Kateřina Janouchová: V Česku se lidé bojí silných žen

Scházíme se v pražském bytě Janouchových poblíž sochy svatého Václava. Je plný knih. Mnohé z nich psala zpovídaná, další její rodiče. Ruku mi nepodává, nechce mě nakazit. Vysoké teploty právě srazila prášky. První dojem? Je to kočka. Na padesátiny, které letos oslavila, rozhodně nevypadá.

Doma je s ní i máma Ada, docentka radiační biologie. Zatímco mluvíme, ona trpělivě hledá fotografie z dětství dcery, dnes slavné novinářky a spisovatelky. Chvílemi se nad nimi vášnivě přou o radostech a strastech prvních let emigrace. Pak volá z nemocnice František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77 a profesor jaderné fyziky, že vyšetření dopadlo dobře.

Jisté je jedno: každý z rodiny je osobitý, při sobě ale drží pevně. Čtyřicet let po vynuceném odchodu mají všichni ve Švédsku zaběhnuté kariéry.

Nemusíte. Jen říkám vždy, co si myslím. To je typické. Ozve-li se ženská proti něčemu, co se jí nelíbí, je agresivní, když to udělá muž, je odvážný a mužný. Švédi se obecně konfliktů bojí, vyhýbají se jim. Někdy proto působím jako ta ostrá semetrika. Otevřenost mám asi po tátovi.

Já přímo ne, ale naši ano. Značka ABO 80-85 visí na dveřích toalety. My máme vlastní dům na venkově, nedaleko od nich.

Krátce po Štědrém dni, velmi brzy ráno, jsme sedli před domem v Praze 10 do fiatu. Já, brácha Erik, máma a táta. Byla zima, tma. Předcházelo tomu několikatýdenní loučení, kdy jsme chodili po městě, jezdili za známými a loučili se. Celý podzim byl drásavý, nepříjemný. Nechtěla jsem pryč, ztratit kamarádky, třídu, školu.

V autě ani nebylo moc věcí. Balíky už na nás čekaly v Kodani. Byla jsem smutná. Zmatená. Po přejezdu německé hranice přišel pocit „to je neuvěřitelné“, s příměsí nejistoty, řadou otázek.

Ty poslední Vánoce v Československu jsem si ani neužila. A od té doby je vlastně nemám ráda, nesnáším je. Nastává mi takový bolavý čas. Když byly děti malé, pocity jsem v sobě potlačila, teď vyrostly a mně se vše vrací. Nechci nic slavit, dodržovat tradice.

Samozřejmě, každý rok kvůli synům a dceři.

Naši přinesou bramborový salát, řízky a vanilkové rohlíčky. Zbytek je typicky švédský. Podává se losos, šunka, masové kuličky, párečky, červené zelí, kedlubničky…

Kuličky ano, zbytek kupuji hotový. Ani moc nepeču. Jen děti mají rády perníkové sušenky. Jsou podobné českému perníku, jen nejsou měkké. S těstem se jinak pracuje podobně. Společně pečeme, vykrajujeme tvary, slepujeme, zdobíme. Na svatou Lucii, v předvánočním čase, pečeme i sladké šafránové buchty.

My jsme to vzali nejdříve přes Dánsko, kde se mi hodně líbilo. Chodila jsem do mezinárodní školy, učila se intenzivně anglicky, našla si kamarády. Jenže za rok rodiče dostali práci ve Švédsku, kde přišel ten pravý šok.

Přestěhovali jsme se na nepříjemné sídliště ve Stockholmu. Ani nevím, proč si rodiče vybrali tohle místo. („Bylo to blízko univerzity, kde jsme oba pracovali,“ vstupuje do rozhovoru paní Ada.) Aha… Oni neměli nikdy povědomí o tom, co je příjemné, hlavně že to bylo praktické. („Byla tam i škola, lesy, jezero,“ doplňuje paní Ada.) Ta škola byla hrozná. Za městem, bez ducha, spolužáci agresivní.

Slýchala jsem běžně: ty zasraná cizinko. Jak jsem už říkala, to sídliště nebylo úplně dobré. A já byla jiná. Měla jsem tmavší vlasy, tmavší oči než oni. Nelíbilo se jim ani, jak chodím oblíkaná.

Víckrát, nebojím se fyzicky bránit. Ženská si nemá nechat všechno líbit, podle toho jednám.

Vždycky. Mám silné pěsti a neváhám je použít. (smích)

Naopak, zvládla jsem ji rychle, do dvou měsíců. Byla jsem prakticky jedinou cizinkou v oblasti. Úřady do mě hodně investovaly. Měla jsem velmi milou, oddanou paní učitelku jen pro sebe. Základy řeči jsem si jinak osvojila už v Dánsku při sledování televize. Navíc mám nadání na jazyky, známku ze švédštiny jsem proto měla během studií vždy nejlepší.

Švédsky, ale, jak vidíte, mluvím samozřejmě česky. Dále pak anglicky a francouzsky.

Je to moje trauma z dětství. Když jsem byla malá, ovládala jsem ji. Pak přišel rok 1968, okupace Československa. Máma mi nakázala, že nesmím mluvit rusky na ulici, že to lidé nemají rádi. Tak jsem ruštinu v sobě úplně utnula. Nenáviděla jsem i tu ruskou část ve mně.

Hluboko uvnitř si nesu pocit: rusky se nemluví, Rusové jsou blbí. V dospělosti jsem si vysvětlila, že je to řeč jako každá jiná. Rusům i teď rozumím, třeba bych se rozmluvila.

Švédi jsou citlivější na životní role mužů a žen, mažou rozdíly. Tady ve stereotypech muž vydělává, žena pracuje v zaměstnání i doma, stále jede. Čech sice doma takzvaně pomáhá, ale to hlavní – péče o děti, úklid, vaření – je stále na Češce.

Naopak Švédové hodně věcí dělají bez ptaní. I tamní politici jsou opatrní na slova. Poslat ženu k plotně by je mohlo stát kariéru.

Dříve obchody třeba zavíraly brzo, měly jen švédské zboží. Prostě zapadákov. Rozsáhlá imigrace v posledních desetiletích izolovanost nabourala. Cizinci přinesli vlastní kultury, tradice, jídla - otupili uzavřenost země. Lidé teď obecně více cestují. Milují Asii, například Thajsko. Chodí pak rádi na thajskou kuchyni do malých bister a restaurací.

Podle mě ano, multikulturalismus spíše obohacuje. I když u nás posiluje strana Švédských demokratů, kteří jsou přes název hodně nacionalističtí, takzvaně nahnědo. Jejich program stojí na útocích proti přistěhovalcům. Sympatizanti jim přibývají. Švédům se totiž integrace cizinců do komunity ne vždy daří.

Podle mě by si předem měli promyslet, kolik lidí chtějí do země přivést. Myslí to dobře, ale uprchlíků je moc a úřady se o ně neumějí leckdy postarat. Vznikají pak konflikty mezi většinou a menšinami.

Hokej sledují dodnes a po otevření hranic se Švédové zamilovali do Prahy. Je pro ně dobře dopravně dostupná. Přijde jim romantická, malebná. Hodně žáků vyjíždí se školou na zahraniční výlet právě sem. I mí tři synové, bohatýři, jak jim říkám, si to tu letos u babičky a dědy užili. Nezdá se to, ale Švédové se v lecčem cítí v Čechách jako doma.

Táta je feminista, žen si velmi váží. Říkával mi, že v životě musím být hlavně dobrým člověkem, a je jedno, zda jsem žena či muž. Choval se ke mně neutrálně, ne jako k holce nebo klukovi. Dal mi jako správný otec důvěru v sebe sama.

Jen v dospívání. Nelíbila se mu má záliba ve fotbale, což mu dodnes zazlívám. (smích) V emancipovaném postoji mi ale hodně pomáhala i máma. Jsme liberální, moderní rodina.

Označit se za feministku není úplně jednoduché ani ve Švédsku. Jen na vás otevřeně neútočí. V Česku jinak převažuje model tradiční rodiny, lidé se obecně bojí silných žen. Mužům boří systém, berou jim jejich sociální role. Z toho plyne strach z neznámého, nepochopení, útoky.

Slabší se prostě bít nesmí. Nechápou, proč útočíte. Neubrání se vám. Můžete bít jen silnějšího. Jako David vyzvat na souboj Goliáše. A pak doufat, že vyhrajete.

Tradice je silná v celém světě. Jen málo států, prakticky všechny ve Skandinávii, to přímo zakazuje. Podle mě to souvisí se silným tamním feminismem. Děti a ženy tvoří jednu skupinu, objektivně slabší. Budete-li ji více respektovat, společnost zjemníte, obohatíte.

Samozřejmě občas dlaně svěděly. Svírala jsem vší silou palce na rukách a říkala si: NE! Ovládla jsem se. Nesmí se to ze zákona, což respektuji. Pro rodiče je velmi příjemné vědět: Takhle se nechovej!

Umlouvám, chlácholím, podplácím, někdy zvýším hlas, říkám jim nepříjemné věci, dokonce na ně i řvu. Hádky u nás probíhaly i probíhají, což je ve velké rodině normální. Ukočírovat sedmičlennou domácnost je někdy hodně unavující.

V budování kariéry mi hodně pomáhalo zázemí. Jak já, tak manžel jsme pracovali ve vlastní firmě, z domova. Ulehčilo nám to chod rodiny. Nemuseli jsme být každý den v určitou hodinu na nějakém místě. Měli jsme rovnoprávnou dělbu práce. Já třeba nežehlím. Nesnáším to. Ujal se toho muž. Když kluci povyrostli, neseděli na zadku, ale třeba vařili.

Je poslední a asi nejvíc rozmazlená. Říkáme, že u nás vládne feminismus. Synové jí hodně ustupují, je slabší, holka. V životě to bude mít těžší, kdežto oni lehčí. Jinak Ingrid, které bude prvního ledna třináct, tu pomoc mámě jaksi přirozeně v sobě má. Uklízí, uvaří si. Syny jsem to musela učit. Že by genetika?

Čtyři. Nejstarší, pětadvacetiletý, se odstěhoval. A jeden ze synů byl teď delší čas v Asii, kde se zdokonaloval v barmanských technikách. Chce se tam vrátit, plánuje Austrálii. Doma mi tak zbývají skoro osmnáctiletý David a téměř šestnáctiletý Daniel a zmíněná Ingrid.

Já se na to těším! Čekám na to jako na boží smilování! Zbývá mi ještě několik let. K tomu manželovi. Žádného nemám. V červnu jsme se rozvedli.

Vidím, že jste četla mou asi nejúspěšnější knihu Nejbližší, kde vše popisuji. V největší krizi jsme podali první pokus o rozvod. Ve Švédsku, když máte děti, ale musíte půl roku čekat a pak žádost obnovit, aby došlo k soudu. Tehdy jsme to nedotáhli. Z léčebny se vrátil čistý. Já s ním měla tři děti (nejstarší syn je z prvního manželství, Ingrid se narodila později ¨– pozn. red.). Nechtěla jsem sedět s nimi doma sama a litovat se. Kluci byli také jeho, musel se starat! Jinak nepije už téměř patnáct let.

Byli jsme spolu téměř polovinu života. Poslední roky to nefungovalo. Mám ho jinak stále nějak ráda. Děti nás doživotně spojily. Máme firmu. Ale teď jsme už jen kamarádi.

Nebylo, ale co si počít s láskou, život šel, jak měl. Já chtěla vždycky velkou rodinu. Jinak můj druhý manžel chtěl ještě další dítě po nejmladší Ingrid, to už jsem odmítla.

Dvě až tři, jenom čtyři procenta rodin čtyři a více. No a z té menšiny je asi půlka somálského původu. (smích)

Rozhodně ne, já jsem přece i Češka.

Vnímám se mezinárodně. Skandinávie je asi v mém nitru nejhlouběji ze všech mísených národností. Děti už Švédové jsou. Česky ani nemluví, což je i moje chyba, přiznávám.

Jsme otevřená rodina, sex k tomu patří. Děti se dozvěděly, co chtěly. Jeden se chtěl bavit, druhý raději vše nastudoval, pak se ptal. Rodič se nesmí vnucovat. Základní informace ale podat musí. I když někdy přijdou kyselé dětské ksichty, reakce typu: už vše znám.

Jediné, co mě zajímalo, byla mořská biologie, barevný svět pod hladinou. Bratr Erik jde v jejich stopách asi více než já. I když se vědě přímo nevěnuje, je úspěšný architekt.

Mně plně vyhovovalo, že jsem odešla už ve čtrnácti na internátní školu. Krátce, pár týdnů, jsem u nich pobyla po maturitě, ale v devatenácti jsem si našla práci v nakladatelství a začala žít tak, jak jsem chtěla. Nikdy jsem netoužila bydlet moc dlouho s rodiči.

Já ano, jenže teď moc nefunguje. Mladí žijí s rodiči déle než generace sedmdesátých a osmdesátých let. Vidím to u svých pěti dětí i u potomků kamarádek. Je jim dvaadvacet, pětadvacet a nikam se nestěhují. Není práce, nejsou byty.

Mladí Skandinávci zadarmo doma nejedí. Jakmile si najdou práci, rodičům přispívají. Když studují, mají půjčku od státu a připlácejí, kolik mohou. Třeba dva tisíce švédských korun měsíčně (zhruba 6000 Kč – pozn. red.) jako dřív náš nejstarší syn.

Ve Skandinávii jsem velmi známá. Dá se říci celebrita. Populární jsou tam moje knihy – romány, detektivky i naučná díla o dětech, sexu. Prodalo se jich určitě přes milión. Momentálně mě živí. Chodím i hodně do televize, přednáším.

Tady jsem spojená více s tátou. Ve Švédsku jsem prostě Janouchová, v Česku patřím k Janouchům.