Kristýna Podzimková: Pozadí aféry metanol jsem si uvědomila až díky scénáři

Nijak výrazně. Ale protože pocházím z Moravy, uvědomovala jsem si, že se mohla dotknout i někoho známého. Pančovaný alkohol se tehdy dostal všude, nejen mezi sociálně slabší občany. Nebyl problém na něj narazit.

Nedokázala jsem si představit, že se to vše odehrálo kvůli lidské hlouposti. Myslela jsem si, že šlo o chybu výroby nebo něco podobného. Pozadí jsem nedokázala dohlédnout, uvědomila jsem si ho při čtení scénáře od Lenky Szántó.

Často se až na place zjistí, co funguje. S režisérkou Terezou Kopáčovou a paní Freimanovou, která hrála moji maminku, jsme se setkaly před natáčením a procházely si jednotlivé scény. Narazily jsme asi na dvě místa, kde mi slova nešla do pusy. Slovník mi v nich připadal kostrbatý, ale po konzultaci s Terezou Kopáčovou a Lenkou Szántó jsem si ho mohla upravit.

Ve filmu se objevila i místa, která ve scénáři nebyla. Jedna větička se rozvinula v improvizaci.

Nebudu říkat, že jsem abstinent. Na Moravě, a zvlášť na Valašsku, odkud pocházím, se slivovice bere jako lék. Kdykoli přijedeme, ať je deset ráno, nebo pět odpoledne, dědeček nám nabídne štamprli. Dokonce jsem slyšela, že ve Francii nějaká farmaceutická firma zkoumala slivovici jako jeden z léků na dlouhověkost.

Mám tu spoustu kamarádů z Moravy a pořád se s nimi stýkám. Ne že bychom každé setkání začínali štamprlí, ale když se tak stane, nikdo není překvapen. U ostatních nevím, jak by se tvářili.

Méně, než bych chtěla. Je to přece jen dost daleko, jeden den volna na návštěvu nestačí. Jakmile se mi ale sejdou třeba čtyři volné dny, okamžitě frčím domů. Stresy házím za hlavu a jedu se uklidnit.

S některými jsem v kontaktu stále, jsou to třeba doktoři a právníci, kteří to dotáhli daleko. Já dělám jen to, čemu jsem se věnovala odmalička. Někdy si říkám, že umějí víc než já.

Já byla takové to vzorné dítě. Jedničkářka.

Trochu možná ano. Omlouvala jsem to tím, že mě učení baví, ale spolužáci to asi viděli jinak. Chodila jsem na soukromou školu, kde jsme známky neměli, jen slovní hodnocení, takže za známkami jsem se nehnala. Ale starala jsem se o nástěnky, byla jsem aktivní, chodila na dramaťák, zpěv, tanec, volejbal.

Přirozeně mě to nasměrovalo na konzervatoř a rodiče mě podpořili. Nebyl v tom tlak typu Když se to nepovedlo mně, budeš to dělat ty, to vůbec. Rodiče mě podporují dodnes, i tam, kde se zmýlím, a toho si velmi vážím.

Moje máma byla jedna ze zakladatelek. Společenství rodičů si tenkrát řeklo: Pojďme dělat školu jinak. Bylo to spontánní. Letos naše škola oslavila pětadvacáté výročí vzniku. Já byla hned v prvním ročníku a na malém městě jsme byli trochu za exoty.

Třetina dětí měla handicap, ať už mentální, či fyzický. To tehdy nebylo zvykem, a tak na nás žáci z jiných škol někdy hanlivě pokřikovali. Dnes je ta škola zavedená a velmi žádaná.

Nepřipouštěla jsem si to, věděla jsem, že smát se budeme jednou my. Že nejsme magoři. Přístup u nás ve škole byl jiný, měli jsme větší zodpovědnost. Když jsme jeli na výpravu, hledali jsme si spojení a ubytování sami. Byly to praktické věci, které se do života hodily.

Přišel přirozeně, nebyl to žádný náraz, brala jsem to jako dítě docela automaticky. Když potkám postiženého člověka dnes, vím, jak k němu přistupovat. Není pro mě exot.

Moje sestra, která chodila na stejnou školu jako já, měla ve třídě nevidomého chlapce. Byl to velký cynik, který rád při lyžování volal Uhněte, jste snad slepí? Vím, že oni nepotřebují lítost, naopak ocení, když je berete do kolektivu, a sami černým humorem nešetří.

Protože se mnou do dramatického kroužku chodil třeba Radúz Mácha nebo Jan Maléř, které přijali na herectví, brala jsem to jako závazek. Takže jsem se tam chtěla hlavně dostat.

Ne, není, i když možná v nějakém dávném pokolení, kdo ví. Nepátrala jsem po tom. Když mě přijali, bylo to moje malé vítězství. Co bude dál, jsem nepřemýšlela. V Ostravě mě čekal úplně jiný svět. Trochu divočina. Byl to náraz, ale měla jsem štěstí na lidi. V ročníku nás bylo málo a ti starší nás vzali mezi sebe.

To mě drželo dlouho, i když konzervatoř to trochu rozvolnila. Jeden z mých nejlepších kamarádů, herec Petr Buchta, mě nesnášel a já jeho. On vše sabotoval, byl negativní a vytvářel neustále nějaké opozice. A mě škola opět bavila, chtěla jsem se vše dozvědět. Takže já byla zase šprtka a on kretén.

Potom jsme spolu odešli do angažmá v Českém Těšíně, kde se to změnilo. Byli jsme hozeni do reality, kterou jsme pomáhali tvořit, a začali se mít rádi.

S tím, že jsem hned měla dost velkých rolí. Během dvou měsíců jsem musela vytvořit něco, co na škole trvalo čtyři roky. Najednou jsem nebyla hájená, neměla oporu, bylo to doopravdy. Byla to velká zodpovědnost.

Projevuje se to dost fyzicky, nemůžu moc jíst. Musím se soustředit a koncentrovat a vtloukat si do hlavy formulky, které mi pomůžou. Dodneška s trémou bojuju.

Vůbec nevím. Dodnes je mi to záhadou. Prostě mě pozvali na casting.

No pochopitelně. Bylo mi jedenadvacet, jela jsem do Prahy a skoro neuměla anglicky. V té době se ještě tolik nepoužívaly e-maily a ani smartphony nebyly, takže když mi napsali, že postupuju do druhého kola, odpověděla jsem jim za týden.

Hrozně mě seřvali, jak se to chovám, ale pro mě to bylo něco nového. Nu, vybrali mě. Byl to docela šok.

První natáčecí zkoušky se konaly v Berlíně. Rozuměla jsem každé třetí slovo, někdy ani to ne. Před odletem do Ázerbájdžánu, kde se točilo, jsem chvíli chodila do jazykovky, abych si zlepšila angličtinu.

A pak jsem poprvé letěla letadlem na dva měsíce někam do pustiny s lidmi, které jsem neznala. Nevěděla jsem, co se bude dít, a moje máma dost šílela.

Mně jo, ale co ostatním? Kamarádi vtipkovali, že mě tam vymění za šest krav.

Z letiště jsme se rozkodrcanou dodávkou dostali do městečka Lahic, které je úplně mimo civilizaci. V zimě se tam nedá dostat, neboť cesta je vyryta do skal. Tam pro nás postavili příbytek. Režisér hledal tuhle lokaci rok.

On spíš spadá do kategorie bláznů, ale vyhledal nádherný prostor. Kamenná vesnice, kde stávalo kdysi pět mešit. Dvě byly doposud funkční. Místní si vydělávali jen tím, co vypěstovali a prodali sousedům. A tam jsme strávili dva měsíce. Mám spoustu zážitků, to by bylo na dlouhé povídání.

Vesnice byla ortodoxně muslimská, takže kolena a ramena jsem musela mít zahalená. Moje postava ale měla tričko a kraťasy, takže si přede mnou muži občas odplivli. Postupně však pochopili, že jejich kulturu ctíme, že je nechceme provokovat. Jenže ve filmu byla i nahá scéna, která se měla odehrávat na střeše.

Ano. Věděli jsme, že to by u místních neprošlo. A tak produkce vymyslela, že se natočí, až tam bude co nejméně lidí, protože publikum jsme měli neustále. Rozhodli, že se bude točit v půl čtvrté ráno. Ale i v tu dobu dost lidí pracovalo, takže je produkce musela postupně všechny zaúkolovat, aby někde něco vyzvedli, pro něco zajeli.

Získali jsme pětadvacet minut, a stejně pořád někdo hlídal, zda je vzduch čistý. Paradoxně pak byli místní nejvíc nespokojení se scénou, v níž pekař a pekařka válí těsto. Mají obrovskou káď s těstem, do níž se ponoří a muchlují se. A to je pobouřilo, protože chleba je posvátný.

I když ho tu vidělo jen pár lidí, byl mezi nimi supervizor seriálu Ulice a pozval mě na casting.

Přišel ke mně na večírku Ulice a řekl Ahoj, jsem tvůj scenárista. Pomyslela jsem si něco jako No a co, a vidíte, dnes je to můj manžel. Za 14 dní jsme spolu letěli do Paříže. Věděl, jak na mě. Říká se, že ženy jsou hybatelkami děje, ale mám pocit, že u nás to bylo naopak.

Spíš životní než profesní. Je o krok napřed, což mi vyhovuje.

Není mi dvacet, takže to téma je asi na obzoru.

Obvykle ano. Ve většině věcí se shodneme, třeba volno nejraději trávíme na Moravě. Ač je Pražák, oblíbil si ji.

Zprvu si myslel, že je to tam trochu divočina, kde nejsou ani bankomaty, ale Moravu si zamiloval. Tam si nejvíc odpočineme, i když on moc odpočívat neumí. Nemá pevnou pracovní dobu, píše pořád.

Nechce být ve střetu zájmů, ale třeba časem něco přijde. Já ale moc neplánuju. Řeším jen to, co mám před sebou, protože pak je větší šance, že to vyjde. Takže teď řeším prázdniny, protože se mi sešlo hodně práce a já se těším, že aspoň týden nebudu dělat vůbec nic. No jasně že na Moravě.