Miloš Dvořák hledá hroby slavných

Pustil se do práce často detektivní a začal po nich pátrat. Postupně jich zdokumentoval na devět set po celé republice. To už se dávno nezajímal jen o náhrobky umělců z Národního, ale i z ostatních divadel, kteří se zapsali do dějin naší země.

„Někomu se může zdát morbidní, že jezdím po hřbitovech, ale já je beru jako parky klidu, kde se rád procházím. Ostatně nejsem sám. Potkávám tu na vycházce maminky s kočárky či starší manželské páry. Mistr Radovan Lukavský mi kdysi vyprávěl, že právě na hřbitově se nejraději učí své role,“ poznamenává Miloš Dvořák.

Svůj život spojil s divadlem. Patřil k zakladatelům známého Kladivadla, na které navázalo nynější ústecké Činoherní studio. V něm se také seznámil s herečkou Marií Spurnou, s níž se později oženil.

Zpočátku ho zajímaly jen hroby osobností z Národního divadla (ND). V devadesátých letech s naší první scénou totiž spolupracoval a připravoval pro ni nejrůznější výstavy a vzpomínkové akce.

V archívu ND na Anenském náměstí objevil mnoho zajímavých památek. Třeba denní vývěsky s rozpisy rolí. Ta nejstarší pochází až z roku 1883.

„Každý herec, který prošel zlatou kapličkou, má v archívu svou obálku. Ta skrývá jeho divadelní fotky a různé dokumenty. Kde jsou však pohřbeni, se často neví,“ podotýká Miloš Dvořák. Nabídl, že se pokusí o dokumentaci. A začal s mravenčí prací, často za pomoci správ hřbitovů po celé republice.

„U náhrobku Voskovce a Wericha na Olšanech mě napadlo, že je škoda dokumentovat jen umělce z Národního divadla, když jsme měli významné postavy i odjinud. Před malým rovem legendárního fotbalového brankáře Františka Pláničky, také na Olšanech, jsem si uvědomil, že bych svou sbírku mohl rozšířit i o významné jedince, kteří s divadlem neměli nic společného.“ A tak se jeho archív začal rozrůstat i o spisovatele, sportovce, malíře, sochaře či vynálezce.

Zjistil, že mnoho známých osobností náhrobek vůbec nemá, protože daly přednost rozptylu.

„Pátral jsem, kde skončil můj kamarád, režisér Evald Schorm, který zemřel den před svými padesátými sedmými narozeninami v roce 1988. Na Správě pražských hřbitovů jsem se dozvěděl, že je jeho popel rozptýlen na olšanské loučce. Stejně tak je tomu u Dany Medřické či Heleny Růžičkové.“

A nejsou samy. Popel herečky Kláry Jernekové její syn přede dvěma lety svěřil Vltavě, Eduard Cupák je rozprášen na pražských Malvazinkách. Legendární Adina Mandlová, která si přála spočinout v rakvi v černém rubáši s rudou růží na prsou, byla zpopelněna v Blatné.

Po některých osobnostech jako by se slehla zem úplně. „Stále ještě pátrám po urně gymnastky Věry Čáslavské. Zatím jsem ji neobjevil, nevím, kde se nachází,“ podotýká Miloš Dvořák.

Jako místo posledního odpočinku významných osobností si většina z nás vybaví pražský Slavín.

„Někteří lidé jej ztotožňují s celým Vyšehradským hřbitovem, ale Slavín je jen jeho součástí. Jedná se o hrobku na východní straně, panteon slavných postav, který byl vybudován v letech 1889–1893,“ upozorňuje Miloš Dvořák.

Jako první byl na Slavíně uložen osm let po jeho dokončení básník Julius Zeyer. „Proti jeho vůli. Přál si spočinout na hřbitůvku v Lomci u Vodňan v jižních Čechách. Na Slavíně nechtěl být pochován ani Jan Neruda. Najdeme jej opodál na Vyšehradském hřbitově.“ Na Slavíně odpočívá zatím 56 významných mužů a žen včetně Emy Destinnové, Jaroslava Vrchlického nebo Alfonse Muchy.

Na Vyšehradském hřbitově si snadno všimneme náhrobku kreslíře Káji Saudka, na němž jsou zachyceny kreslící ruce, nebo Waldemara Matušky. Ten navrhl malíř Kristián Kodet. V růžovém mramoru se vine reliéf kytary s nápisem Sbohem, lásko.

„V Rožnově pod Radhoštěm je místo, kterému se taky říká Slavín, ale Valašský. Spočinuli tam i dva velcí sportovci: diskař Ludvík Daněk a čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek,“ podotýká Miloš Dvořák.

„Některé hroby objevím náhodou. To byl třeba případ Oty Sklenčky a jeho ženy Niny Popelíkové. Jsou pohřbeni v pražském Motole,“ prozrazuje Miloš Dvořák. Pod neopracovaným kamenem s jednoduchým vyrytým nápisem Ota a Nina by ostatky významných herců hledal jen málokdo.

„Po hřbitovech cestuji rád, mám i své trasy od jednoho ke druhému. Třeba za básníkem Otokarem Březinou do Jaroměřic nad Rokytnou jsem si udělal speciální výpravu.“ Osmkrát nominovaného básníka na Nobelovu cenu za literaturu stíhá těžký osud i po smrti. Jeho hrob, ozdobený sousoším od přítele, sochaře Františka Bílka, s názvem Tvůrce a jeho sestra Bolest, již dvakrát napadl vandal. Odcizil z něj cenný kovový věnec a knihu. Plastiky byly nenávratně zničeny a nahrazeny kopiemi.

František Bílek ozdobil i jiné hřbitovy. Reliéfem vyprovodil například malíře Bohumila Kubištu, uloženého v Hradci Králové. Na Vyšehradě zase ztvárnil sochu spisovatele Václava Beneše Třebízského.

Monument navrhl i pro sebe. Plastika Modlitba nad hroby neboli Génius smrti vznikla obezděním kmene stromu, jehož větev předem určovala polohu jedné ruky sochy.

Sochař Bílek je pohřben v Chýnově poblíž Tábora, kde se narodil. A není sám. Ve svém rodišti si přáli být pochováni fotograf a mystik František Drtikol (Příbram), herec Martin Růžek, vlastním jménem Erhard Martin, (Červený Kostelec u Náchoda) nebo dirigent R. A. Dvorský (lesní hřbitov ve Dvoře Králové nad Labem).

Neobvyklý je náhrobek Karla Absolona, objevitele Punkevních jeskyní v Moravském krasu. Stojí na Ústředním hřbitově v Brně a má tvar vchodu do jeskyně.

Na olšanském hrobu Miloše Kirschnera, nástupce loutkáře Josefa Skupy, čteme: Adoptivní otec Spejbla a Hurvínka.

O kus dál se tyčí stéla (kamenný náhrobek, pozn. red.) s otvorem ve tvaru lidské postavy. Možná že naznačuje, kudy před sedmi lety odešel Ladislav Smoljak, jeden z tvůrců nikdy neexistujícího nejoblíbenějšího Čecha, všeuměla Járy Cimrmana.

„Tvůrcem stély je sochař Jiří Laštovička,“ připomíná Miloš Dvořák a dodává, že hřbitovy někdy připomínají galerii, kde se nemusí platit vstupné.

„Můžeme narazit na díla sochařů Jana Štursy, Josefa Václava Myslbeka, Stanislava Suchardy, Bohumila Kafky či Olbrama Zoubka. Výjimkou nejsou ani návrhy architektů Josefa Zítka, Josefa Fanty či Jana Kotěry. Na hrobech Václava Hanky a Boženy Němcové na Vyšehradě stojí za povšimnutí písmo, které navrhl Josef Mánes.“

„Místa, kde rádi pobývali za života, si k poslednímu odpočinku vybralo dost známých lidí,“ upozorňuje Miloš Dvořák. Například režisér Zdeněk Podskalský a herečka Jiřina Jirásková nedali dopustit na secesní vilu Marie, kterou měli v jihočeských Malenicích ve strakonickém okrese. Jejich rovy najdeme na místním hřbitůvku.

V těsné blízkosti tu leží i hereččin první manžel Jiří Pleskot a jeho druhá žena, moderátorka Olga Čuříková, která zemřela loni. Na stejném místě je pohřben i architekt Josef Zítek, autor původního návrhu Národního divadla. Žulovou stélu se jménem Miroslav Horníček uvidíme na hřbitově v Kytlicích v severních Čechách. Umělec sem často jezdil na chalupu.

Ačkoli Miloš Dvořák uspořádal svou bezmála dvacetiletou fotodokumentaci již do dvou knížek, se svým úsilím nekončí. Publikace nesou název Malý průvodce po hrobech velkých. Fotografie v nich doprovázejí krátké texty s popisy míst, kde významní lidé spočinuli. Jedny z posledních zaznamenaných míst jsou na Olšanských hřbitovech, kde byl v roce 2013 pohřben muzikant Filip Topol, v roce 2015 režisér Ivan Rajmont či herec Lubomír Lipský.