Hlavní obsah
Nora Fridrichová Foto: Milan Malíček, Právo

Nora Fridrichová: Nechtěli jsme vychovávat elitáře a veřejné školství máme rádi

Odhodlaný výraz, proříznutá pusa a nebojácnost tváří v tvář mocným patří už léta k imagi Nory Fridrichové z pořadu 168 hodin v České televizi. Jaká je ale mimo kamery? Jak vychází se svými dcerami, sedmiletou Dianou a čtyřletou Mariánkou? A popichuje stejně drsně i svého partnera a otce svých dětí, televizního sporťáka Roberta Zárubu?

Nora Fridrichová Foto: Milan Malíček, Právo
Nora Fridrichová: Nechtěli jsme vychovávat elitáře a veřejné školství máme rádi

„Prostředí, ze kterého v pořadu čerpáme, považuji za toxické, protože je v něm plno silných výrazů a útoků. My jako novináři taky nejsme parťáci, kteří by s politiky šli na vánoční večírek. A pokud některého z nich při něčem načapáme a následně po něm chceme vysvětlení, tak to z logiky věci nebývá příjemné. Mimo práci se pak snažím dělat něco jiného,“ vypráví moderátorka a dramaturgyně.

Myslíte třeba předvánoční knižní burzu na pomoc samoživitelkám?

Ano. Kolegům jsem pak říkala: „Kašlu na práci s vámi, chci dělat jenom tohle!“ Během akce, kdy jsem udělala i něco pro svou karmu, jsem totiž zjistila, jak negativní mám povolání.

Proč jste se do charity pustila?

Dostala jsem se do diskusního klubu matek samoživitelek, kterým jsem chtěla dávat věci po svých dětech. Pochopila jsem, že na tom nejsou dobře, a o to víc mě iritovaly odsudky společnosti včetně části politické reprezentace, která jim vzkazovala, ať si najdou chlapa a přestanou natahovat ruku.

I ve svém okolí mám single matky a nejsem si jistá, jestli bych to sama zvládla. Myslím, že jsem na to příliš měkká a zhýčkaná. Psychiku by mi ochromovalo už jenom to, že bych pro své dítě představovala jedinou oporu. Do toho na vás leží tíže každodenního bytí, kdy musíte vyjít se sedmdesáti korunami na den.

Na problémy často upozorňujete na sociálních sítích, kde zveřejňujete i fotky ze soukromí. Na rozdíl od mnoha jiných známých tváří se nezdráháte ukázat nenalíčená a umíte si ze sebe udělat legraci.

Jsem smířená s tím, že lepší už to nebude. V jednačtyřiceti mám představu, jak vypadám a co můžu nabídnout světu. U rozcuchaných fotek z maskérny mě vždycky pobaví, co je možné z mých vlasů vytvořit.

Holky jsou prostě můj život. To nejlepší, co se mi povedlo,“ říká o svých dětech. Na snímku se čtyřletou Mariánkou.

Foto: archiv Nory Fridrichové

Jsou můj každonedělní fetiš, ale Robert je nesnáší. Říkal, že na síť už ani nechodí, aby se nemusel koukat na ty moje hrůzy. Nemá rád ani rudé rtěnky, které tam jemu naschvál dávám. Napětí musí být, ne? Máme mezi sebou takové fórky…

Máte po dvanácti letech, kdy 168 hodin funguje, vyšší nároky na to, co může zaujmout?

Fráze i gagy politiků mi často připadají už omleté, takže mě leccos nerozesměje, ale to není měřítko. Důležité je, že se lidi pořád baví.

Jedním z mála sportů, kterým se může věnovat, je cyklistika.

Foto: archiv Nory Fridrichové

Co naposledy pobavilo vás?

Třeba Babišův styl. Mluví velmi lidově, nedokončuje souvětí a do toho si postěžuje, jak to má těžký, a připomene svoje kořeny v nuzném prostředí. Jeho prohlášení je vždycky scénka, ze které vyplývá především to, kdo je Andrej Babiš. Hraje si na vůdce, ženy ve středním a starším věku se s ním rády fotí, protože je pro ně charismatický. S voliči to umí skvěle, ale to, co říká, nemá někdy hlavu ani patu.

Už víme, jak jeho odpověď bude vypadat, a kdybychom si ji sami napsali, tak se trefíme. Často začíná pokusem, jak z toho vybruslit, jako by v každé otázce očekával nějakou záludnost. Připadá mi jako oběť trvalého mediálního tréninku, která místo toho, aby něco řekla, se snaží neříct nic.

Tak to už asi jiné nebude. Ale co vy? Jste stejně tak přísná na své děti jako na politiky? Necháváte je třeba parádit se, což je u holčiček celkem přirozené?

Fintění tlumíme a nehty zdobíme jen výjimečně, když dostanou lak od někoho k narozeninám. Dneska se prodávají speciální pro děti, které mezi holčičkami hodně frčí. Vyhýbáme se volánkům, ale třeba copy jim pletu, protože jsou praktické. Zvlášť ta mladší čtyřletá dost prožívá, když se líčím, a obě mi kradou lesky na rty. Můj muž to vyloženě nesnáší a chce mít dcery ve velmi přírodním stavu.

Nenutí je do klučičího stylu?

To ne, ale vnímám, že pro Roberta má holčičí svět našich dcer tak temná zákoutí, že do některých se bojí i nakouknout. Třeba když se ho rozhodnou léčit. Vytáhnou kufříček, napíchají do něho injekce a proklepávají ho kladívkem. Jako trpělivý pacient sice drží, ale hranici mezi pohlavími si v tu chvíli nejspíš uvědomuje velmi silně.

Od loňského podzimu s Dianou procvičuje hru na klavír.

Foto: archiv Nory Fridrichové

Nemá tendence dát holky na hokej?

Když ho nedávno s mladší Mariánkou hráli v bytě, nadšeně referoval, že se pro puk narodila a mělo by se s tím něco dělat. S Dianou chodí bruslit.

Z té už je letos prvňačka. Nastaly vám asi perné časy, vzhledem k tomu, že nedochvilnost považujete za svou největší neřest.

Pracuju na zlepšení, ale je to boj. Jakmile už jedeme včas, tak se v provozu jako na potvoru něco stane. Ve škole už nám oznámili, že našich příchodů na poslední chvíli je tolik, že to snad budou muset někam hlásit. Doufám, že to bylo řečeno jako vtip. Dcera se pokaždé ptá, když vystupujeme z auta: „A dneska jdeme včas, nebo jako obvykle?“

Školu asi nemáte za rohem, když do ní dceru vozíte. Hledali jste nějakou speciální?

Nechtěli jsme vychovávat elitáře a veřejné školství máme rádi, tak jsme vybrali základku s rozšířenou výukou jazyků, kde má Dianka kamarády ze školky. Myslím si, že první stupeň je spíš o socializaci dítěte. Co se z něj vyloupne po studijní stránce, se ukáže až časem. Zatím mi nepřijde, že by z dcery byla nadšená žákyně. V tom je trochu po mně, taky jsem měla radši přestávky.

Vaše děti se narodily přesně tři roky po sobě. Je to ideální věkový rozdíl?

Z mého pohledu ano. Starší dcera už byla samostatná a současně dost malá na to, aby si se sestrou dokázala hrát, aby se nemíjely. Zároveň ale spolu dost bojují a nadávají si. Starší je po Robertovi a mladší po mně.

Mají mezi sebou velkou rivalitu, což určuje povahu jejich vztahu. Řvou na sebe, urážejí se, berou si věci, ale doufám, že se to časem změní. Mír je mezi nimi minimálně.

Na sociálních sítích si ze svých rozcuchaných vlasů a rudé rtěnky dělá legraci.

Foto: archiv Nory Fridrichové

To ale neznamená, že si nemůžu skočit do obchodu nebo se psem a nenechat je chvíli samotné. Za zadkem jim nestojím a držím se pravidla, že když moje dítě leze na strom, otočím hlavu na druhou stranu.

Tuhle jsem jela s dcerami ve výtahu a holky se hádaly, která z nich je Zeman a která Babiš.

Občas na ně vlítnu, když je hluk opravdu velký, protože ony se neperou, ale ječí. Pokud bych ale měla soudit jejich pře, nedělala bych nic jiného.

Jak do toho mumraje zapadá vaše devítiletá fenka Žofka?

V tom nejlepším začne štěkat. Holky ji milují a považují za svou chlupatou sestru. Žofinka po letech strádání dosáhla toho, že konečně může spát s někým v posteli. Občas z dětského pokoje slyším vrčení, jak se v noci vůči holkám vymezuje, když o ni nechtěně zavadí.

Na síti ráda zveřejňujete i snímky svých dcer…

To se ale týká jenom fotek, o kterých si myslím, že mají nějakou hodnotu, a chci se o ně podělit. Když jsou vtipné nebo zachycují moment, který je pro mě důležitý, tak si zkrátka nemůžu pomoct, protože jsem ze svých dětí nadšená.

Fenka Žofka, která se pohybuje zásadně bez vodítka, ji někdy doprovází i do práce.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kdy býváte nejšťastnější?

Ten pocit mám každý den. Moje děti mi vlastně vytvořily vlastní rodinu, což je pro mě cenná jednotka. Holky jsou prostě můj život. Říkám jim, že jsou to nejlepší, co se mi povedlo. Svým hašteřením připomínají mě samotnou. Navíc starší dcera pojmenovala panenku úplně stejně jako já v jejím věku – Lucka.

O čtyřicítce, kterou jste oslavila před rokem a půl, se mluví jako o určitém mezníku…

Nemůžu si stěžovat. Stihla jsem dvě děti, za což jsem na sebe pyšná, protože to nebylo vůbec jisté, když jsem začala rodit až v pětatřiceti. Pokud se na život podíváme tak, jak ho popisují sociologové, že má být složený ze tří noh – rodiny, práce a společenského života, tak ty nohy mám všechny stejně dlouhé.

Předtím jsem jenom kojila a jezdila s kočárem, ale teď se dcery pomalu osamostatňují a mě napadá spousta možností, jak se realizovat. Když už nic jiného, znovu jsem začala číst knížky, na které jsem několik let neměla kapacitu a jenom se mi kupily v knihovně.

Pokud vím, bývala jste i vášnivá běžkyně.

To, že jsem musela omezit pohyb, je jediná okolnost, která je jinak, než bych si přála. Běháním jsem si zničila chrupavky v kolenou, takže mám handicap, který při chůzi pociťuji denně.

Běhala jsem i na dovolené na asfaltu, až jsem se jednou vrátila s bolestmi a oteklými koleny. Už jsem byla na operaci a čeká mě ještě jedna. Co se týká sportu, nemůžu si vybírat. V podstatě mám povoleno jenom bruslit a jezdit na kole.

Její partnerství s Robertem Zárubou je provázeno vzájemným popichováním.

Foto: ČTK

Byla to pro mě velká změna, ke které došlo před čtyřmi lety ze dne na den. Najednou jsem měla pocit, že jsem zestárla o mnoho let, protože běh byl pro mě základní životní náplní.

Všem, kteří běhají na asfaltu, říkám, vykašlete se na to. Maraton mi přijde jako úplný hazard. Doufám, že jednou najdu aktivitu, která mi běh plně nahradí.

Do jaké míry už dcery vnímají, čemu se profesně věnujete?

Tuhle jsem s nimi jela ve výtahu a holky se hádaly, která z nich je Zeman a která Babiš. Přišlo mi dobrý, že přitom nebyly ovlivněné tím, co slyší kolem a nevnímaly to nijak negativně. Prostě si to rozdělily a šlo se.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků