Hlavní obsah

Klára Nademlýnská: Paříž mi dala víc než škola

Právo, Jana Tomsová

Málo platné, pro umělecky založené duše není silnější magnet než Paříž. Osudovým způsobem přitáhla i mladinkou Kláru Nademlýnskou ještě dřív, než vychladlo její maturitní vysvědčení z oděvní průmyslovky. Uměla říct francouzsky snad jen bon jour.

Článek

Na dveře světového módního Olympu zaklepali dva - vzhledem žabka, ale podle oddacího listu už vdaná paní Klára Nademlýnská a její zákonitý manžel, fotograf chorvatského původu Goran Tačevski. Oba plni odhodlání udělat díru do světa.

Co vás přimělo k tomu, že jste se rozhodli riskovat a hledat štěstí v Paříži, kde se to lidmi kolem módy jen hemží?

V roce 1988 tady všechno vypadalo tak nějak podivně, rozkolísaně a nejasně. Byli jsme mladí a chtěli pracovat, něco dokázat, a ne čekat, jestli se tehdejší režim změní. Tak padlo rozhodnutí, že zkusíme, co umíme, někde v zahraničí.

Pracovní vandr se protáhl na deset let. Proběhl klidně, bez úrazu?

Začátky byly hodně těžké. Odjeli jsme do Francie bez kontaktů a vůbec neuměli francouzsky, což je v téhle zemi docela průšvih. Zeptáte se na něco anglicky, ale dostanete odpověď v jejich mateřštině. Dva měsíce nás u sebe nechala bydlet jedna naše známá, studentka právě na stáži v Praze.

Bylo třeba využít každého setkání, i náhodného, abychom se pomalu dostávali do branže. Nejdřív jsem šila kamarádkám a dělala různé brigády, kromě jiného také u českého návrháře Zdeňka Křížka, který působil ve Francii. Později přišla práce modelistky pro firmu s luxusním dámským oblečením a nakonec došlo i na mé modely. Takže vlastně šlo opravdu všechno hladce, drobné problémy se nepočítají. Ty jsou ostatně všude.

Dnes je i u nás módních návrhářů jako máku, mnozí jsou absolventi vysoké školy s titulem akademický malíř. Nemrzí vás, že jej nemáte také?

Ani trochu, Francie mi dala víc, než kdybych tady chodila do školy. Poznala jsem tam všechno, co patří k profesi, od šití přes výběr materiálů, stříhání látek i asistování zkušenějším až po navrhování. Spíš než na studia jsem na práci. Když ji děláte dobře, sama vás vede dál. Nemám ve zvyku cokoli lámat přes koleno, všechno chcesvůj čas. Nepronásledoval mě sen o vlastním úspěšném butiku, ten se rýsoval až někde v nedohlednu. 

Nicméně přišel poměrně brzy. Už téměř deset let úspěšně prosperuje v těsné blízkosti pražského Staroměstského náměstí...

Přestože Paříž s mužem milujeme a bude tomu tak nejspíš po celý život, zachtělo se nám domů. Hodně se tady změnilo, lidé věnují větší pozornost svému oblečení, dovedou ocenit nápad a kvalitu. Je mi jasné, že návrhář nemůže dělat šaty jen pro vlastní potěšení. Proto jsem je nikdy nevymýšlela jenom na přehlídku.

Baví mě věci pro každodenní život. Myslím na to, že v nich bude někdo sedět, chodit do schodů, nesmí ho zatěžovat složitou údržbou. Ženám ulehčí život také snadné kombinování jednotlivých součástí a jejich průběžné doplňování. U nás to najdou a přitom nemusí mít strach, že za rohem potkají svou kopii. Ročně totiž máme dvě kolekce v malých sériích v mnohém nadčasové. Patrně i proto se k nám mnohé zákaznice věrně vracejí.

Na ramínkách je ale vesměs vidět modely odpovídající velikostí odrostlejším školačkám. Národ ovšem vypadá poněkud jinak. Na to nemyslíte?

Je pravda, že máme velikosti třicet šest až čtyřicet dva. Vypozorovali jsme, že nejvíce se prodávají osmatřicítky, taková je prostě naše klientela. Na zakázkové šití sice mnoho času nezbývá, ale když má někdo zájem, vyjdeme mu vstříc. Většinou se tak dělají společenské a svatební šaty, někdy ale i jiné.

Od roku 2001 je tváří vašeho butiku Tereza Maxová. Nebylo by už na čase udělat nějakou změnu?

Zatím jsem o tom vůbec nepřemýšlela. První kolekce fotografované s ní byly připravované tak, aby byla jasná souvislost mezi Terezou a modely. Ona se v nich skutečně také našla a nosí je, pomohla značku dostat do zahraničí. Dneska už se ale naše oblečení víceméně osamostatnilo a na první pohled není poznat, že je prezentuje slavná top modelka. Má například paruku s hnědým mikádem, které jinak nenosí.

Autorský butik ale není všechno, čím se zabýváte, že?

Jistě, každý návrhář je rád, když jeho práce najde širší uplatnění. Naskytla se mi možnost spolupracovat na části kolekcí značky Pietro Filipi.

Má obdobnou cílovou skupinu, ale širší. Návrhy musí být přizpůsobeny jinému, průmyslovějšímu zpracování. Je to pro mě zase něco jiného. Celkem se daří i nárazové prodeje do Paříže, Curychu, Monaka, na obzoru je teď prezentace v Nizozemsku. Zasloužila se o ni moje kamarádka Holanďanka, žijící v Praze.

Co říkáte vy, návrhářka velké módy, na secondhandy, které u nás vyrostly pomalu na každém rohu?

Většinou je to tragédie s tisíckrát opranými a nezajímavými věcmi. Musíte mít velké štěstí, abyste tam našla něco kloudného. Z těch, které jsou třeba v Praze, se dobré dají spočítat snad na prstech jedné ruky. V zásadě ale proti nim nic nemám, v Paříži mě bavilo do nich chodit. Mají totiž úplně jinou atmosféru a dají se tam najít i značkové kousky z báječných šedesátých a sedmdesátých let. Samozřejmě nejsou úplně za babku, ale když se vám je podaří získat, máte opravdu NĚCO. Vím, že i tady se to občas někomu podaří, takže možná bude časem líp.

Opusťme módu, i návrhář má své soukromí. Nelitujete, že vám uniklo něco z bezstarostného mládí, když jste se vdávala tak mladá?

Ne, nevidím v tom žádný problém. Někdy můžete hledat partnera celý život, a nenajdete ho, někdy přijde hned na začátku. Vyšlo mi to, i když se samozřejmě občas nějaké zaskřípání ozve. Myslím si, že v každém vztahu je nejdůležitější respektovat druhého, nezadusit ho, protože musí zůstat kus svobody. Oba jsme s Goranem workoholici, on možná větší než já, pro oba je práce totožná s koníčkem. Volné chvíle se snažíme hlavně trávit společně se synem, ať už tady na výletech, nebo při cestách do Francie.

Vy módu tvoříte, on ji fotografuje. Mluvíte doma o své práci?

Dřív ano a hodně, teď ale jen zřídka. Goran dodneška fotí moje kolekce, a tak chci, aby mi ze svého pohledu s něčím poradil, nebo potřebuju jen slyšet jeho názor. Muž věčně někam jezdí, dělá obrázky od nevidím do nevidím a já toho mám taky dost, takže jsme rádi, když se o práci nemusíme bavit.

Syn Natan se odmalička pohybuje ve světě parády a žen. Reaguje na to nějak?

Je mu teprve šest let, tak ho tyhle věci příliš nezajímají. To spíš tátovy aparáty, jeho práci obdivuje. Uvidíme, kam se kluk zvrtne. Vychováváme ho dost volně, aby měl prostor vyvíjet se sám. Snažíme se mu věci vysvětlovat a říct, proč jsou tak, a ne jinak. Naskakuje mi husí kůže, když slyším, jak někdo svému potomkovi říká, že na to či ono je ještě malý, že děti musí jen poslouchat.

Pokus najít na Kláře Nademlýnské, hvězdě módního nebe, něco alespoň trochu ne tak akorát, selhal. Je štíhlá jako šestnáctka, přestože necvičí, slovo dieta nezná a klidně si dá pořádný kus dortu. Neflámuje a nekouří. Stále miluje jednoho muže a denně vydává tolik energie, kolik by jiným stačilo na týden. Možná i proto vypadá pořád tak mladě, možná i proto je taková její práce, díky níž se svěžest a sebejistota přenášejí na další ženy.

Podzim a zima na dohled

Hlavní zásadou tvorby Kláry Nademlýnské je nepřebírat kompletně oficiálně vyhlášené módní trendy, ale vybírat si z nich něco pro vlastní improvizaci. Pro blížící se chladnou sezónu to bude:
* dost černé a šedé barvy, k tomu jako doplněk pro zvýraznění cihlová, červená a tělová
* z materiálů vlna, tvíd, úplety, tisk na hedvábí, hedvábný samet
* různé krajkové kombinace
* inspirace z období poprocku, Davida Bowieho a Blondies
* vypracované kostýmy
* kalhoty vyštíhlené nebo naopak extra volné
* topy hodně na tělo i řasené
* kabátky v siluetě A
* vše hodně ženské

Jak to dělá Klára

Úsloví o tom, že ševcova žena a kovářova kobyla chodí bosy, pro Kláru Nademlýnskou neplatí.

Jsou dny, kdy si vezme jen džíny, pochopitelně dobře padnoucí, a k nim tričko, rovněž s nějakým nápadem, tenisky a víc neřeší. Jindy zase odchází z domova ve střevíčkách na podpatku a šifonové halence. Má ráda vypracované detaily. Nosí své modely, aby poznala na vlastní kůži, jak se v nich cítí zákaznice.

Potrpí si na boty, které ji musí něčím trknout. Nikdy nepočítala, kolik jich vlastně má. Novým nákupům neodolá hlavně při návštěvě Francie.

Prošla si obdobím různě blonďatých vlasů, ale vrátila se ke své původní barvě. Příroda je pro ni zajímavější než něco vyumělkovaného. Nejvíc jí vyhovují vlasy dlouhé, protože má tak se stále upraveným účesem méně práce. S kosmetikou to nepřehání a chodí si pro ni do lékárny, protože značkám, které se tam prodávají, věří.

V čem tkví úspěch

Návrhářka nemá ráda jakékoli přesné tipování a radí ženám, aby se nestaly obětí trendů, v nichž se necítí dobře. Její doporučení znějí úplně jinak:
* Buďte samy sebou a neschovávejte se za značku.
* Dbejte na doplňky, jsou hodně vidět.
* Vyhovte při oblékání i své náladě, v celkovém dojmu se to projeví.
* Není třeba respektovat pravidla, že kabelka a střevíce musí být stejné. Naopak, zajímavá taška udělá divy.
* Nepřehlížejte bižuterii, dotáhne oděv.
* Nevěřte barevné typologii, není všemocná, rozhodující je pocit.
* Snažte se nezapadnout v davu, ani v módním. Možnosti zdaleka nespočívají jen ve výstřednosti.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiřina Tauchmanová: Na mě nemá kdo šít

Módní návrhářka Jiřina Tauchmanová (45) prý podle odborníka na lidskou duši musela v některém ze svých minulých životů přinejmenším bydlet v blízkosti...

Výběr článků

Načítám