže jsem v takovém extrémním rozpoložení. Ale užívám si to. Mám radost, že se nám podařilo prosadit něco, čemu jsme věřili a doufali, že přinese úspěch, i když to nebylo jednoduché - myslím tím televizní pořad Partička. Taky mám radost z filmu Perfect Days. A obrovské potěšení mi způsobují děti.

Partičku diváci buď milují, nebo zavrhují. Jak konkrétně vzniká?

Televize si objedná pořad… Je nás šest, my čtyři, co hrajeme: já s Genzerem, Suchánkem a Chmelou, pak režisér a moderátor Dano Dangl a hudebník Marián Šulko. Takže se sejdeme a hrajeme si. Samozřejmě tomu předcházelo dlouhé stádium příprav, kdy jsme se učili a zkoušeli jen mezi sebou, ale teď už není co připravovat.

Scénář má u sebe Dano - ten my nevidíme, ani nechceme vidět. Uvádí se v něm, co nám bude ten den dávat za hry. Když je nová, popíše předem její princip, mnohdy je těžké ho pochopit, protože neumí moc vysvětlovat. Ale nikdy nepřijdeme úplně z ulice, třeba dvě hoďky spolu jsme a kecáme, jen tak.

Foto: Petr Hloušek , Právo

Spolu s kolegy z Partičky šel Ondřej během vyhlašování cen TýTý na pódium třikrát. Jako bavič předběhl i zkušené matadory Karla Šípa a Jana Krause.

Partička připomíná kolektivní hry na táboře, na horách… Hrával jste je taky? Byl jste soutěživý?

Myslím, že jsem je nehrával často, byl jsem zakřiknuté dítě. Soutěživé taky, ale protože jsem se styděl, tak jsem raději nesoutěžil. (smích)

Kdy se to zlomilo?

To se nezlomilo nikdy. To trvá furt. Překonávám to třeba právě tím, že se chodím s kamarády vyblbnout. Se Suchošem a Genzerem se známe už dlouho, nějakých deset let - od doby, kdy jsem režíroval Tele Tele. Postupně náš vztah dospěl až k přátelství, jaké je teď. Mám je hrozně rád, Michal je jeden z mých nejbližších kamarádů…

Nejlepší vtipy v Partičce vznikají z hrůzy, že nic nevymyslíme. Pamatuju na jedno své představení v Mladé Boleslavi, kde jsem improvizoval, měl jsem vyskočit z lóže - a kdyby mi tehdy měřili tlak, zjistili by určitě hodnoty, které ani nejsou v lidských možnostech. Ze stresu. Adrenalin je v takovou chvíli strašně vysoký. U někoho, komu je to jedno, asi ne, ale já mívám stav jako totálně před infarktem nebo před skokem bungee jumping.

Je nějaká hranice, za kterou byste nešel? Sprostá slova, nahota…

Určité hranice ve mně jsou, ale nechci si je pojmenovávat, protože při natáčení musíme reagovat absolutně bez vnitřní cenzury, jinak to nemá smysl. Je třeba to úplně pustit - a cenzura přichází až potom. Bohužel už víme, že se dá ledacos zneužít. Konkrétně když jsem si onehdy stáhl kalhoty, bylo to druhý den ve všech bulvárech. Což nám neprospívá, protože začínáme přemýšlet, co ještě ano, a co už ne. Začínáme být najednou opatrní, abychom nešlápli vedle. A to je nepříjemné. Lidi z bulváru jsou bohužel všude…

Foto: archív TV Prima

V populární Partičce je pokaždé někým jiným. To musíte jako divák vidět a jako herec zažít. Kdo to nezkusí, neuvěří, jaká je to zábava, tvrdí herec.

Jaký humor je vám osobně nejbližší? Absurdní, černý…?

Já to takhle nespecifikuju, nerad dávám nálepky jako humor černý, laskavý, inteligentní, prdel. Jsem v tom ohledu strašně tolerantní a umím ujet skoro na všem, když je to dobré.

Já mám třeba ráda Leacocka, Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra, Cimrmany, Monty Pythony…

Já vyrůstal taky za totáče. Máma mě vedla k tomu, abych nebyl zabedněný kretén, takže všechno, co jste jmenovala, jsem znal a měl rád. To je klasika. Dneska si pouštím na You Tube IT Crowd a Extras.

Stal jste se novým idolem žen. Jak reagujete, když vás obtěžují fanynky?

Já bych nepoužíval slovo obtěžují. Spíš kontaktují. Když jsou milé, tak mi to nevadí. A když jsou debilní, samozřejmě mi to vadí. Akorát množstevně je toho teď víc. Odpovídat všem nestíhám, to se nedá, nezvládám ani důležitější věci.

Stalo se, že vás některá zaujala a dali jste si rande? Nebo partnerky zásadně volíte z jiných sfér?

To je stejné jako s humorem, nedávám tomu žádná pravidla. Nechme genialitu, ať se ukáže, ať se vynoří odkudkoliv. To mluvím zase o humoru.

Foto: ČTK

Režisérka Alice Nellis a Ondřej kdysi tvořili pár. Pak se jejich cesty rozešly, ale setkání při natáčení si oba pochvalují…

A já se vrátím ke slečnám. Jaký typ vám imponuje a čím vás může bezpečně odradit?

V obecné rovině by to byly kecy typu: tohle je správně a tohle zase špatně. Lidi jsou natolik složití, počínaje otiskem prstu nenajdete dva stejné, že je prostě nelze zjednodušit a zařadit do škatulek. Jasně, určité věci platí vždycky: nechcete třeba, aby vám někdo lhal. Ale nikdy jsem neměl typ, po kterém bych vysloveně šel. A hlavně o tom teď nerad mluvím.

Ví se, že jste po rozvodu a žijete sám. Vyhovuje vám samota, nebo jste spíš párový člověk?

Jsem totální samotář. Nejbližších lidí mám hrozně málo, ale jsem schopen s nimi trávit nekonečné hodiny. Ovšem celkově jsem spíš člověk, který se schovává a je rád sám.

Umíte se o sebe postarat? Co vám říká vaření, úklid…?

Musím říct, že jsem udělal ohromný pokrok. Díky dětem. Když je chci mít, musí i moje domácnost být na malinko vyšší úrovni, než jak bych si ji zařídil, kdybych žil jen sám. Měl bych asi opravdu jen takový chlapský brloh, ne špínu, ale organizovaný bordel. Ten mám rád. S dětmi to musí být jinak, o což se snažím ze všech sil.

Foto: Jan Handrejch , Právo

Tvrdí, že dělá jen věci, které ho baví. Jak ale slíbí něco, co vlastně nechce, energie mu bleskově mizí. Uvažuje o tom, že ji zkusí nabírat ze stromů.

Děti máte ve střídavé péči?

Ještě pořád se tomu říká společná. To znamená, že je máme s Kateřinou (herečkou Kateřinou Lojdovou - pozn. red.) napůl a domlouváme se. Nepravidelně. Dokud někdo z nás neřekne, že mu to tak nevyhovuje. Oba máme volné povolání, a bylo by těžké stanovit dopředu pevné termíny. Nežijeme ani klasickými víkendy… Je náhoda a klika, že oba naše byty nejsou daleko od sebe, v podstatě pět minut. Bydlet na druhém konci města, bylo by vše rázem složitější.

Prý jste chodil v kritické době na psychoanalýzu, což lidé u nás obvykle tají, i když třeba v USA je to běžné. Pomohla vám?

Já ji beru jako úplně normální součást života. Lidi by se měli naučit, že když jdou k doktorovi s chřipkou, měli by jít i s nemocnou duší. Myslím, že by to spoustu věcí vyřešilo, jinak je to neléčená nemoc, která se může dál rozvinout. S šikovným odborníkem problém snadno vyřešíte a ušetříte si rok života utápění v depresích, o nichž nechápete, proč je máte. Celkově z toho myslím pramení i blbá nálada mezi lidmi. Kdyby byli zvyklí se v sobě občas malinko probrat, vyladili by se pozitivněji. Já to jen doporučuju.

K čemu vedete své děti?

Není nic těžšího. Ani vlastně nevím, jestli se ještě o něco snažím. Asi o to, aby věděly, že jsem tu pro ně ve chvíli, kdy mě budou potřebovat. Snažím se jim nelézt do života, být jako ten, kdo čeká, až ho zavolají. Tak to mám já se svými rodiči a je to zásadní, co mě drží nad vodou i v nejhorších okamžicích. Vím, že i kdybych udělal největší blbost na světě, tak ne že by nebyli kritičtí, ale že mě nenechají padnout na dno. To bych i já rád zprostředkoval svým dětem. A potom otevřený přístup ke světu - aby byly tvůrčí, svobodné a otevřené tomu být šťastné.

Foto: archív Činoherního klubu

Jediná inscenace, v níž můžete momentálně vidět Ondřeje na jevišti, je komedie G. Feydeaua Dámský krejčí. Na snímku s Jitkou Ježkovou.

Jaké to je, když na nich vidíte své vlastní chyby? Snažíte se je změnit?

Spíš prosím, aby je nedělaly. A vysvětluju jim, jak bude hrozné, když je budou opakovat. Ale co s tím? Mě taky rodiče upozorňovali, abych některé věci nedělal. Jenže zkušenosti a moudré rady jsou nepřenosné, člověk si vším musí projít sám. Já jsem hodně roztěkaný, nechám klidně mobil v ledničce - a dcera Ester je na tom podobně, je takový ďas, za nímž zůstává spálená země. Ale je hodná, což beru jako hlavní. Adámek je naopak až přepoctivý, všechno si organizuje. Po mně má sklon být introvert.

Když máte volný den, co nejraději provádíte?

Nejraději ležím v posteli. S dětmi děláme různé věci. Jejich matka extrémně ráda plánuje, já všemu naopak extrémně rád nechávám volný průběh. Takže když jsou se mnou, užíváme si právě tenhle způsob existence - děláme jen to, co zrovna chceme. Snažím se na ty dny neorganizovat žádnou práci, je to fakt taková dovolená. Vím jen, že den začne probuzením - a jak půjde dál, neřeším. Někdy zůstaneme doma, a když vysvitne sluníčko, vyrazíme třeba do zoo…

Teenageři prožijí nejvíc času u počítače, na Facebooku. Myslíte, že k sobě mají díky tomu dál, nebo naopak blíž?

Jsem toho velký zastánce. Ze mě nevyrazíte žádnou kritiku. Což neznamená, že pokrok nemá žádná negativa a že se vše vyvíjí jen dobře. Ale fakt si myslím, že tyhle věci vycházejí z lidské podstaty a potřeby se sdružovat. Vidím to kolem Partičky - na Facebooku už máme registrováno 220 tisíc lidí! Vše se vrací k tomu, k čemu byla zábava dřív: ke společnému prožívání.

Víme dobře, že skupinově vnímaná situace je nejvíc. Proto bylo tak působivé divadlo - seděla jste v sále s dalšími lidmi a vnímala hru jinak, než kdybyste ji viděla sama. Za totáče šla jedna televizní inscenace za týden, všichni jsme ji viděli a povídali si o ní. Pak byl zmatek, zmatek, zmatek, zdálo se, že se to už nikdy nevrátí. Ale dnes se k tomu mladí začínají zase propracovávat, jsou schopní se obeslat a žít něčím dohromady. Mně se to líbí.

Foto: ČTK

V Činoherním klubu režíruje téměř polovinu repertoáru - celkem osm představení. Veronika Žilková hraje například ve hře U kočičí bažiny.

Jenže sedí doma a žijí ve virtuálním světě. Což beru jako negativum nových médií.

Musíme si uvědomit, že je všechno v počátcích a vyvíjí se to. Za chvíli budou nové technologie dovolovat zase jiné možnosti, budete si moct užít, že člověk, s nímž komunikujete přes počítač, sedí jakoby vedle vás. Nové věci jsou vždycky lákavé, ale časem se vyčistí od extrémů. Navíc myslím, že když se lidi opravdu chtějí potkat, tak se potkají.

O éře herectví mluvíte skoro v minulém čase, navíc tvrdíte, že jde o strašné povolání. Proč jste si ho vybral?

Já to nevěděl. Na jednu stranu je to úchvatná profese, ale na druhou horší než být zkušebním pilotem stíhačky. Je neskutečně závislá na štěstí a na spoustě faktorů, které absolutně nemůžete ovlivnit. Stává se, že člověk, který měl právo na úchvatnou kariéru, ji stráví nespravedlivě přehlédnutý v nějakém zapadákově. Jako kdyby Usain Bolt zůstal celý život na zastrčeném stadiónu a nepustili ho ven, přestože běhá nejrychleji na světě. To by přece bylo taky nespravedlivé - a v herectví je to běžné.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Jako kluk jsem chtěl být herec, myslím od nějakého tábora, tam padlo moje rozhodnutí. Zrodilo se absolutně náhodou. Byl jsem extrémně hubené, ošklivé, brejlaté dítě, zastrčené, fakt strašně introvertní. Už nevím, jak se to přesně stalo - při jednom animačním programu jsem překonal ostych a ocitl se neplánovaně na jevišti.

Začal jsem něco předvádět, snad Karla Gotta - vzpomínám, jak se děti smály a já poprvé ucítil záplavu endorfinů, nebo co to je… Ale své přání jsem dlouho tajil, bál jsem se to otevřeně říkat a raději jsem tvrdil, že chci být letec, přesněji letecký mechanik, to bylo normální. A pak jsem opatrně přidal kulisáka.

Foto: Bontonfilm

…však také homosexuála Richarda zahrál v režisérčině filmu Perfect Days (2011) tak věrohodně, že ho začali diváci spojovat se čtyřprocentní menšinou i v reálu.

Dnes jste nejen herec, ale i seriózní režisér a překladatel, což se zdá být protipólem Partičky. Leckoho to rozpětí překvapí…

Když se začínáte houpat, je to vždycky nebezpečné… Ale ne. Přijde mi stupidní, že se lidi - na to, jak jsme malá země - tak strašně kastují. Že si hrají na herce, kteří dělají vážné umění, a na ty, kdo dělají zábavu a srandu pro masy. Je to obvykle dané i tím, že málokdo umí všechno. Já to bohužel umím. (smích)

Takže vy dopřekládáte a cestou na Partičku jen přetočíte knoflíky?

To nepotřebuju. Mě tohle střídání velmi baví. Nevydržím dělat jednu věc soustavně a dlouho. Potřebuju mít rozdělaný překlad a do toho stříhat něco dalšího - režírovat, hrát. Teď zrovna hledám novou hru. Takže si to užívám a čtu nové a nové texty. Což je moc příjemné.

Jaké jste znamení? Taková přelétavost se přisuzuje Blížencům.

Jsem Váha. Anebo když myslíte, klidně Blíženec. Naštěstí není jen dvanáct typů lidí. Ale zase by bylo divné, kdyby ta rámcová charakteristika aspoň někdy na někoho nesedla.

Film vás výrazněji objevil až loni - zazářil jste v Perfect Days Alice Nellis. Vnímal jste při natáčení jako plus, že byla kdysi vaší přítelkyní?

Takhle: Dovedu si představit spoustu bývalých přítelkyň, s nimiž bych ten film rozhodně nenatočil. Myslím, že Alice je jediná, která toho byla schopná. Je chytrá, vtipná, bezva…, takže ten dobrý výsledek až tak úplně nesouvisí jen s tím, že jsme spolu chodili.

Vaše role homosexuála byla asi hodně náročná?

Hlavně bylo těžké obhájit moje pojetí, producentovi moje verze připadala přehrávaná. Ale trval jsem si na tom, že taková má být. Producent to pochopil, až když šel film v kinech. Víte, já pracuju metodou Michaila Čechova, což znamená, že postavu beru jako individualitu, která není ničí kopie. Zatímco podle Stanislavského jsem to jen já v daných okolnostech, podle Čechova vznikne nová postava, žijící vlastním životem. Takže i můj Richard je taková samostatná jednotka.

Slyšela jsem, že uvažujete i o filmové režii. Máte údajně krimi téma, kdy otec zabije matku?

Vychází z toho, co se doopravdy stalo mému nejbližšímu kamarádovi z dětství Martinu Fingerovi. Nerad to popisuju, protože to zní strašně drsně a zvláštně. Divné byly i události kolem. Když dnes dáváme číst poslední verze dramaturgům, mluví o McDonaghovi nebo o Tarantinovi, o černé škole komedií. Což zní v těchto souvislostech překvapivě. Ale je to tak, ty události takové byly. Takže přestože má scénář závažné kořeny, rozhodně nepůjde o závažné drama. Je to zkrátka hustý!

Točit se začne na podzim, hraju v tom já i Martin. Pro nás je to navíc velmi osobní záležitost, vracíme se tím do rodného Šumperka, k němuž máme složitý vztah. Takže to není jen práce.

Nedávno jste oslavil čtyřicítku, nabízí se tudíž klišé otázka: Vnímáte nějakou změnu?

To není klišé otázka, ale podpásovka. Rozhodně se necítím nejlíp, mně vadí, kolik mi je. Chtěl bych, aby mi bylo míň. Samozřejmě bez toho hledání. Abych věděl, co vím dnes, ale aby mi bylo míň. Ne že bych se v tom utápěl, ale štve mě to, trochu. (nasadí vážnou tvář a vzápětí vyprskne smíchy)

Říkáte o sobě, že jste strašně racionální. Ale mně se nezdá…

Jako herec jsem racionální. Já nemám na jevišti pocity, rozhodně ne tak často jako běžní herci. Ode mne to je vždycky nějaká racionální struktura, nejsem srdíčko - z toho zvracím. V životě jsem taky víc intelektuální než citový, což ale zároveň znamená, že se v citech orientuji hůř než ostatní. A když to přijde, tak mě vášně válcují daleko víc než lidi zvyklé pracovat s emocemi. Cvičí se mnou strašně.

Je něco, co byste si chtěl zkusit, naučit se?

Určitě. Jenže ne všechno lze uveřejnit, jde spíš o tajná přání. A tím, že jsem starší člověk, mi nezbývá už tolik času. Rozhodně nestavím svoji spokojenost na splnění snů, jsem šťastný tak, jak jsem.

Někdo má třeba pocit, že se mi dostavují úspěchy laciněji než jiným, kteří o to velmi usilují. Já po žádném zrcátku Týtý nikdy extra netoužil, a možná proto, že netlačím na pilu, přišlo. Nemusím udělat nejlepší inscenaci roku, mně jde o to, abych byl spokojený a lidi kolem mě taky. Vytyčovat si vysoké cíle je špatně - uděláte jedno a už víte, že musíte plnit zase další. Máte pořád něco nesplněného. Ne. Já jsem král momentální spokojenosti.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám