Marie Copps - z bankovní úřednice návrhářkou, kterou Kanaďané zbožňují

V Kanadě Marie Copps oprášila zkušenosti s šicím strojem a začala tvořit pro Severní Ameriku netypické modely inspirované evropskou aristokracií. To byla trefa do černého.

Když jsem na začátku devadesátých let seděla v Komerční bance v Tachově a prohlížela si tehdy na našem trhu nový časopis Elle, tak bych si nikdy ani ve snu nepomyslela, že budu také jednou součástí tohoto světa. Přihodilo se to celé velmi pomalu, a tak nějak nenápadně.

Svoji kreativní činnost jsem začala jako floristka v roce 2002. Udělala jsem si jeden kurz na aranžování květin v Mělníku. Všechny ty květinové výtvory, které jsem přivezla domů, pak zdobily první narozeninovou párty naší dcery.

Měla jsem ale vždy blízko k módě. Šila a pletla jsem si na sebe originální modely v době studií na střední ekonomické škole. Je možné, že nějaká vnitřní touha tohle vše prezentovat veřejně se projevila poté, co jsem odešla do Kanady. Viděla jsem zde všechny ty neomezené možnosti a zdejší pobyt mi dodal potřebné sebevědomí to zkusit.

Když jsme se v létě 2005 vraceli z dovolené v Mexiku, tak jsem na internetu natrefila na článek o České Miss. Michaela Maláčová tehdy zahajovala druhý ročník a hledala do soutěže návrháře extravagantních modelů. Druhý den jsem jim volala a za pár týdnů již seděla v letadle do Prahy. Navrhovala jsem pak pro ně jak květiny pro finalistky, tak extravagantní modely v následujících dvou letech. Pak se všechno začalo odvíjet poměrně rychle.

Když jsem do Toronta v roce 1999 přiletěla poprvé, tak jsem byla docela překvapená tím, jak je móda v Čechách a Kanadě rozdílná. Dnes se to již trochu vyrovnalo. Globalizace přispěla k tomu, že se nové trendy nosí jak v Evropě, tak Americe i Kanadě najednou. Není to již regionální záležitost, jak to bývalo před desítkami let.

Pochopitelně indické sárí a další silně etnicky či nábožensky ovlivněné části oblečení nebudou nikdy podléhat diktátu módy. Řekla bych ale, že naše české ženy se proti těm kanadským oblékají odvážněji a více extravagantně. Myslím, že u nás v Čechách se ženy také rády líčí a celkově více parádí.

Inspiraci lze najít všude kolem nás. Někdy na mě tzv. „vyskočí“ na místech, kde bych ji čekala nejméně. Jsem ale Evropanka, a tak se někde v mých genech jednoznačně projevuje sklon k dramatičnosti a moje tvorba je hodně ovlivněna evropskou aristokracií.

Ačkoliv se o to prvoplánově nějak nesnažím, zdobnost a opulentnost se v mé tvorbě vždy projeví. Stylistky, které si ke mně chodí půjčovat mé věci na focení do časopisů, mi pokaždé řeknou, že to tu v Torontu nikdo nedělá. Moje tvorba je velmi dekorativní a svými parametry spíše objemná a nápadná. Pokaždé si dělám legraci a říkám, že nic malého neumím.

Občas si pořídím značkovou kabelku, která mi ale musí sloužit alespoň deset let. Musím přiznat, že nejsem nakupovací typ. Obchody mě vůbec nebaví a nakupování není moje slabost ani rozmar. Mám v šatníku pár klasických a sportovních věcí, které nosím několik let. Nejsem příliš velkým zastáncem přeplněných skříní a botníků. Hledám možnosti, jak si vystačit s málem. Oblečení se snažím recyklovat.

Fast fashion je bohužel velmi smutné téma. Všichni se určitě rádi pěkně oblékáme, bohužel je ale mnoho lidí po celém světě, kteří až úzkostlivě sledují poslední módní trendy a pak je slepě následují. S touto touho být stále „in“ ale přichází na řadu otázka, kam až jsme ochotni zajít v honbě za módními trendy.

Fast fashion, tedy zrychlená móda, produkuje módní kolekce, které jsou často vyráběné z umělých vláken, která enormně zatěžují životní prostředí, v neeticky vyráběných podmínkách a kvalitě, která není a priori určena k dlouhodobému užívání.

Tento trend - rychle vyrobit, prodat a vyhodit je ale trvale neudržitelný. Nenávratně vyčerpává životní prostředí a ničí celé oblasti, kde se produkuje. To, že lidé, kteří tuto módu vyrábějí, jsou nedostatečně placeni a do procesu výroby se zapojují i děti, je další smutný fakt.

V tomto ohledu se mi moc líbí přístup britské módní návrhářky Vivienne Westwoodové, která se stala průkopnicí v této otázce. Nabádá k tomu, abychom kupovali oblečení méně, ale kvalitní a snažili se o to, aby nám v šatníku vydrželo co nejdéle.

Jen ve Velké Británii se každý rok vyhodí 1,2 miliónu tun oblečení. Jeho velké procento končí na skládkách, místo aby se recyklovalo. Lidstvo bude ale muset dříve či později přehodnotit konzumní způsob života. Klimatické změny, které se v posledních desítkách let výrazně zrychlují a nabírají na intenzitě, nás k tomu nakonec donutí.

Těším se na spolupráci s kolegyněmi návrhářkami tady v Torontu. S jednou chystáme mimo jiné svatební doplňky pro nevěsty. Už jako bankovní úřednice jsem měla v oblibě nápadnou bižuterii. Nikdy jsem jí ale při mé tvorbě nevěnovala příliš pozornosti. Sem tam jsem navrhla nějaké nápadné náušnice či náhrdelník, ale bižuterie nebyla nikdy přímo v mém hledáčku.

Letos jsem se tak nějak, až k mému překvapení, přesunula právě k této komoditě. Absolvovala jsem nedávno jeden certifikovaný kurz u George Brown College u nás v Torontu v oblasti kloboučnictví a je tedy možné, že se moje činnost bude vyvíjet více tímto směrem.

Byla jsem vždy velkým obdivovatelem pokrývek hlavy, korunek a fascinátorů. Jsem na to sama moc zvědavá, je to pro mě nové teritorium. Nejvíce mě ale pobavil fakt, že v logu společnosti mé kolegyně je název princ. Vypadá to, že aristokratickému stylu a světu asi neuteču.