Článek
„Lékaři mu už kdysi po problémech se žaludkem a žlučníkem doporučili, aby denně pil jako lék plzeňské pivo. A jen co ho pár měsíců vynechal, ejhle - žlučník se ozval znovu. Několik dní byl v nemocnici, ale teď už je zase v pořádku doma. Každý den si dá po obědě třetinku a je mu dobře,“ vysvětluje dvaašedesátiletá Alena Chudíková.
A pak hned vytahuje z tašky nedávno vydanou knihu, která je prý tím, co teď herce těší ze všeho nejvíc. Její titul zní Tichý dvojhlas a jde o knižně vydanou korespondenci ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kterou si Ladislav Chudík vyměňoval s básníkem Jaroslavem Seifertem, jehož celý život velmi obdivoval. „Když měsíc se už přesune přes půlnoc novoroční, nevzdychej, chlapče, po luně a nový život počni…“ recituje herec na důkaz, že některé jeho básně umí zpaměti dodnes.
„Dlouhá léta jsme si psali, ale setkali jsme se jen jednou. Když jsem kdysi měl vystoupení v Praze ve Viole, navštívil jsem ho v jeho bytě v Břevnově. Víte, i já jsem jako student skládal básničky, dokonce jsem je na střední škole poslal i k otištění do časopisu, takovou jsem měl odvahu. Pak jsem ale zjistil, že na to nestačím, a pasoval se na člověka, který bude poezii a básníkům sloužit tím, že bude verše recitovat,“ vysvětlil mi.
Herec se nyní raduje také z českého i slovenského vydání pohádkové knížky své ženy Aleny Majdalenka na zahrádce, k níž pohádky převyprávěl i na CD.
Alenku si získal tím, že dodržel slovo
Ačkoliv se to nezdá, zamlada byl prý ve vztahu k ženám spíš plachý. Se svou první ženou Helenou, Češkou, která v Bratislavě působila jako redaktorka, se oženil v roce 1957 ve svých třiatřiceti letech. Helena však trpěla nezhoubným nádorem na mozku a to se projevovalo psychickými změnami v chování. V sedmdesátých letech se kvůli tomu v ordinacích psychiatrů ocitl i herec sám. Manželství bylo bezdětné. Když jeho žena odmítla léčbu, lékaři mu doporučili, aby svazek ukončil.
V roce 1977 se manželé rozvedli, ale herec to považoval za své selhání. Právě v této době ho psychicky podrželo nad vodou natáčení seriálu Nemocnice na kraji města. O čtyři roky později se setkal se svou současnou ženou Alenou, kterou si po necelých dvou letech vzal. Jemu bylo osmapadesát let, jí třiatřicet. V té době byla rozvedená a doma měla osmiletou dcerku Bereniku. Jak se dali dohromady?
Se svou o dvacet pět let mladší ženou Alenou se poprvé setkal v roce 1971, ale sblížili se až o deset let později.
„Setkali jsme se už v roce 1971, ale bylo to jen krátce a ani ve snu mě nenapadlo, že někdy tomuto muži budu blíž,“ začíná vzpomínat Alena Chudíková. Příběh je to téměř na román. Úplně poprvé se totiž potkali ve filmových ateliérech na Barrandově, kam si Alena, studentka právnické fakulty, šla přivydělat do komparsu. Bylo to při natáčení filmu Klára, který byl posléze zakázaný.
„Laco tam hrál hlavní roli velvyslance a v pauze mezi natáčením jsme si živě povídali na téma česko-slovenských vztahů, což mě velmi zajímalo. Ale bylo v tom ještě něco. Měla jsem totiž na rtu opar a on mi během našeho rozhovoru sám nabídl, že mi pošle lék na opary Morgalín, který byl tehdy na Slovensku novinkou. Svůj slib dodržel a tím si mě nesmírně získal. Byl nejen šarmantní, ale i seriózní.“
Slavný herec se o tehdy letmém setkání dokonce zmínil ve svém zápisníku, který si vedl dlouhá léta. „Pak jsme každý dál žili svůj život a mezitím se také v televizi vysílal slavný seriál Nemocnice na kraji města. Když od našeho prvního setkání uplynulo deset let, napadlo mě připomenout se a napsat, co je u mě nového. Dopis jsem poslala do Slovenského národního divadla. Za několik dnů mi Laco odepsal, že mě zve na své vystoupení, které bude mít zanedlouho v Praze. Toho večera jsem ale neměla hlídání, a tak mě po představení navštívil doma,“ vzpomíná dál Alena Chudíková.
Brzy nato se začali vídat pravidelně a nějaký čas za ním Alena o víkendech dojížděla do Bratislavy i se svou dcerou. Poté, co se vzali, herec malou Bereniku adoptoval. Příští rok oslaví už třicáté výročí svatby a prý to byla velmi šťastná léta. Dnes se společně radují také ze čtyřletého vnoučka Staníka. A nic na tom nemění ani skutečnost, že lék na opary Morgalín tehdy vůbec nezabral…
„Alenka mě tenkrát okouzlila. Byla půvabná, už když jsem ji viděl poprvé - to byl takový první závan. Pak jsem ji po letech objevil ve dvojici s dcerkou. Ukázala mi, jak dcera spinká, a z toho jsem byl dojatý. A potom následovaly krásné večery, když jsem Berenice četl pohádky…,“ usmívá se pan Chudík. Všichni mu prý tenkrát sňatek se ženou mladší o dvacet pět let rozmlouvali, ale k tomu Alena dnes dodává, že nahoře určitě věděli, že se dožije vysokého věku - proto potřeboval mladší ženu, která by mu pak mohla pomáhat.
Nemocnici chtěl nejdřív vzdát
K hraní se Ladislav Chudík dostal už při studiu na gymnáziu v Kremnici. Aby vyhověl svému otci, přihlásil se po maturitě i na filozofickou fakultu, obor slovenština a ruština, ale téměř současně ho přijali na konzervatoř i do Slovenského národního divadla. Už na gymnáziu si jeho hereckého talentu při divadelní soutěži všiml jeden z jeho dramaturgů a nabídl mu hostování. Pak zde Ladislav Chudík strávil celý svůj herecký život a několik let byl i šéfem činohry. Jeviště si přitom užívá ještě i dnes.
„Jsem stařec, který má osmdesát sedm roků a čtrnáct operací. Považuji za velký zázrak, že jsem se dožil tak vysokého věku, a ještě k tomu jsem ve Slovenském národním divadle hrál před měsícem 217. reprízu v představení Tančírna. Diváci mají zájem a chodí pořád.
Čtyřicet představení z celkového množství si ale musím odepsat, protože jsem byl dlouho nemocný, ale teď už zase hraji. Ještě se toho stále odvažuji, a to díky tomu, že tam nejsou mluvené dialogy. To bych si už netroufal, ale tady se celé představení odehrává v tančírně a je nonverbální.“ Ladislav Chudík zde hraje pana vrchního, a dokonce v něm i kratičkou chvilku skutečně tančí s Emílií Vášáryovou v náručí. O úspěchu představení svědčí i to, že po deseti letech hraní je neustále vyprodáno.
Herec se zapsal nesmazatelně nejen do dějin divadla, ale také filmu. Legendárními se staly především snímky Kapitán Dabač z roku 1959, Zbabělec (1961) režiséra Jiřího Weisse, Půlnoční mše (1962) Jiřího Krejčíka, Luk královny Dorotky (1970) režiséra Jana Schmidta a také velkofilmy Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1977) v režii Otakara Vávry, kde hrál generála Ludvíka Svobodu.
Největší popularitu mu však bezpochyby přinesla role v televizním seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města, také z roku 1977. Role primáře ortopedie Karla Sovy byla však původně napsána na tělo Karlu Högerovi - ten ale v době, kdy byla natočena zhruba již pětina z první třináctidílné řady, náhle zemřel.
Jako primář Karel Sova v legendárním seriálu zaučoval mladou lékařku Alžbětu Čeňkovou v podání Elišky Balzerové.
„Všichni tím byli tak zaskočeni, že měli pocit, že natáčení už pokračovat nebude. Režisér Dudek navíc Högera miloval stejně jako já Seiferta a pak jsem tam najednou přišel já. Když se rozhodlo, že se pokračovat bude, musel jsem všechno rychle dohnat. Doma jsem měl štos scénářů a všechno se učil najednou. Byla to moje nejtěžší role. Ze začátku jsem si myslel, že to vzdám a odejdu,“ dozvídám se.
„Navíc jsem se během natáčení v Praze musel třeba i čtyřiadvacetkrát za měsíc vracet večer letadlem na představení do divadla v Bratislavě. Když jsme seriál dotočili, všechny scénáře jsem panu Dietlovi obřadně odevzdal a on mi při tom řekl, že si už nikoho jiného v té roli ani představit neumí, což pro mě bylo největší vyznamenání.“ Po letech si Ladislav Chudík zahrál i v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech a v Nemocnici na kraji města III. - nové osudy, kde jeho postava zemřela.
Co Ladislav Chudík říká na to, že se právě díky některým rolím včetně primáře Sovy stal hereckou legendou? „Je to taková pocta starcům. Nejdříve se vytvoří legenda a pak se člověk tou legendou stane. Nevím, v jakém jsem teď stadiu, ale důležité je, že mě ještě i dnes volají do divadla a já, pokud ještě můžu, si říkám, že to ještě zkusím.“
Dvou rolí, které byly jeho vysněné, se však nedočkal - Hamleta a Cyrana z Bergeracu. „Když jsem šéfoval činohru Slovenského národního divadla, což trvalo tři a půl roku, Cyrana jsme na repertoáru měli, jenže jsem chtěl být hrdina, a tak jsem se jako šéf z obsazení vyškrtl. Nechtěl jsem způsobit nedůvěru členstva a zavdat jim podezření k tomu, že sám sobě dávám protekci. Podobné to bylo s Hamletem, a tak jsem se o tyto dvě velké postavy světových divadelních dějin, o nichž jsem léta snil, připravil sám.“
Na vojně málem zemřel
„Žiji nastavený čas a možná mi tam někdo nahoře tu svíci prodloužil za všechna ta trápení - zdravotní i společenská, která jsem si za celý život prožil,“ přemítá a vypráví historku, jak svou první vážnou operaci prodělal už během základní vojenské služby u Lučence, kdy málem umřel na zánět slepého střeva. Zachránil se tím, že si sám sobě napsal rozkaz k převozu do nemocnice. „Měl jsem velké bolesti břicha a zrovna byly tak zvané velké manévry. Udělalo se mi velmi zle, ale doktor mi řekl, že to nic není. Já jsem ale cítil, že mi jde o život, a tak jsem si sám napsal rozkaz a pověřil desátníka, aby mě vzal do Bratislavy do nemocnice. Hned jsem šel na operační sál.“
Zatím svou poslední operaci herec podstoupil nedávno, když mu odstraňovali šedý zákal. „Laserem?“ ptám se. „Nevím, já se vlastně ani neptal. Neobtěžoval jsem,“ odpovídá. Operaci absolvoval mimo jiné proto, aby si mohl i nadále několik hodin denně pročítat denní tisk, knihy a také se dívat na televizi.
Ladislav Chudík žije se svou ženou Alenou v paneláku na bratislavském sídlišti Petržalka, a pokud mu to dovolí zdraví, rádi společně vyrážejí na procházky. Často herec doma usedá i na rotoped.
„Od roku 2005, co byl těžce nemocen, ho všude vyprovázím. Před lety chodil každý den brzy ráno na procházky sám, většinou od šesti do osmi hodin, někdy i od pěti. Na Děvínskou kobylu, kde je soutok Dunaje a Moravy, vystoupal nejméně stokrát, ale pak jednou venku uklouzl na ledu, spadl na záda a udeřil se do hlavy. Zřejmě ztratil vědomí, protože si pád ani nepamatoval. Bylo štěstí, že ještě dokázal dojít domů. V nemocnici pak zjistili, že má prasklou lebku. Dlouho měl velké bolesti hlavy a už se loučil s prací i se životem, ale dostal se z toho,“ líčí hercova manželka.
Tehdy mu jeho fyzická kondice prý přišla vhod stejně jako posléze, když prodělal zánět v břišní dutině. „Žena mě tehdy doslova vytáhla z hrobu. Už jsem bilancoval, co bylo a nebylo, ale díky Alence jsem se zase zvedl,“ říká herec.
Chodník slávy
Ladislav Chudík se narodil 27. 5. 1924 ve slovenském Hronci. Vystudoval gymnázium, konzervatoř a tři semestry filozofické fakulty.
Hrál v několika stech divadelních rolích a v desítkách filmových a televizních. U nás mu největší slávu přinesla role primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města.
Jeho posledním filmovým počinem byla významná úloha estébáka v Hřebejkově filmu Kawasakiho růže (2009). Získal za ni Českého lva.
V roce 1982 byl oceněn titulem Národní umělec.
V roce 2009 získal ocenění za mimořádný přínos slovenské kinematografii a stal se prvním umělcem, jehož jméno se objevilo na chodníku slávy v Bratislavě.
Dnes se snaží udržet ve formě, i když přibývající roky si berou svou daň a sil stále ubývá. „Dohlížím na to, aby měl denně aspoň jedno teplé jídlo. Moc už o něj nestojí, ale rád si pochutná třeba na koprové omáčce, rizotu, palačinkách s tvarohem… Navečer má nejraději lehce opečený chléb s taveným sýrem, šunkou a případně s olivami. A jako aperitiv pijeme míchaný nápoj z rajské šťávy a vodky. Rajská šťáva je jedna z nejlepších věcí pro zdraví a vodka v malém množství zahřeje a roztáhne cévy,“ uzavírá paní Alena.
