Neúspěch jako cesta k úspěchu

Tomáš Studeník se rozhodl do současné společnosti, v níž je všudypřítomná snaha se prezentovat z té lepší strany, tnout pěkně zostra. Otevřeně mluví o tom, co se mu nezdařilo. Navíc se mu podařilo zapojit i další, kteří dosáhli ve svých oborech značného úspěchu, ale nezdráhají se mluvit o svých selháních.

Pravidelně organizuje setkání nazvaná FuckUp Nights. Během čtyř let převážně v Praze vystoupilo více než 250 českých podnikatelů, manažerů, ředitelů, investorů, tvůrců, umělců, sportovců, všeumělů a dobrodruhů, kteří se veřejně svěřili, co jim v životě nebo kariéře nevyšlo a z čeho se více či méně poučili. Heslem FuckUp Nights je: „Abys uspěl, musíš stokrát selhat." K tomu bych dodala, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Na nápad s neobvyklými besedami přišel celkem náhodou. „Jednou jsem při brouzdání po internetu narazil na pětici týpků z Mexika, kteří si v baru povídali, co ten den podělali. Štvalo je neustále sledovat jejich úspěšnější kamarády. Přišlo mi to docela vtipné a napadlo mě udělat něco podobného v Praze."

Z nevinného nápadu se nakonec vyklubal populární pořad. Kromě Prahy se rozšířil i do dalších krajských měst i do speciálních tematických bloků. Navíc z vystoupení vykrystalizovala kniha Velká kniha fuckupů.

Psychiatr Cyril Höschl v ní průšvihy přirovnává ke cvičení a otužování, co nás zocelí: „Pokud taková fyzická aktivita netrvá příliš dlouho a není extrémně namáhavá, nepovažujeme ji za nepřiměřenou zátěž, ale za zdravotní přínos: nepříjemný prožitek zvýší naši psychickou odolnost, podobně jako sprchování studenou vodou posílí naši odolnost vůči chladu. Na slabší trauma tedy můžeme pohlížet jako na pozitivní událost, která nám v dlouhodobé perspektivě pomůže snáze snášet životní trable. A protože život většinou není procházka růžovou zahradou, je dobré být co nejodolnější."

„Neúspěch je přirozenou součástí lidského života, za který se nemusíme stydět. Někdy nám totiž jeden neúspěch dá mnohem víc než tisíc úspěchů. Velké příběhy jsou příběhy velkých nezdarů... Průsery jsou solí života. Kdyby šlo všechno hladce jako po drátkách, nuda by vládla světu. Říká se, že chybovat je lidské, a odvažuji se tvrdit, že chyby jsou přímo podmínkou lidskosti - lidské inteligence, vynalézavosti, kreativity," tvrdí také Tomáš Studeník.

Vybavuje se mu například vystoupení umělce a vynálezce Jana Strmisky. „Vymyslel audiopilulku, v níž duněl rytmus. Když ji člověk spolkl, mohl prožívat hudbu uvnitř těla. Doslova. Sám Honza ji na sobě testoval. Dokumentoval, jak pilulka putovala jeho zažívacím traktem. Domníval se, že novinka v doslova fyzickém prožívání hudby bude velkým hitem. Nepovedlo se. Navíc mu v tom zahučela spousta peněz," zmiňuje Studeník.

Další velmi neobvyklou zkušenost udělal spisovatel Petr Stančík, mj. autor knihy Mlýn na mumie.

„Ten zcela vážně uvažoval o tom, že bude podnikat s nosorožci. Chtěl v Česku zřídit nosorožín, kde by zvířata choval pro jejich rohy, které by jim piloval, a pak zvířata dobře krmil, aby jim rohy rychle dorůstaly. Prášek z nich chtěl nabídnout v asijských zemích, kde ho považují za úžasné afrodiziakum. Myslel si, že na tom bude vydělávat ohromné peníze. Už měl vymyšlené i krabičky, do kterých to bude balit. Akorát stále neměl nosorožce. Nakonec vše zkrachovalo na tom, že dostat do Česka tyto obrovské tvory bylo nesmírně těžké. Přesto z průšvihu vzešlo něco pozitivního. Vydal knihu Nulorožec," dodal Studeník.

Chirurg Tomáš Šebek, který vystoupil v jednom z předvánočních FuckUp Nights, má za sebou také řadu patálií: „Obecně jakékoliv neúspěchy zakládají vysokou pravděpodobnost úspěchu v budoucnu, pokud na cestě fuckupů vytrváte dostatečně dlouho. I to je můj případ. Mám neúspěchů v byznyse i v medicíně celou řadu.

V té druhé kategorii se velmi snažím, aby byla moje prohra pro pacienty co nejméně znatelná. Ale platí jedno pořekadlo: každý chirurg má svůj hřbitov. Já bych to parafrázoval, že chirurg, který nemá komplikace, neoperuje. V první, byznysové kategorii někdy zažívám to, čemu osobně říkám ,vrstvený fuckup,. Ale opravdu se mi empiricky vyplatilo jediné, a to vytrvat.”

Neúspěch v medicíně může být fatální. Jak se s tím osobně vyrovnává člen týmu Lékaři bez hranic, který o svých misích na Haiti nebo v Africe napsal poutavé knihy?

„Každý den si opakuji, že nejsem robot, ale člověk. A jsem omylný. Navíc medicína je věda přírodní a příroda si dělá, co chce, bez ohledu na člověka i doktora. A tohle musí moji pacienti vědět a akceptovat. Nemohu každému slíbit, že se všechno podaří. Proti tomu mluví jasně i statistika. Pokud je na konci smrt, pořádně se s tím nevyrovnáte nikdy. Ale můžete se poučit."

Šebek zdůrazňuje, že bychom se neměli bát o selháních mluvit. „Za každým úspěchem je velká šňůra proher, o kterých se bohužel nemluví. Pak ty úspěšné příběhy dělají dojem, že jejich nositelé jsou v něčem geniální, měli kliku, všechno se jim v životě dařilo. Ale tak to právě není! Jen jejich píle, zatvrzelost a odvaha je pohání přes další a další karamboly dále. A pokud na konci není úspěch? Pak byla úspěšná alespoň ta cesta, která vás jistojistě odmění zkušenostmi pokaždé."

Jeho slova potvrzuje Tomáš Studeník, otec čtyř dětí a majitel pár nepodařených podnikatelských nápadů.

„Před asi osmi lety jsem chtěl v byznys centrech rozjet prodejní stánek s jogurty a zdravými snídaněmi. S kamarádem jsme kvůli tomu postavili speciální vozítko. Několikrát jsme ho vyzkoušeli v terénu, ale nikdo naše jogurty moc nekupoval. Finančně to vůbec nevycházelo.

Pak jsme s jiným kamarádem vyvíjeli seznamovací aplikaci pro chytré telefony. Myslel jsem si, že přijdu s celosvětovým hitem. Na základě náhodného ťukání do prázdné obrazovky mobilu se měli propojit lidé, kteří ťukali stejně. Aplikaci jsme dokončili, pár bláznů v americkém Silicon Valley si ji stáhlo, a tím to haslo. Na začátku jsem se totiž zapomněl zeptat, jestli by lidé takovou aplikaci vůbec chtěli. Slepě jsme věřili, že děláme tak dobrý produkt, až v tom zahučel rok života a stovky tisíc korun."

V současné době zkouší v rámci svého pestrého podnikatelského záběru nový projekt nazvaný Zivotpozivote.cz. Nabízí digitální náhrobky.

„Průšvihy patří k životu. Přitom se jich většina lidí až přehnaně bojí, a když se jim něco nepovede, jsou frustrovaní. Mají pocit, že jejich život skončil. Raději tak ze strachu upustí od svého nápadu nebo se do nového projektu nepustí vůbec.

Kromě obavy z poklesu společenské či profesní prestiže nám nezdar intuitivně signalizuje hloupost. Kdo chybuje, je přece hloupý, může nás napadnout. Ale tak to přece není. Selhání je nezbytnou podmínkou poučení se. Podívejte se na děti. Ty si nepřipouštějí neúspěch, prostě jdou zkusit postavit věž z kostek. A když se jim napoprvé nepovede, zkusí ji udělat znovu a jinak," míní absolvent filozofie a marketingu, organizátor populárních Hackathonů, tedy maratonů inovací.

Co tě nezabije, to tě posílí, chtělo by se s Nietzschem podotknout. A jak kdysi prohlásil Jára Cimrman, údajně nejvýraznější český představitel ,nezdarismu‘: „Neselhal jsem, jen jsem přišel na deset tisíc způsobů, které nefungují." Změna se podle Tomáše Studeníka děje i na pracovním trhu, kdy se v mezinárodních firmách během pohovorů ptají manažerů na jejich nezdary.

„Například Američané nemají problém přiznat, že se jim něco nepovedlo. V současné době se otázky na minulé pracovní neúspěchy objevují čím dál častěji. U nás je problém v tom směru, že už naši rodiče nám vštěpují, že musíme být za každou cenu úspěšní, a když selžeme, je to ostuda. Tomu napomáhá i školský systém."

Ve Švýcarsku a v Anglii se dokonce neúspěchy zkoumají na univerzitách. „Třeba ve farmaceutickém průmyslu je to samý neúspěch. Při vyvíjení nových léků vyjde z deseti tisíc pokusů pouze jeden nebo dva. Takové firmy musí mít nastavený velice propracovaný systém, jak si z každého nezdaru něco vzít a jak experimenty posunout dál, aby to pro ně ještě bylo finančně zajímavé. Ve firmách se tak objevuje pojem návratnost selhání," přibližuje Studeník.

Z jednotlivých příběhů, které zazněly během FuckUp Nights, se pokusil vyextrahovat nějaké společné prvky:

„Hodně z těch lidí narazilo na své ego. Základním rysem jejich průserů bylo, že si byli příliš jistí svou pravdou a neomylností, i když je jejich okolí varovalo. Dalším spouštěčem jsou zdravotní komplikace. Třeba Steve Jobs říkal, že jeho život určily tři velké průšvihy. Prvním byl vyhazov ze školy, za který byl vděčný, protože se konečně naučil věci, které ho zajímaly. Pak ho vyhodili z vlastní firmy, on postavil další dvě úspěšné, a nakonec se do té původní vrátil. A naplno rozjel Apple. A když dostal rakovinu slinivky, uvažoval o tom, jestli to, co každý den dělá, mu za to opravdu stojí."

Naopak bližší pohled na velké technologické úspěchy obnažuje jeden důležitý rys: že na začátku stáli vždycky dva, kteří byli rozdílní.

„S kamarády byznysy málokdy vycházejí. Z kritiky dvou odlišných lidí může vzniknout něco, co může přežít. V Applu měl Jobs k sobě Wozniaka. Jobs byl obchodník, kdežto Wozniak byl blázen do čipů a neustále s pájkou stavěl počítače. Protiklad může být sice trochu nepříjemný, ale je důležitý. Takhle vznikl i Microsoft. Když vám všichni tleskají a považují váš nápad za super, většinou to nevyjde. Stejně tak když se objevují samé kritické hlasy a nikomu se váš nápad nelíbí," tvrdí Tomáš Studeník.

Před pražským obecenstvem promluvil velmi otevřeně i bývalý manažer, dnes sinolog Martin Kříž. „Lidé u nás rádi škatulkují, a tak nejlepší strategie, jak projít růžovou zahradu i slzavé údolí, je nechat své prohry jako soukromé a vítězství jako veřejná. Celé dospívání a velkou část dospělosti většina mých vrstevníků trávila naplňováním očekávání druhých. Druhou polovinu života pak bojem s větrnými mlýny vlastní přirozenosti. Ve výjimečných případech máme šanci objevit i tu třetí polovinu, už z definice zdánlivě neexistující. Tam se člověk stává sám sebou."

Co by poradil těm, kteří se s nějakým neúspěchem právě potýkají a možná nevidí světlo na konci tunelu?

„V běžném životě bývá ta nejpravděpodobnější možná skutečnost většinou i tou nejvíce pravdivou. A pak jsou tu různé životní a historické zlomy, švy na hladké látce života. A tady je strategie přesně opačná. Otevřít se novým pozitivním možnostem a za každou cenu vidět na všem to lepší. Není lehké mít radost z toho, že má člověk obě nohy zdravé, když právě ztratil boty a jde bosky sněhem.

Ale stejně to tady na tom světě nikdo nepřežije a nikdo neví přesně, kolik nám zbývá, a tak se vyplatí znovu vstát a jít. Druhá možnost jít stejnou cestou už nejspíš nebude. Vždy je lepší litovat chyb než sám sebe. Nebo litovat něčeho, co člověk udělat mohl, a neudělal."

Tomáš Studeník téma uzavírá pozitivně: „Z každého karambolu bychom si měli vzít nějaké ponaučení. V životě jdou věci nahoru a dolů, akorát o vrcholech je na Facebooku více fotek. Já vždycky doporučuju, když už selhat, tak rychle a co nejdřív. Ale hlavně se toho nebát."

Může se vám hodit na Zboží.cz: