Hlavní obsah
Michaela Doležalová Foto: Petr Horník, Právo

Michaela Doležalová: Nejsem typická herečka, nejšťastnější jsem, když mě nikdo nepoznává

Michaela Doležalová stála u zrodu pražského Dejvického divadla a později Divadla v Dlouhé, hrála v řádce seriálů a filmů – naposled mlynářku v cenami ověnčeném Nabarveném ptáčeti. Ale taky režíruje, učí matematiku, vytváří webové stránky, štípe dříví, peče, restauruje… A snaží se přijít na kloub všemu, co jí na první pokus nejde.

Michaela Doležalová Foto: Petr Horník, Právo
Michaela Doležalová: Nejsem typická herečka, nejšťastnější jsem, když mě nikdo nepoznává

Žije s rodinou v bytě, který jí odkázala kamarádka Marie Rosůlková, a ač na to nevypadá, v březnu oslaví padesátku. „Mám se hezky, protože dělám věci různorodé a to mě baví,“ usmívá se na úvod.

„I když v mém mateřském Divadle v Dlouhé to teď za moc nestojí, ostatní je skvělé. Hlavně doučuju matematiku, mám minimálně čtyři studenty denně. Sama jsem měla ve škole špatnou učitelku a čtyřku z matiky a všichni říkali, že jsem na ni blbá. Jenže když mi někdo řekne, že mi něco nejde, je to jako červený hadr před očima. Naučím se to.“

Kdy ještě jste takhle zafungovala?

Dělám internetové stránky. Manžel se vsadil s kamarádem, který tvrdil, že průměrně vzdělaná žena to není schopná zvládnout. Tak mě vzali jako pokusného králíka: dvě hodiny mi vysvětlovali základy a dál to bylo jen na mně. Od té doby patří tvorba internetových stránek k mým oblíbeným činnostem.

Oceňuju, když se někdo pustí do oblasti, která je mu vzdálená. Mně se to osvědčilo: jsem takový desetibojař a baví mě výzvy.

Potom peču, zrovna včera jsem byla na kurzu výroby makronek. A načítám knížky ve slepecké knihovně, to mě taky moc baví. Přijdu, vyberu si knížku a čtyři hodiny čtu, což vzniklo zase tím, že mi byla diagnostikovaná dyslexie.

Jako Beran se nevzdáváte.

Mě to totiž štve. Veškeré nálepky, že někdo na něco má nebo nemá talent, že mu něco půjde nebo ne, moc neuznávám. Naopak si vážím toho, když se někdo pustí do oblasti, která je mu vzdálená.

Mně se to osvědčilo i ve chvílích, kdy jsem spadla na dno. A protože nerada trpím, rychle jsem si našla náhradu. V oboru či jinde, jsem takový desetibojař a baví mě výzvy.

Kdysi jsem si takhle umanula, že budu skákat do výšky, a přestože měřím 158 centimetrů, byla jsem druhá v kraji. Nebo jsem dostala padáka v divadle – a za dva dny jsem na cyklovýletu zastavila před jiným v jiném městě, vlezla dovnitř – a odcházela se smlouvou. Jindy ale vím, že to nemá cenu zkoušet, třeba šachy. Ač mám doma extraligového šachistu.

Výzva jistě byla i role mlynářky v Nabarveném ptáčeti.

Kolem toho filmu bohužel vznikla bublina, že je plný násilí a dramatických scén, které citlivý divák nevydýchá. Není tomu tak. Určitě ho nedoporučuju pro malé děti, někdo ho zvládne v šestnácti, někdo má problém ve třiceti.

Mně stravitelností připomíná snímek Jdi a dívej se. Je natočený tak, že drsné věci nejsou vidět na plátně, ovšem vy si je domýšlíte, představujete – podle svého naturelu a fantazie.

Třeba scéna vydloubání očí je točená přes záda jedné postavy nebo znásilnění obsáhne kamera jen jízdou kolem domu, kde se odehrává.

V Nabarveném ptáčeti s představitelem hlavní role Petrem Kotlárem

Foto: Bioscop

Knihu, podle níž film vznikl, jsem četla s přestávkami dva měsíce – po nejvypjatějších scénách jsem ji vždycky odhodila. Myslela jsem, že stejně syrově bude působit film, ale je milosrdnější.

Jak proběhl váš střet s násilím?

Psalo se, že jsem byla brutálně znásilněná, ale to není pravda. Hraju manželku mlynáře, ztělesněného Udo Kierem, který mě hrozně miluje a zároveň strašně žárlí. Je přesvědčený, že náš nádeník po mně nepatřičně kouká. Tak mě drsně zmlátí páskem a jemu vypíchne oči.

Ale točilo se mi to výborně. Pan režisér Marhoul nechal vyrobit speciální pásek z tkaniny, která se dává pod plovoucí podlahu, takže byl měkounký. Poprosil asistenta, aby ho s ním na zkoušku sešlehal přes obličej. Se slovy: Když to bude bolet, na herečku ho nepustím.

Jako manželka žárlivého mlynáře (Udo Kier) v černobílém dramatu Nabarvené ptáče.

Foto: Bioscop

Takže jsem měla naopak problém, že mě to vůbec nebolelo a musela jsem jakoby reagovat na rány. Doopravdy mě bolela jen modřina, kterou jsem si přivodila omylem při útěku přes postel – zalehla jsem mimo záběr na zrádné prkno. Jinak bylo natáčení opravdu skvělé.

Jiné, než je zvykem u české produkce?

Tak úžasný štáb jsem ještě nezažila, všichni věřili, že jde o dobrou věc, a dali do toho maximum. Režisér jim nechal velký prostor, aby práci dělali dobře, na vše byl čas. Žádný spěch.

Ani se nám na konci nechtělo odjíždět, i když hercům skončila role v příběhu, pořád se vraceli. Já vždycky něco upekla a přivezla na plac. Nevím, zda se takové podmínky dají opakovat.

Že to bude neběžný, poctivý film, jsem věděla hned, ale že posbírá tolik ocenění, mě mile překvapilo. Teď půjde do kin „film o filmu“, který moc doporučuju. Pochopíte, proč není šťastné u Ptáčete odcházet před koncem, to byste se dost ochudila.

Film působí jako tma, tma, tma – až na konci uvidíte světlo. Protože světlo je vidět jen ve tmě. Když odejdete dřív, zůstane ve vás tma. Znám lidi, kteří na něj šli víckrát – a pokaždé viděli toho světla víc.

Hrála jste někdy dřív tak vypjatou scénu?

Ve filmu ne. V divadle ano, například v Běsech jsem hrála Marju Timofejevnu – manžel mě na konci nechal podříznout a upálil…

V reálném životě mám raději klid, adrenalin nevyhledávám. Stojaté vody pro mě ale taky nejsou, proto zkouším ty různé aktivity. Ovšem jen bezpečné, bez rizika. Když někdo potřebuje adrenalin a aplikuje ho v rozumné míře, obdivuju ho. Ale když to přehání, jsem naštvaná, že si neváží života.

Jak reagoval na Nabarvené ptáče váš manžel?

Film se mu moc líbil. Respektuje specifika mé profese a velmi mne podporuje. Je vystudovaný produkční, ale zabývá se počítačovou grafikou. Spíš jsem se bála reakcí synů.

Martin (21) odmítl jít na premiéru, že zajde do kina sám a v klidu. Štěpán (18) dělal na natáčení runnera (asistenta – pozn. red.), a přestože je hodně kritický, film se mu líbil. A za mé zmlácení mě pochválil, že jsem to zahrála dobře.

S manželem a mladším synem na premiéře

Foto: Bioscop

Hrnou se vám teď další nabídky?

Ani ne, ale ani jsem to neočekávala, tak to nechodí. Je pravda, že hned den po premiéře jsem jednu dostala – jde o detektivku s panem režisérem Jirkou Strachem. Bude se točit letos o prázdninách.

Chtěla jste být vždycky herečkou? Co byl ten iniciační moment?

Vůbec nevím, asi jsem se s tím narodila. Odmala jsem byla hyperaktivní a vymýšlela si představení. Měla jsem i loutkové divadlo, které mi vyrobili, když viděli, že pořád hraju a naparuju se. Tak abych neotravovala.

Ale taky jsem chtěla být učitelka, lepší, než jsem měla já. Škola mě kvůli tomu nebavila, hrozně jsem zlobila a byla drzá, přestože jsem po mamince Pokorná. Naši mě ze zoufalství strkali na nejrůznější kroužky, soutěže, střílela jsem ze vzduchovky, chodila do Sokola, na gymnastiku, na recitaci.

Když jsem se definitivně rozhodla, že budu dramatickou umělkyní, nevzali mě na DAMU – a tak jsem šla učit na základku. Dnes přemýšlím, jestli se tam nevrátím. Jestli jsem si divadla neužila už dost a nejsem náhodou lepší učitelka než herečka.

Napodruhé vás na DAMU vzali. Po kom jste zdědila umělecké geny?

Nikde nikdo. Vlastně ano: babička byla architektka. Když strejda začal stavět chalupu, koupila maringotku a sama ji úplně zrekonstruovala, aby zatím měli kde bydlet. Po ní mám asi ten široký záběr.

Rekonstruovat byty a domy je další věc, která mě baví. A štípat dříví a stavět z něj ježky. Otravuju tím kamarády. Tuhle jeden zmínil, že mu vítr polámal stromy, a já se hned ptala, kdy jedeme na dřevo…

„Veškeré nálepky, že někdo na něco má nebo nemá talent, že mu něco půjde nebo ne, moc neuznávám. Naopak si vážím toho, když se někdo pustí do oblasti, která je mu vzdálená.“

Foto: Petr Horník, Právo

Před kamerou jste stála poprvé v Kachyňových Bláznech a děvčátkách?

Předtím ještě v televizní inscenaci Píšťaličko, otloukej se. U Kachyni jsem v sedmnácti dělala konkurz. Fronta vedla z Pařížské ulice až k orloji. Když jsem ji vystála, nějaký pán mě chtěl vyřadit. Pustila jsem se do něj, že to snad nemyslí vážně. Vyhádala jsem si jednu roli, ale nelíbilo se mi, že bych se v ní měla svlékat. Tak jsem vynadala i panu Kachyňovi a šla pryč.

Doběhla mě asistentka, že rejža vzkazuje, že budu hrát něco jiného, pionýrskou vedoucí. Po letech jsem se skamarádila s Alenkou Mihulovou, která mě představila manželovi. Jeho reakce byla: Já si vás pamatuju a od té doby si vás vážím, buďte v klidu.

Nebyla jste pak zklamaná, že nejdete z filmu do filmu v hlavních rolích?

Mám to postavené jinak, nejsem typická herečka. Se svou kariérou jsem maximálně spokojená a úplně nejšťastnější jsem, že mě nikdo nepoznává ani v Nabarveném ptáčeti. Nechci být vidět.

Ani ve dvaceti jsem tak nepřemýšlela, chtěla jsem si jen dobře zahrát. Proto mi vyhovovalo, že jsme se našli partička podobně naladěných lidí a založili Dejvické divadlo. A později Divadlo v Dlouhé. Kolektivní divadlo, to je moje parketa. Jako ve volejbalu – nejsem smečař, ale nahrávač, spokojený, když má divadlo smysl, diváci se baví a něco si z něj odnesou.

„Moje frgále reprezentovaly republiku na mezinárodním folklorním festivalu – a všem moc chutnaly!“

Foto: soukromý archiv Michaely Doležalové

Tím víc jsem smutná, že se dnes ta partička rozpadá, přišli noví s jinou poetikou. A staří dávají výpověď. Takže vedle varianty vrátit se k učení mě napadá, že bych si otevřela pekárnu. Moje frgále reprezentovaly republiku na mezinárodním folklorním festivalu – a všem moc chutnaly!

Proč ne, ale byla by to škoda. Vždyť vás vedly osobnosti jako Jan Borna, Jan Schmid nebo Arnošt Goldflam!

To bylo díky tomu, že mě po druhém ročníku DAMU vyhodili. Oficiální důvod byl, že mám příliš morálních zábran, které mi brání plně se oddat divadlu. Šlo spíš o osobní vyřizování účtů a já po rozdílových zkouškách pokračovala na loutkárně, což bylo daleko lepší.

A tam jsem právě měla tyhle báječné kantory. Brali nás jako parťáky a kladli důraz na společné naladění. Dávali nám prostor, abychom se sehráli a na jevišti se nesnažili zastínit ostatní, ale aby každý přinesl něco svého ve prospěch celku. Tehdejší spolužáci jsou dodnes moje druhá rodina.

Na co byste mě pozvala do divadla?

Do Dlouhé na Línou babičku, což je pohádka pro děti, ale chodí na ni hlavně dospělí. Nebo na Aškenazyho hru Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Ale pozor, obojí je vyprodáno dlouho dopředu.

A samozřejmě na Kabaret Kainar – Kainar. Dobrý je taky Oblomov s Michalem Isteníkem, Romeo, Julie a tma a v březnu bude premiéra frašky Bez roucha.

V komedii O líné babičce

Foto: archiv Divadla v Dlouhé

K tomu mám amatérský soubor, kde režíruju, ale baví mě i dělat programy, svítit, stříhat muziku. Základ vykrystalizoval během mého učení na JABOKu (Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická).

Začali jsme Charmsovými povídkami, následovala Škola základ života a Koule. K sociálním pedagogům jsme časem přibrali profesionální sportovce. Je to zvláštní spojení, ale výborně funguje. I když teď zrovna máme pauzu.

Co vy a sport?

Sport miluju, hlavně se mi líbí fandit. Zkoušela jsem ledacos, dnes se hýbu jen tak, aby mi nemuseli přešívat kostýmy. Při posledním Kainarovi jsem se nemohla ani nadechnout, stačí jedna chřipka – a je zle.

Hodinky mě upozorňují, že se dnes musím hýbat ještě 13 minut a spálit 300 kcal. Chodím pěšky, mám rotoped, fitko mě neláká a běhat nesmím kvůli krční páteři. Ale plavu a jezdím po Praze na koloběžce a na kole.

Jezdila jsem i na bruslích, jenže neumím brzdit, a tak jsem jednou přeskočila auto, které mi vjelo do cesty. Lepší než do něj vrazit. Dopadla jsem celkem dobře na záda, probudily se reflexy z doby skoků do výšky.

Ve hře 407 gramů z Bohumila Hrabala

Foto: archiv Divadla v Dlouhé

Je pravda, že jste patřila mezi nejbližší přátele herečky Marie Rosůlkové?

Ano. Mařenka měla bráchu Jendu, jejich rodiče se totiž poznali na Prodané nevěstě. Jenda byl farář, ale předtím měl ženu a dceru, za kterými jezdil do Poděbrad, kde bydlela naše rodina. Babička se s oběma sourozenci skamarádila a seznámila s nimi i mne.

Přes velký věkový rozdíl jsme si s Mařenkou báječně sedly, byly jsme stejně ztřeštěné. Starala se o ni sousedka Štěpánka, spolu jsme si spíš povídaly o divadle a zlobily – třeba jsme dělaly kulinářské pokusy.

Jednou si rebelka Mařenka vymyslela, že usmažíme hamburgery na pomazánkovém másle. Výsledek byla katastrofa, skoro jsme zapálily kuchyň. Ale zábava to byla! Suplovala jsem jí asi vnučku a po smrti v roce 1993 mi odkázala svůj byt v Praze na Výtoni. Bydlím tam dodnes s rodinou.

Kam směřují vaši synové – budou z nich desetibojaři jako vy?

Možná. Snažím se je podporovat ve všem, co dělají. Mladší si jako dítě zahrál v divadle v představení Lhář: přešel třikrát jeviště, dostal facku, pizzu a šel domů.

Zkusil i film, ale víc ho to baví za kamerou, chce se stát kameramanem. Starší je šikovný programátor IT, ale vrhl se na jiný obor – teď studuje politologii.

Dáte si v roce svých padesátin chvíli klidu?

Ale to jen vypadá hekticky. Já se nechci sedřít a nemám ráda pocit, že nestíhám. Všechny ty věci si užívám na střídačku, takže mě ani nevyčerpávají. Načítám pár hodin knížky, pak štípu dříví, pak učím matiku, jezdím na rotopedu…

A březnové kulatiny nevnímám jako milník. Beru je jako záminku potkat ten den lidi, které mám ráda. Na svém životě bych nic neměnila, pokud bude v pohodě i moje okolí. Jen si chci ještě splnit pár přání, třeba se naučit péct větrníky nebo vařit pivo.

Mám třiadevadesátiletého strejdu, který hrál kdysi fotbal s Bicanem, dodnes tančí, běhá. Dal mi radu, jak se dožít v kondici vysokého věku: Nepřestávat! Jakmile si začneš ulevovat, je to konečná.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků