Hlavní obsah

Lucie Vondráčková: S Tomášem Plekancem to byla láska na první pohled

Právo, Klára Říhová

Poslední rok byl pro ni jízdou v rychlíku nebo spíš letem tryskáčem. Stihla se zamilovat, zasnoubit, vdát - a v lednu čeká miminko. Porodí je v Montrealu, v blízkosti svého muže, hokejového útočníka Montreal Canadiens Tomáše Plekance. Jednatřicetiletá Lucie Vondráčková je šťastná. A krásná.

Článek

Už dávno není „ta malá holka, co roztomile zpívá“. Dnes nemusí nikomu dokazovat, že „umí“. V kapse má desítku cédéček, řadu divadelních rolí, muzikálů, filmů, pěknou rýhu „vydrápla“ i v dabingu. Na schůzku do oblíbené pražské kavárny přišla jako vždy o pár minut dřív (měla za sebou dabing a střižnu a plánovala ještě posilovnu), holčičí triko vyměnila za žensky půvabnou halenu osvěženou neposlušnou blonďatou hřívou. A v očích a úsměvu jsem jí četla, že právě prožívá nejhezčí týdny svého života.

Když nastane, tak vás dostane

Uplynulé měsíce pokládá za hodně pracovní a hodně životní. „Necestovala jsem tolik jako v jiných letech - jen do jedné země a zpátky. Dřív jsem to dost střídala. Teď jsem musela dělit čas mezi domluvené závazky a Tomáše, což byla občas horská dráha. Ale díky vnitřní pohodě jsem zvládla oboje - vznikla cédéčka s pohádkami a Dárek, televizní seriál Rodinka, muzikál Ať žije rokenrol!, pár klipů…“ S kladnými emocemi v zádech se všechno lépe daří a jen tak něco člověka nerozhází. Navíc se Lucka řídí větou: Když chcete uspět, musíte být ochotni neuspět. V Česku a v Kanadě pobývá asi v poměru padesát na padesát.

„V Kanadě zažívám větší klid na vymýšlení nových věcí a uspořádání hodnot. Učím se nebýt ve spěchu. Když přijedu sem, mám už spoustu plánů a udělám za pár měsíců tolik práce, co jindy za rok a půl. Tím pádem se mi ta doba zdá dlouhá a rušná. Hlavní je, že jsme s Tomášem pořád spolu. Odjíždíme odtud před začátkem jeho sezóny, čili koncem léta, a vracíme se na jejím konci, který je vždycky nejistý. Loni poprvé jsem byla na Vánoce daleko od zbytku rodiny. Tomáš je na to zvyklý, žije venku od devatenácti let.“ Lucka měla spoustu fanoušků a ctitelů, přesto ji získal právě on. Nad otázkou: Proč? pokrčí rameny.

„To se těžko vyjadřuje. Nemluví moc, ale když něco řekne, je to trefa do černého. Což se mi líbí na mužích obecně. Máme taky hodně blízký smysl pro humor a podobně srovnané životní hodnoty, to je pro mě důležité. A výborně griluje, umí velké dobroty!“ charakterizuje nadšeně svého o tři roky mladšího manžela. V roli mladé paní, kterou je už dva měsíce, se Lucce moc líbí. Všechno je prý ještě mnohem hezčí, než si představovala.

„Slýchala jsem hororové příběhy o tom, jak se partneři po svatbě změní. Změna nastala, ale k lepšímu, tedy jestli to ještě vůbec jde. Užívám si velkou legraci a je mi krásně. Jako když toužíte natočit dobrou desku, a když vyjde, z pěti písniček jsou hity. Vždycky jsem vnímala svatbu jako hezkou tradici a fajn nápad. A to, co jí předchází, tedy zásnuby, je akt, nad kterým můžete mávnout rukou, ale když nastane, tak vás dostane.“

Jako v pohádce

Poznali se loni v červnu na jedné akci, kde Lucka zpívala. Nebo spíš: Ona už tam po vystoupení být nechtěla a on tam dávno být neměl. „A těch pět minut sehrálo roli. Možná jen dvě. Říká se tomu láska na první pohled, nikdy se mi to ještě nestalo, ale věřila jsem na ni.“ Výměna telefonů se ovšem nekonala. „Tak jednoduché nic v životě není, zvlášť u dvou stydlivých lidí. Chvilku to trvalo, ale já od začátku věděla, že je jinej a chci s ním být. Zajímal mě. Kuriózní je, že asi dva měsíce předtím jsem se ptala dědy, jak poznám, že jsem potkala toho pravého. Odpověděl, že to zjistím hned: Podíváš se a jsi ztracená. Přišlo mi to hezké do pohádky, ale je to tak.“

Svatbu původně chtěli až v září v Kanadě, jenže půlka rodiny by se tam těžko přemisťovala. Všechny babičky a dědečkové, kočičky a pejsci… „Takže jsem ráda, že jsme nakonec upustili od svatby daleko a bez nikoho. Na obřadu se nás sešlo pětadvacet a byl hodně emotivní. Pidi svatba přesně podle našich představ.“ A hlavně nedorazil nikdo nezvaný. Pár novinářů sice sedělo na stromech, ale zaznamenali už jen to, jak svatebčané odjíždějí v autech. Přísné utajení se povedlo díky spolehlivým lidem na matrice i v kapli svaté Kláry v pražské Troji. Všechny dary, které Lucka s Tomášem dostali, byly praktické, protože se zařizují.

„Obrovskou radost mi udělal děda - nabídl, abych si vybrala jakékoliv knížky z jeho knihovny. Ví, že u ní trávím fůru času.“ Čekalo se, že svatba zase sblíží Lucku s tetou Helenou. Nestalo se. Kdysi prý bývala pojícím článkem rodiny babička. Když někdo začal blbnout, řekla pár peprných slov a bylo. Ta už ale bohužel nežije. „Z druhé strany nepřišel žádný signál. A myslím, že to ani nikdo z naší rodiny nečekal,“ uzavírá téma Lucka. Zato s nadšením hovoří o rodině svého muže. „Cítím se u nich na Kladně příjemně. Tomáš je ve světě daleko známější než já, tudíž jsou zvyklí, že mají syna, který budí pozornost. A nevadí jim, že lidi v Česku poznávají i mě.“

Novomanželům se povedlo v utajení odjet také na svatební cestu - do Řecka na ostrov Kos. Lucka tam vykrmila všechny kočky z okolí, protože jí připadaly hubené. Ničilo ji, když viděla při večeři plné stoly a spravedlivě se s kočičkami rozdělila. Když je Tomáš potkal po týdnu, nevěřil, že jde o stejné.

Od divadla k hokeji

O Lucce se psalo, že bývá ve vztahu racionálnější a předchozí lásky ztroskotaly na její pracovní vytíženosti. „Vztahy končí spíš proto, že si v určité fázi přestanete rozumět. Jdete chvíli spolu, ale pak zjistíte, že rozdíly jsou větší, než unesete. A tak začnete víc pracovat. Potom se řekne to nejjednodušší: Měla moc práce. Můj první vztah s Michalem Dlouhým trval docela dlouho… Další, o nichž se mluvilo, byly ze dvou třetin dohady novinářů. Potřebovali příběhy.“

S Tomášem si v něčem oponují, v něčem se překvapují a v něčem se učí. „Tomáš vždycky dřel a byl stále na ledě, takže ho trošku seznamuji s divadlem. A já díky němu zjistila, jaká pravidla má hokej. Sice mě bavil i dřív, protože je rychlý, ale vnímala jsem ho, jen když šlo o medaile.“

Dnes sleduje v Montrealu všechny zápasy a občas i tréninky a je to prý obrovský zážitek. Tomáš na ledě ji fascinuje. „Nikdy nedělá zbytečnosti navíc, je přemýšlivý, říkají, že čte hru. Často by bez něj určitá situace vůbec nevznikla, kdyby ji nevymyslel dopředu. A já jen žasnu, jak vše probíhá rychle, kolikrát ani nevidím puk, natož abych vymyslela strategii.“ Když spolu chodí bruslit, oceňuje Lucka, že Tomáš nedělá frajera a je pozorný. Ona jezdí jednoduše dokola, on naprosto fenomenálně, ovšem nedává jí to znát.

Díky němu se také po letech vrátila k tenisu. Zato jejího dalšího koníčka - tanec - pokládá za zženštilý. Nechává ho naprosto chladným. Mezi partnerkami hokejistů si už Lucka našla pár kamarádek, jenže je to trochu jako na táboře - často se mění místa, kde kdo hraje. Takže je zvědavá, které zůstanou v příští sezóně. Jinak mají v Montrealu spoustu známých, někdy až moc. Osamělá se rozhodně necítí.

Jak se žije v Kanadě

Lucka se Kanady trochu bála kvůli pověstné zimě. „Ale okolnosti ukázaly, že není důvod, ani v minus třiceti vám není chladno. Jejich zima totiž vypadá malinko jinak než u nás, tady v takovém mrazu nevytáhnu ani nos, tam chodím běhat.“ V Montrealu bydlí v Tomášově domku hned vedle tenisových kurtů a naproti jezeru. Mají podobný vkus, takže se shodli na zařízení - minimum kovu a skla, hodně dřeva a ratanu. Kdysi se mi svěřila, že ji uklidňuje tikot hodin. „Tikající hodiny byly proto první věc, kterou jsme dali do bytu, všude. Nemusí být staré, hlavně, aby tikaly.“

Mile ji překvapilo, že má Tomáš DVD se stejnými filmy jako ona v Praze, takže není třeba žádná převážet. Vyhovují jí i jeho knihy ve francouzštině a angličtině. Do centra města chodí nejraději čtyřicet minut pěšky, pak chvilku jede autobusem a zase jde dvacet minut pěšky. Po ránu je to prý nejlepší probuzení. Taky venčí kocoura Barta, kterého si pořídili z útulku. Její hlavní téma ale je škola - pět hodin francouzštiny denně. A protože se neumí nudit, našla si nahrávací studio, kde smíchali písničku k českému filmu Labyrint, který bude mít v říjnu premiéru. Lucka je v Kanadě nadšená z velkých a tlustých veverek.

„Strašně si dovolují. Když vyjdeme na montrealský kopec, vrhnou se jich na nás celé kolonie, skočí nám klidně na nohu a chtějí jídlo. Jsou nevycválané, ale strašně roztomilé. Taky mě uchvátili ptáčci. Máme u domu krmítka a každé ráno koukám, jaký nový zase přiletí. Některé ani neznám, jsou barevnější než u nás. Ale hlavně zbožňuju, že lidi mají ještě v dubnu ozdobené vánoční stromečky, tak dlouho totiž vydrží sníh!“ Lucka studovala kulturologii, o níž říká, že jí dala životní mapu a toleranci. „Učili jsme se o pestrosti a diferenciaci kulturních kmenů. Přijedete do cizí země a nečekáte, že bude všechno fungovat jako u vás, takže se přizpůsobíte a jen pozorujete, co je lépe vymyšlené. Ale nesoudíte a nejste permanentně naštvaná.“

Na Kanaďanech se jí líbí, že i když mají extrémnější podmínky, nestěžují si. „Jednou napršelo a hned šíleně zmrzlo. Lidi padali jako hrušky, místo chodníku ledové plochy, ale nikdo neremcal. A ať napadne sebevíc sněhu, hned ho odklízejí a nikoho to nezaskočí. Když nasněží v New Yorku, nemáte šanci přejít chodník, o nás ani nemluvím. V Česku zase oceňuji, že se na sebe lidi víc usmívají a nejsou tak uzavření. A český humor. Ať je situace jakkoliv vážná, pomůžeme si navzájem, ale zároveň vzniknou vtipy. Je v tom solidarita i nadhled.“

Až přijde miminko

Pod stromeček si mladý pár nadělí - i když s malým zpožděním - potomka. Lucka se moc těší a svědomitě připravuje. Čte chytré knížky, ovšem nejlepší je osahat si živé miminko. Donedávna, když se jí nějaké ocitlo v rukou, měla strach, aby se nezlomilo nebo nějak neporouchalo. To už neplatí, kamarádky ji vycepovaly. „Vím, že ani to mrně není z cukru. Přebaluju levou zadní, jen koupat jsem si ještě netroufla.“ Stále utrácí nejvíc za knížky a hezké svorky v papírnictví. Ani dnes nevybírá hračky.

„Jak pozoruji děti, mají nejraději nejožužlanější plyšáky. Já měla oškubané panenky bez vlasů a luxusní hračky mi byly vzdálené. Moje dítě, ať holka nebo kluk, po mně určitě zdědí lego.“ Vzít si hokejistu pokládá řada slečen za vrchol kariéry. Lucka jistě ne. Nedovedu si představit, že by přestala hrát, zpívat, tancovat, dabovat. Půjde to skloubit s miminkem? „Spousta hereček má dítě a spíš je to obohatí, prohloubí možnosti hraní, nezabývají se tolik samy sebou, což je dobře.“ O americké kariéře však neuvažuje. Vyzkoušela si divadlo ve francouzštině (v Paříži nastudovali s režisérem Morávkem Něžnou). Ale nejraději je obklopená českým štábem, známými lidmi.

„I zpívat mě baví jen česky, přestože angličtinu zbožňuji. Myslím totiž, že pokud zpíváte v cizím jazyce, chybí tomu kořeny. Takže jsem se do toho nikdy nehrnula.“ Než zmizí za oceánem, pracuje do foroty, točí tři klipy najednou a stíhá i dabing (v září je nominovaná na cenu F. Filipovského). Odmítla několik rolí v divadle, což ji mrzelo, ale nešlo to jinak. Taky skončila s muzikály, původně si dala závazek, že udělá v životě tři a dost, protože ji tak netáhnou jako činohra (přesluhuje už o dva!). A věří, že až se jednou vrátí natrvalo, znovu se na divadlo vrhne.

Vizitka

  • Lucie Vondráčková se narodila 8. 3. 1980 v Praze jako dcera hudebníka Jiřího Vondráčka a textařky Hany Sörrösové, má mladšího bratra Davida
  • Poprvé se objevila před kamerou v devíti letech v seriálu Území bílých králů
  • Roku 1993 začala moderovat dětský pořad Marmeláda
  • Excelovala v muzikálech Excalibur, Starci na chmelu, Tajemství, Touha a Ať žije rokenrol!
  • Má na kontě řadu divadelních a filmových rolí a deset cédéček
  • Je držitelkou několika Českých slavíků a cen TýTý
  • Hovoří anglicky, německy, francouzsky, španělsky. Roku 2006 dokončila FF UK s titulem PhDr.
  • Sbírá citáty, americké knihovny, DVD a knihy
  • Má ráda kopretiny, meruňkové knedlíky, les a cestování

„Ostatní přání vám povím, až si je splním, nemám ráda, když se plánuje a pak skutek utek.“ Zda se v Praze objeví ještě do porodu, neprozradí. „Všechno je flexibilní, baví mě pestrost a moment překvapení. Lidi myslí, že tu nejste, a vy najednou přijedete a dáte o sobě vědět.“ V Kanadě zažívám větší klid na vymýšlení nových věcí a uspořádání hodnot. Učím se nebýt ve spěchu. Kromě tatranek (které miluje Tomáš) a zbytku rodiny mi za mořem nic nechybí. Relaxovat mě naučila před pár lety operace nohou, dnes mě zklidní kočka, procházka a Tomášův hlas. Aby mi bylo dobře, musím mít svého člověka, kocoura, dobrou knížku, musí mi být teplo a musím mít plán odkud kam.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám