Lucie Pernetová: Jsem romantik. Baví mě hrát o lásce až za hrob

Nebyla.

Tu mi teď dělala Zuzka Norisová, když jsme spolu zkoušely Saturnina. Ona se tomu věnuje, ale moc si nepamatuju nějaký výsledek. Jen že jsme se u toho dost nasmály. Nechodím ani k léčiteli, jsem spíš racionální typ.

Myslíte paní Květu Fialovou?

Působí na mě jinak. Jednou jsem přišla do divadla a řekla jsem, že jsem unavená, a ona mi strašlivě vynadala, že jsem měla jít na poštu dělat k přepážce, když se mi nechce hrát dvoják (dvě představení za den - pozn. red.). Od té doby už jsem si v divadle nikdy netroufla fňukat. Ale žádné jiné čáry na mě neuplatňuje.

Asi v přírodu. Určitě existuje nějaká vyšší moc, ale nejsem fatalistka. Je sice zvláštní, že se některé věci dějí, ale nemyslím si, že je to předurčené. Nevěřím ani na náhody, snad trochu na určitou dávku štěstí v kombinaci s pracovitostí.

Tak to mě moc těší. Děkuju! Hrajeme spolu v Šakalkách (Šakalí léta). Paní Květa trochu bláznivou tetičku a milovnici rock and rollu. Nejdřív jsem před ní měla tak velký respekt, že jsem si to naše partnerství na jevišti moc neužívala. Teď už se z něj raduju.

Teď ji hraje Klárka Sedláčková Oltová, navzájem se alternujeme, nejdřív byla těhotná ona, teď jsem na mateřské zase já. Na to představení jsou rozporuplné názory, ale taková role člověka nepotkává často a já ji mám víc než ráda. Jsem romantik. Baví mě hrát o lásce až za hrob.

Potřetí už to zkoušet nebudu. Ale pořád mám ambici vystudovat vysokou školu. Vždycky si ale dám závazek a nikdy ho nedodržím. Začíná to vypadat na Univerzitu třetího věku!

Do Teplic jsem se jen jela narodit, jinak jsem vyrůstala v Mostě.

No (směje se), vsadila bych spíš na matčiny geny! I když Barborka je zatím modrooká po tatínkovi, tak uvidíme.

Zamilovala jsem se do divadla. A po maturitě jsem k němu doslova utekla. Začínala jsem jako herečka s povinností nápovědy.

Napovídat je strašně těžká věc. Dělala jsem to rok a nemůžu říct, že bych to uměla. Ale už bych se nikdy neobořila na paní nápovědku, protože vím, že to má s námi dost složité. Zvlášť když nám nenaskakuje text i v době, kdy bychom ho už měli znát.

To povolání je vážně namáhavé a nevděčné. Znamená sedět několik hodin denně ve tmavém koutě, často v zimě, a neustále se dívat na něco, co často není k dívání.

Nebylo, protože jsem tehdy měla v Praze přítele, tak to přišlo vlastně vhod. Stěhovala jsem se za svojí láskou. Kdybych šla sama, bylo by to určitě těžší. Teď v Praze dokonce bydlí i moje maminka.

Ne! S tatínkem Barbory jsme se poznali před třemi roky. A je to báječný chlap a trpělivý otec. Máme v Praze obě babičky, které jsou skvělé a hlídací, takže je ten můj nově získaný život jednodušší.

No, je to pěkný kotrmelec. Pracovala jsem až do června 2010, kdy jsem byla v šestém měsíci. A od září se změnilo všechno. Byla jsem zvyklá být neustále v pohybu a teď jsem většinu času doma. Barborka je slunce, ale taky trochu vztekloun. Když se rozhodne, že bude plakat, tak si to tedy užívá a my s ní.

Mamka říká, že hodná. Chodila jsem ráda do školy, nosila jsem jedničky, hrála jsem na piáno, prostě klasická vzorová holčička. Žádný rebel! I když někdy bych jím ráda byla, ale nemám na to buňky.

Rodina a třeba taky paní profesorka Věra Vlková, která mě učila na klavír, byla to úžasná paní. A později Kateřina Fixová, herečka a dramaturg Městského divadla v Mostě. Líbila se mi také Martina Randová, ta je teď v pražském Divadle na Fidlovačce. V Mostě hrála velké role. Bylo mi šestnáct a koukala jsem na ni s obdivem. Stála jsem v portále a jen zírala. Mým snem bylo mít několikero převleků během jednoho představení, tak jako to mívala ona.

Měla jsem menší roličku tanečnice v Posledním šantánu a byli jsme čtyři holky a čtyři kluci, takže to bylo o to lehčí. A první větší činoherní roli jsem nastudovala s panem režisérem Pavlem Pecháčkem, který se mnou měl trpělivost a měl moc rád mladé lidi. Byla to role Rozíny v představení Letní byt. To, co jsem tehdy cítila, zůstává dodnes - nervozita a zároveň těšení se.

Na konci února, ale už předtím jsme v České televizi natáčeli pro děti. Pořad Hřiště 7, který jsem s Martinem Dejdarem moderovala, končí a vrací se Studio Kamarád. Oba se přidáváme k dabérům Jůheláků, Martin namlouvá Harryho Šoumena a já Tryskomyš.

Slyšíme a bavíme se tím. Není to nijak psychologicky náročné představení, tak máme čas si to užívat. Na Dalmatina se těším a jsem zvědavá, co nového děti, nejen v hledišti, vymyslí.

Tanec mám strašně ráda a Veselé skoky jsou moje srdeční záležitost. Kromě Zbyňka jsme tam všichni herci, nikoli tanečníci, takže se s choreografií potýkáme, jak nejlépe umíme. Do těch představení (Na hlavu, Ve stanici nelze, Baby box a Havran) ale naskočím, až zase naberu fyzičku. Buď ke konci sezóny, nebo až na podzim.

Vždycky jsem tam hrála a tančila naplno a nerada bych návrat uspěchala. Takže se musím vyhýbat našemu produkčnímu Davidu Havlovi. Protože ten mi posílal termíny i do porodnice. Už jsem začala malinko cvičit, ale spíš proto, abych ze sebe dostala nahromaděnou energii.

Zatím jsem pořád na stáži v Anglii, kam jsem odjela na konci minulého školního roku. Dohodli jsme se s autory seriálu, že se sejdeme, až budu zase schopná točit, a řekneme si, co dál. Můj příběh s Petrem Vackem se uzavřel, a pokud mě něco čeká, netuším co.

Spolupráce byla báječná. Rozumíme si i jako lidi, Petr je taky takový blázen jako já.

A diváci to špatně nesli. Neměli mě jako rozvracečku rodiny rádi. Ale stejně si myslím, že taková věc se v životě může stát a rozhodně to není jednoduché pro žádnou stranu.