Hlavní obsah
Marie Doležalová Foto: Petr Horník, Právo

Marie Doležalová: Mateřská? Pro mé ego je to záhul

Před pěti lety vyhrála Marie Doležalová StarDance a díky soutěži našla i životního partnera. S tanečníkem Markem Zelinkou už mají dvě děti, dvouletou Alfrédu a půlročního Rudolfa. Jak oblíbenou herečku a blogerku (33) mateřství změnilo?

Marie Doležalová Foto: Petr Horník, Právo
Marie Doležalová: Mateřská? Pro mé ego je to záhul

„Naše poezie, to je kouzlo, jakým je uklizenej pokoj, ve kterým bydlíš. Náš tanec, to jsou kroky mezi hračkama, kdy vychytáš ty minutky, kdy se dítě zabaví samo a ty stihneš sem tam povinnůstku,“ napsala jste na Instagram. Vypadá to, že u vás mateřství s tvorbou nejde moc dohromady. Je to tak?

Mateřská obnáší spoustu opakujících se činností. Některé opravdu kreativní nejsou. Baví mě ale ta část mateřství, která obsahuje zkoumání. Proto mě bavilo i herectví, díky němu jsem totiž měla možnost zkoumat samu sebe.

Buď jsem hrála postavy, které mi byly daleko, nebo až moc blízko, ale vždy mi to přinášelo sebepoznání. To mi přináší i mateřství – a nejsem v tom výjimečná.

Hodně maminek najednou zjistí, jak je drahý čas, a proto se začnou rozhodovat, čemu ho chtějí věnovat a čemu ne. Začnou se tak vidět novýma očima. Už chtějí dělat jen věci, které mají smysl. Mám pocit, že tohle se mi stalo.

Nevypadáte, že byste to nesla nějak těžce!

Mám taky propady. Ale děti nastavují člověku zrcadlo a potřebují, abychom jako maminky byly šťastné. Abychom na sebe nehrály žádné hry. Tuhle potřebu vnímám jak od malého miminka Rudolfa, tak od dvouleté Alfí.

Každý věk to dává najevo jinak. Je jasné, že miminko nevytáhne z pusy dudlík a nezahrozí pěstičkou: „Maminko, ty nejsi šťastná.“ Ale když se na něj naladíte, zjistíte, že dobře pozná, jestli se do něčeho tlačím, nebo jsem sama se sebou v harmonii. Je to vlastně šance začít o sobě přemýšlet, a to od základu.

Dospěla jste tím k nějakým zásadním změnám?

Je to v procesu. Zatím jsem dospěla k závěru, že jsem zvědavá, kterou cestou dál vyrazím. Teď mě baví prožívat mateřství naplno. Tedy být s dětmi, doma, být jejich. A pak uvidíme.

Je mateřská srovnatelný „záhul“ s tréninkem na StarDance?

Před měsícem jsem začala mít stejný chrapot, jaký jsem měla ke konci soutěže. V takových chvílích mi tělo dávalo najevo, že má dost. Takže to záhul je, ale nemakám jen sama pro sebe, ale pro svoje děti. Což je ze začátku pro ego těžké, protože člověk je zvyklý – zvlášť v mojí profesi – na to první. Rozebírat se a točit se kolem sebe, řešit jen sebe. Na druhou stranu mateřství dává větší smysl a je to naplňující jiným způsobem.

S Markem Zelinkou zvítězili ve StarDance v roce 2015. Za tři roky se stali poprvé rodiči.

Foto: Profimedia.cz

Chybí vám čas pro sebe?

O tom taky hodně přemýšlím. Jednou za měsíc píšu fejeton do časopisu. I v nich si tyto otázky pořád kladu. Zajímá mě čisté mateřství, které jsem si naordinovala já. Opravdu každý den hodně pracuju, ale vlastně nedělám nic světoborného, a zkoumám, jaké postavení mají takové maminky ve společnosti. Co to pro lidi znamená být „jen“ maminka. A to „jen“ mě hrozně dráždí.

Nechci být bojovná, nemám ráda ani bojovný feminismus, protože ženy by neměly bojovat, ani samy za sebe.

Ženy jsou něžné a emotivní bytosti a měly by fungovat jinak než muži. U maminek to platí dvojnásob. Maminky jsou přece ještě víc ty bytosti, které by měly inspirovat a chápat.

Nechci tedy být spojována s bojem, který je mi nesympatický. Nechci si napsat na billboard „Vy si nás nevážíte, myslíte si, že neděláme nic, a my přitom makáme od rána do večera!“. Nicméně cítím, že chci využít toho, že o tom můžu trochu psát, že jsem trochu slyšet, třeba na sociálních sítích.

Co chcete, aby bylo slyšet nejvíc?

Abychom my, maminky, našly sebedůvěru a řekly si, že nemusíme být dokonalé podle měřítek, která nastavila tahle doba. Že měsíc po porodu nemusíme vážit tolik, kolik jsme vždycky vážily. A tři měsíce po porodu se vrátit do práce.

Být maminkou se vším, co k tomu patří, je něco, co dává smysl, a za co bychom chtěly, aby si nás druzí vážili.

K dceři Alfrédě přibyl před půlrokem syn Rudolf.

Foto: Petr Horník, Právo

Svoje zkušenosti z herectví jste popsala v knížce Kafe a cigárko, svou rodinu zase v Jeden kopeček šmoulový, takže hádám, že i tuto etapu nakonec literárně zúročíte víc než v těch fejetonech…

Ano, tak funguju. Od témat herectví a rodina ale bylo při psaní lehčí trochu poodstoupit, podívat se na ně z nadhledu. Ale u mateřství se to zatím nedaří, jsem do něj hodně ponořená. Dlouho jsem se zdráhala to reflektovat a popisovat. Ona je to velmi silná zkušenost, tu má každý, kdo má děti.

I u těch fejetonů mám ale zpětnou vazbu, ženy – ty bez dětí i maminky – na ně reagují. Bez toho bych to asi nedělala. Před tím jsem si vytvořila komunitu kafecigárkovskou, teď mám maminkovskou.

Jméno Rudolf se nám líbilo a sedělo nám. Zároveň se tak jmenoval můj praděda, což byl jemný a veselý pán

Jak vaše dcera Alfréda přijala bratříčka? Nežárlí?

To je téma, které teď hodně řeším. On se narodil, když jí byl rok a půl. Moc mě těší momenty, kdy se spolu mazlí a mají sourozeneckou harmonii. Jenže pak jsou chvíle, kdy Alfí brečí, chce, abych miminko odložila pryč. Že budeme jen spolu. Z toho mám někdy nervy.

Přivítala bratříčka hezky, ale teď jí začíná věk, kdy si začíná víc uvědomovat, co to všechno obnáší.

Za jméno Alfréda jste od veřejnosti sklidili docela kritiku. Jak jste přišla na Rudolfa?

Když se nás v Podolí ptali, jak se chlapeček bude jmenovat, možná věděli, že už máme doma Alfrédu. Když jsme totiž řekli „Rudolf“, proneslo asi pět sestřiček: „Jééé, to jsme si oddychly. Konečně normální jméno!“ Asi čekaly, že to chlapeček schytá ještě víc než holčička.

Jméno Rudolf se nám líbilo, protože je to herecké i královské jméno. A zároveň se tak jmenoval můj pradědeček, což byl jemný a veselý pán.

Ve filmu Pusinky hrála naivku. Nebýt v této škatulce je její velké přání.

Foto: Česká televize

Máte děti rok a půl po sobě. Co to udělá s partnerstvím?

Čím dál víc vidím, že by děti spolu měli mít lidi, kteří mají mezi sebou opravdu pevné pouto a mnoho lásky. Protože mateřství, notabene se dvěma dětmi po sobě, je velká zkouška vztahu.

Na partnerství není čas, to hodně vnímám. Chudák Marek mi třeba chce něco říct, ale než se k tomu dostane, musím pětkrát někam odskočit, takže mi to dopoví, až když večer padnu do postele. To mi je líto.

Celý život se snažím nebýt holčička, které lidi automaticky tykají. Ta hodná Maruška

Naštěstí, když se utápím v depresích, že to je strašně smutný a kam se naše partnerství podělo, Marek přijde a řekne mi, že to je teď strašně důležitá doba a děláme to pro naši budoucnost. A že se nám to bude vracet. Tím mě uklidní.

My ženy jsme pečovatelky, a když nás potřebují děti, partner už toho od nás tolik potřebovat nemůže. Já jsem vždycky Markovi ráno dělala snídani, byla to naše tradice, a teď ho sleduju přes dvě děti, co po sobě lezou, jak si sám maže chleba marmeládou. A doufám, že spolu vydržíme do doby, než mu tu snídani zase udělám.

Abyste utíkala na jeviště, koukám, nehrozí.

Nemám ráda, když se mám soustředit na víc věcí zároveň. Nesnáším pocit, že bych něco nemohla dělat naplno. V divadle bych teď byla stejně přilepená na telefonu a sledovala a zjišťovala, jestli je doma všechno v pořádku.

Je ale pravda, že jsem se sama sebe ptala, jestli si to mám dovolit. Kolem mě je hodně hereček, které to zvládají levou zadní. Já tak v porovnání s nimi vypadám jako nýmand. Jenže si nakonec myslím, že zkušenost toho, prožít si mateřství naplno, je dobrá i pro herectví. Můžu se přerodit z rolí naivních holek i k jiným.

Poprvé stála před kamerou v roce 2006, v televizní pohádce Lojzička je číslo si zahrála svéráznou princeznu, která se víc zajímá o tělocvik a svého papouška než o povinnosti.

Foto: Česká televize

Takže šance dospět.

Ano. Celý život se snažím nebýt holčička, které lidi automaticky tykají. Ta hodná Maruška. Vždy jsem se z toho chtěla vymanit. Tohle mi přijde jako dobrá šance. Mám pocit, že jsem tu sílu v sobě našla, a je mi to příjemné.

Shodnete se s Markem ve výchově?

Hodně debatujeme. Už StarDance, kde jsme se seznámili, jsme spolu prodebatovali. Miluju čtení knih, ráda v nich hledám inspiraci. Jsem čtoucí matka. Nebudu říkat, že člověk moudrost v knihách nenajde, protože já v nich našla mnoho inspirace. A tak často s něčím přijdu, nadhodím to, Marek to zpochybní, já mu dám argumenty a už debatujeme.

Jsem spokojená, jak fungujeme jako rodiče, protože jsem rozmazlovací maminka a on je táta, který hlídá, aby to neujelo moc. Říká mi, že si musím dát pozor, abych se v tom všem úplně neztratila, a má pravdu. Dává mi pocit bezpečí, je ta pevná skála.

Jinak jsme oba svobodomyslní, svoboda je hodnota důležitá i pro náš vztah. Proto nás oslovují výchovné směry, které ji dávají i dítěti.

Chceme přistupovat k dítěti jako k tvorečkovi, který si něco přináší do života a má duši

Jakým způsobem?

Že člověk nechá dítě zkoumat svět a pozoruje ho. Jak to dělá, kam ho to táhne, v tom potomky podporujeme. Nemělo by se to ale plést s výchovou, kdy dítě skáče člověku po hlavě.

Líbí se mi třeba dát mu na výběr, jaké chce jídlo, a ne ho posadit za stůl k něčemu, o čem si paní doktorka myslí, že by mělo zrovna jíst. Marek přišel s tím neřešit za děti jejich drobné spory. Alfí je ve věku, kdy si děti berou na pískovišti věci, a já bych hned letěla a dělala mediátora.

Marek tvrdí, že je dobré to nedělat, aby dítě mělo další zkušenost s jinými dětmi. Chceme přistupovat k dítěti jako k tvorečkovi, který si něco přináší do života a má duši. Samozřejmě mu u toho být nápomocný.

Funguje to?

Ano, a zase je v tom i poselství pro mě. Nechci házet na dítě problémy, které mám třeba já sama. Alfí je ve věku, kdy nezvládá své emoce, protože se teprve učí je objevovat. A já najednou vidím na sobě i širší rodině, že máme sice šanci svoje emoce zkoumat, ale zároveň máme naučeno, že bychom měli ty, které se nehodí, umět okamžitě vyzmizíkovat.

Ve hře Penzion pro svobodné pány předvedla své pohybové schopnosti spolu s Patrikem Děrgelem. Choreografii této inscenace měl na starosti její partner Marek Zelinka.

Foto: Divadlo Palace

Mnoho hereček teď přivedlo na svět dítě. Stýkáte se s nějakou?

Kromě Marka Taclíka, se kterým se potkáváme na focení reklamy tak často, až si lidi myslí, že jsme rodina, jsem nejvíc v kontaktu s Terezou Ramba. Zjistily jsme, že jsme vedle sebe v hereckém prostředí dlouho fungovaly jako dvě herečky, které mají spoustu věcí podobně, ale vůbec jsme o sobě nevěděly.

Terezka mě velmi překvapila, je velmi duchovní, skromná a přející a moc mě baví. Máme i podobné zkušenosti z porodů. A taky s psychózami v začátcích mateřství.

Jsme obě typy, které všechno moc řeší. Ona má dítě o rok mladší, takže se ze mě stala ta kámoška, která říká: „Jó, to jsme prožívali před rokem a neboj, za rok budeš taky.“ Ani jsem nečekala, že se dvěma dětmi najdu kamarádku ze své profese.

Navíc máte obě i partnery akrobaty!

Ano, jsou z nonverbálního prostředí, to máme také podobné. Kluci si posílají videa, které dítě zvládne lepší akrobatický kousek.

Na co se těšíte?

(Dlouze přemýšlí) Vždy se těším, až večer děti usnou. To je chvíle, kterou mám sama pro sebe. Maminky, které mají taky děti narozené kousek po sobě, ale starší, mi říkaly, že skvělé je, když si spolu začnou hrát.

Teď jsem zapřažená naplno a nezastavím se, tak se těším, až to přijde. Naštěstí mám dceru citlivou a syna klidného, takže mám pocit, že jsem vyhrála v loterii. Svými povahami mi to velmi usnadňují. Nevím, co dělají maminky, když mají děti s jinými povahami. To bych asi nezvládla.

A taky se těším, až bude dětem pět šest let a my si s Terezou sedneme před chatu, dáme si prosecco a děti si budou samy hrát. Pak je pohlídá babička a my půjdeme na diskotéku. Jenže když si tohle představuju, tak vím, že v té samé chvíli budeme i vzdychat, jak to bylo krásné, když ještě byly úplně maličké.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků