Martin Myšička: Cítím se jako ten osel mezi kupkami sena

Místo nebezpečného démona na mě čekal nenápadný a přemýšlivý introvert s výraznýma očima, máchovsky romantickým vzhledem a úspornými gesty. Přiběhl z rádia, které u něj právě vede prim, z nahrávky Havlovy hry Vyrozumění.

Místo whisky si objednal zázvorový čaj a během našeho povídání nenapsal ani jednu SMS, což je hlavní posedlost jeho Vladimíra ze snímku Rozkoš. Mimochodem – film letos získal celkem jedenáct nominací na Českého lva.

Už při čtení scénáře mi bylo jasné, že jde o výrazně autorský film. Scenáristka a režisérka Jitka Rudolfová v něm vykresluje svět hlavní hrdinky Mileny, jejíž optikou jsou nahlíženy i ostatní postavy včetně mého Vladimíra. A tomu záměru jsem sloužil.

Snímek je specifický i výrazovými prostředky a způsobem snímání, textovky, které si s hlavní postavou vyměňuji, se zjevují přímo na plátně a do toho se děje něco úplně jiného. Teprve ve výsledku se všechno propojí. V zásadě pojednává Rozkoš o odcizení, různých typech posedlostí a závislostí v dnešní době – nejen na mobilu a na technice…

Vladimír je posedlý sám sebou. S hlavní hrdinkou je i není, občas spolu prožijí hezkou chvíli, ale on se pak hned vzdálí. Nezmizí však úplně, udržuje tento vztah nevztah na dálku, do jisté míry si s ní pohrává. Divák si může klást otázku, co je za tím. Strach ze vztahu, nebo i z toho, že ji ztratí? Neujasněnost, co vlastně chce, neochota se vázat, záliba manipulovat druhými…

Nevím, zda se dá říct, že je dnešní doba odcizená. Záleží na tom, v jaké společnosti se pohybujete. Můžete přece najít různé přístupy k životu. Ve světě, kde se pohybuju já, vnímám techniku spíš jako obrovské rozšíření možností komunikace. Přes mobil nebo internet se můžu s kýmkoliv prakticky okamžitě propojit, najít si informace. Samozřejmě na druhé straně člověk začne narážet na to, že je omezený. Je to podobné jako s jídlem – na hostině taky nesní všechno, protože by mu bylo zle. A tak je to i s technikou – nelze komunikovat s tisíci lidmi najednou. Respektive lze, ale časem asi přijde zjištění, že ani sebevětší počet elektronických přátelství nevyváží osobní kontakt, konkrétní život.

Věřím, že i ti, kteří v tom jedou naplno, jednou zjistí, že jim to nestačí, a budou chtít zažít nějaký skutečný vztah. To je přitáhne a bude pro ně víc než virtuální světy. Každá posedlost, i láskou, uměním, originalitou, úspěchem, penězi, sám sebou…, je svým způsobem útěkem, takovou náhražkou. A člověka, kterého zcela pohltí, dříve či později dovede ke krizi. Bylo to i dřív, jen bez elektroniky, utéct lze do čehokoliv – jeden byl vášnivý čtenář, druhý cestovatel. Ale to podstatné, před čím utíkal, zůstalo, sám před sebou nikdo neuteče.

Je to hodně otázka výchovy. A na to nejsem sám. Bára, moje žena, je výborná máma, vychovává holky skvěle. A taky obě chodí do waldorfské školy, což je prostředí, kde v zájmu komplexního rozvoje dětí výrazně nepodporují elektronická média. Malé dítě si musí nejdřív vytvořit vztah k reálnému světu, má se šťourat v hlíně, a ne koukat, jak vypadá hlína v televizi. Stejně je to s počítači, když si dítě zvykne, že kliknutím myši má okamžitě všechno, ztrácí trpělivost něčemu se intenzívně a dlouhodobě věnovat. Omezuje se jeho tvořivost a fantazie.

Jistě, jednodušší je pustit dítěti video než se mu věnovat, zvlášť když už máme všeho po krk a potřebujeme si taky odpočinout, že. Každý to asi někdy děláme, ale když se to stane pravidlem, musíme počítat s tím, že se nám to jednou vrátí i s úroky.

To bylo různé. Vyrůstal jsem na malém městě, byli jsme furt někde venku, hráli hokej s tenisákem, jezdili na kole, objevovali okolí, stavěli bunkry u řeky a tak… Ale taky jsem třeba rád četl verneovky a mayovky. Měl jsem i televizní období, tehdy byly naštěstí jen dva programy. Jeden čas jsem hrál házenou, pak mě bavila astronomie, pak jsem dělal amatérské divadlo. A tyhle dva póly ve mně začaly rezonovat, na jedné straně věda, fyzika, na druhé straně divadlo a muzicírování.

Nevím, jestli to nazvat posedlostmi. Pořád mě něco zajímá, ale přitom mě stále pronásleduje jistá nespokojenost a pochybovačnost. Může to být velký motor i velký jed. Ať se mi podaří cokoliv, pořád vidím, co by se dalo ještě zlepšovat, což mi brání naplno si užít to příjemné. Nejde jen o divadlo, ale třeba navštívím nějaké místo a už ve mně hlodá, kde jsem všude nebyl.

Pochybuji, zda mám dělat to, nebo raději tamto, uskutečnit jednu věc, nebo jinou, někdy nerozhodně tápu, kam zaměřit svoji energii. Cítím se jako ten osel mezi kupkami sena. Čemuž právě nahrávají všechny možnosti, které dnes máme. Můžeme jet prakticky kamkoliv a dělat cokoliv, ale umět si vybrat a náležitě si to užít, na tom musím ještě hodně pracovat.

Bude mi čtyřiačtyřicet, dostal jsem se do středního věku. Jung přirovnal život k putování slunce po nebi. A právě střední věk je okamžik, kdy stojí slunce v nadhlavníku. Je sice nejvýš, ale zároveň je jasné, že teď už bude jenom pomalu a jistě klesat. Končí období expanze a hromadění a začíná doba, kdy se musím obrátit dovnitř, ptát se proč, jaký to má smysl. To jsou otázky, které se stále víc zpřítomňují – a já neznám přesnou odpověď.

Děti odrůstají a věci se začínají měnit v tom smyslu, že dřív byla všechno velká honička a teď jde o to, aby to mělo i kvalitu. Čímž nechci říct, že dosavadní život ji neměl. Ale stále víc si uvědomuju, že jsem jako bytost omezený fyzicky a měl bych už svou energii umět dávkovat. Že už nemohu přecházet nemoci a neposlouchat volání svého nitra, nebo se mi to vymstí. Což se stalo vloni, ale o tom nechci mluvit.

Moje postava na začátku nebyla násilník, ale napůl světský světoběžník, který po návratu zjistil, že je otcem dítěte své první lásky. Vše vypadalo nadějně, byl movitý, měl kontakty… Po nějaké době to dali dohromady, on se usadil, zbavil rozletu. Ale postupně se začala projevovat jeho dominantní povaha. Když nebylo podle jeho vůle, reagoval stále agresívněji, až mu občas „ujela ruka“.

Vzhledem k tomu, že představitelka mé partnerky Libušky Zuzana Vejvodová tehdy otěhotněla, museli jsme předtočit spoustu scén během jednoho měsíce. Ve výsledném střihu a se zvukem mnohé vypadalo hrozivěji, než jak to probíhalo ve studiu. Leccos jsem naštěstí mohl zahrát jen v náznaku, žádná Eliášova facka nebyla opravdová.

Určitě, jako na každém. Jsem rád, že díky Eliášovi mohli diváci nahlédnout do kuchyně, jak nenápadně vzniká domácí násilí, jehož součástí je i psychická manipulace. Tahle linka se teď vyvíjí trochu jinak, protože Eliáš prošel kurzem zvládání agrese. Rodina se rozpadla, ale hodně mu záleží na synovi, kterého chce získat na svou stranu. A přes něj se snaží působit i na bývalou partnerku… Snad moje postava někomu pomohla k reflexi vlastního života.

Vím minimálně o dvou divačkách, které našly odvahu svoji problematickou situaci řešit. Jistě, reakce některých diváků na internetu jsou sprosté, ale já doufám, že to nadávají Eliášovi, a nikoli mně. Naprostá většina z nich rozlišuje, že jsem herec hrající nějakou postavu. Z očí do očí jsem kvůli Eliášovi konflikt nezažil.

Ne, to si neuvědomuju. Nikdy jsem nebyl rváč. Možná jsem se někdy popral s nějakým klukem, ovšem nic výrazného.

Je fakt, že jsem se párkrát dostal do situace, kde mi hrozila fyzická agrese, naštěstí nikdy nešlo o kejhák. Zastávám názor, že je lepší nelézt do potenciálně nebezpečných prostředí, a když se tam náhodou ocitnu, snažím se co nejrychleji zmizet. Protože vím, že jsou lidi, kteří hledají příležitost a vytvářejí záminky, aby se mohli porvat. Agrese, a nejen ta fyzická, je v naší společnosti velké a složité téma.

Umění použít lokty se většinou odsuzuje, jenže neumět vůbec vycenit zuby taky nejde. Obraz bezzubého člověka je velmi nepřitažlivý. Výborně o tom píše ve svých knihách Rüdiger Dahlke. Naučit se vymezit, najít své nedotknutelné hranice a ty bránit a stejně tak bránit svoji rodinu je těžké…

Mám raději situace, kde se jedná o spolupráci. Nesoutěží se, kdo je nejlepší, ale spíš se podporuje to, aby každý byl výborný. Být výborný znamená, že se chci rozvíjet, hledat kvalitu, zatímco být nejlepší znamená, že musím ostatní porazit. Zdá se mi, že právě to se nám daří v Dejvickém divadle, důležitá je spolupráce a fungování celku, ne pouze vynikání jednotlivců.

Co se týče osobního vymezení a strachu z konfliktu, mám rezervy, jsou situace, kdy si říkám, že jsem ty zuby měl vycenit. I o tom je zmíněná hra Vyrozumění. Můj hrdina, velký humanista, ze strachu ustupuje a tak se do toho zaplete, že se nakonec zachová jako největší intrikán.

Každý se někdy pohádá, jde o to, aby to byla konstruktivní hádka, která řeší určitou věc, aby nesklouzla jen k vylévání zlosti, nadávání, bouchání do stolu… To je mi cizí. Že občas neukočíruju emoce, ano, ale když už to neumím, snažím se z toho odejít. Talíře u nás rozhodně nelítají.

Co si budeme povídat: že mě někdo rozčílí, je stejně jen důsledek toho, že se dotkl uvnitř mne něčeho citlivého, co mě na sobě štve. Znamená to, že já mám problém. Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdyby ve vztazích fungoval rozhodčí. Přitom už vím, že v partnerství není hlavní prosadit svoji pravdu, ale najít konsenzus, stav, na kterém se ti dva shodnou.

V určité době mě velmi přitahovalo bohémství, volnost, nevázanost, kdy řešíte jen sám sebe a děláte, na co máte chuť. Díky tomu, že jsem tak nějaký čas žil, jsem zjistil, kde jsou moje etické vnitřní hranice. Ne že máte naučené, co se smí a nesmí, ale sám pochopíte, co chcete a co ne, co za to nestojí, čím byste někomu ublížil. To mi dalo klid. A proto nemám problém s tím, že pevný vztah a rodina přinášejí vedle příjemného zázemí i jistá omezení. A nemám pocit, že bych o něco přicházel, všude je chleba o dvou kůrkách.

Neříkám, že jsem se vším smířený. Ale vazba a pevný vztah pro mě znamenají stabilitu, možnost budovat něco, co bych sám nezvládl, co mě jako jedince přesahuje. Vidím své pokračování v dětech, díky své ženě jsem uskutečnil mnoho věcí, na které bych sám neměl odvahu a sílu. Jako v divadle, tvorba inscenace je přece kolektivní dílo. V některých jen sloužím, jsem v pozadí a málokdo to docení.

My herci jsme zvyklí mít za výkonem hned odměnu, potlesk. Ale nemohu přece všechno dělat jen pro odměnu. Stejně je to skryté doma, žena říká, že jí nikdo nezatleská za to, co pro rodinu dělá – kromě mě. Já jsem jediný, kdo to může docenit. Což neznamená, že taková skrytá práce nemá hodnotu, naopak. Nejcennější pro mě je, když vím, že to, co dělám, má smysl.

Z dnešního pohledu musím říct, že vlastně ano, bylo to, jak se říká, po srsti. Náročné bylo hlavně zvažování, jestli na to mám. Nechtěl jsem do něčeho vstupovat, abych vzápětí zase couval. Ale už jsme s Bárou skoro patnáct let a dnes už dospělá Veronika je skvělá, přijala mě báječně, nikdy se vůči mně nestavěla na zadní. A svého biologického otce zná, když chce, vídá se s ním. Vše je tak normálně v pohodě. I s naší mladší dcerou Marjánkou. Doufám, že ony to cítí stejně.

Trochu omotaly. Jelikož mám sám problém udělat si a dodržovat pevný řád, je těžké nastavovat mantinely někomu jinému. Ale určitě jsem i něco pochytil, když žiju se třemi holkami. Spíš než bych tvrdil, že jejich světu rozumím, mohu říci, že jsem ho reálněji poznal.

Já jsem dřív ženám hodně nadržoval, měl jsem pocit, že jsou dokonalejší. Teď už vím, že i ony mají své ego, že když říkají, že něco cítí, neznamená to nutně, že to je vždy objektivní pravda. Jste zkrátka z masa a kostí jako my muži, jsme si rovni, každý přístup k životu má svá plus a minus, fungujeme komplementárně.

No, případný umělecký talent nemám přímo po rodičích, ale asi po dědečkovi, který byl v rámci vesnice Stará Huť, odkud pocházím, svého času známý divadelní ochotník. Ochotnické divadlo tam má velkou tradici dodnes.

Ano. Hrál jsem pašíka v Kocouru Mikešovi, v rámci hodiny českého jazyka. Předtím jsem si dvakrát za sebou nešikovně zlomil ruku, takže jsem se začal bát lézt na stromy, utíkat a tak. A navíc babička, u níž jsem byl na prázdninách, pořád říkala: Martínku, jez, protože kdyby byla válka, tlustý budou hubený a hubený studený. Tak jsem pěkně papal a opravdu se neuvěřitelně vykrmil. Brzy mi to začalo vadit a přihlásil jsem se na házenou. A naše spontánní hraní pokračovalo scénkami inspirovanými Felixem Holzmannem a pány Šimkem a Sobotou.

Asi v deseti letech na mě silně zapůsobily filmy s Tomášem Holým, do něj jsem se tak trochu projektoval a taky toužil točit filmy. Jak jsem slyšel slovo Barrandov, ucítil jsem vnitřní chvění. Ve Staré Boleslavi, kam jsme se přestěhovali, jsem objevil ochotnický soubor – a už to šlo.

Divadlo jsem bral dlouho jen jako zábavu. Jsem spíš stydlivý a introvertní – dodnes. Nejsem typ, který by se chtěl předvádět, na to jsem musel sám sebe hodně překročit. Zato o vědu jsem se zajímal vážně, velmi na mě zapůsobil pořad Okna vesmíru dokořán Jiřího Grygara, půjčoval jsem si odborné knížky a pokoušel se pozorovat hvězdy malým dalekohledem. Ta nekonečna a naopak mikrovesmíry mě velmi přitahovaly. Hlásil jsem se na matematické olympiády a po gymnáziu si logicky podal přihlášku na matfyz… A po dvou letech jsem zcela iracionálně přibral DAMU.

Doufám, že se už dostávám do fáze, kdy mi to spojení začíná pomáhat. Ale zpočátku to byla opravdu spíš brzda, analytický a intuitivní přístup jsou naprosté protipóly. Při hraní není dobré řídit se rozumem, je třeba se spíše vciťovat. Na druhou stranu, když se vyskytne problém, analýza pomůže. Jsou to zkrátka protiváhy, které se buď přitahují, nebo doplňují a vyrovnávají. Nejsem hadr na holi, který by nevěděl, čí je. Postupně si vytvářím třetí pohled, přesněji nadhled, díky kterému se snažím dobrat celistvosti.

Už se dovedu přeladit, nicméně podvědomí funguje, zvlášť při zkoušení, pokud mám zosobnit svět, který jsem dosud nepoznal. Když jsme na DAMU zkoušeli Idiota, tak nás Dostojevského silné vášně ode zdi ke zdi semlely. Dnes vím, že je nutné rozlišovat osobní život a postavu, ale jistá infikace světem, v němž se na jevišti mám pohybovat, musí nastat.

Má-li mít herectví hlubší kvalitu, musím být jako člověk schopen a ochoten se do něj ponořit a rozeznít ho v sobě. A právě k tomu, abych mu nepropadl zcela, ale zůstal Martinem Myšičkou, mi pomáhají racionální základy. Abych nezačal žít třeba jako Don Juan nebo Raskolnikov.