Kateřina Janečková: Nechci plnit dogmata, jaká bych měla být

Náročný. Jsme s přítelem čerstvě po stěhování, nemáme ani vybalené krabice. Klasika: Nová majitelka zvedla o 100 procent nájem. Když jsme odmítli, zrušila dohodu o odstěhování do tří týdnů a museli jsme být pryč do tří dnů. Převáželi jsme vše narychlo osobákem. Děs. Ale nový domov pro mě představuje symbolicky začátek nové životní etapy, s čistým stolem. Starý byt jsme dávali dohromady před jedenácti lety s prvním partnerem, hercem Radimem Jírou, pak jsem tam žila s dalším mužem.

Nový byt nemám zatížený vzpomínkami a krásně se mi v něm dýchá. Navíc v době, kdy vyjde náš rozhovor, budeme se současným přítelem Lennym na Bali, což je můj dávný sen. Poprvé pojedu mimo Evropu, v zimě do tepla. Musím jen dořešit pracovní povinnosti.

Původně jsem tu roli odmítla. Spíš jsem tíhla k divadlu a myslela, že by mě seriál rozmělnil. Bylo mi čtyřiadvacet a měla jsem pocit, že musím teprve nabírat zkušenosti. Nakonec jsem kývla a získala skvělou zkušenost. Byla to dřina, až 20 natáčecích dnů v měsíci, od rána do večera. A doma jsem se pak musela učit text na druhý den. Zpočátku jsem nebyla schopná to do sebe natlačit. Ale pochopila jsem, že i mozek je sval a lze ho vytrénovat. Jednou už doslova vypnul, nic se tam nevešlo, error. A do druhého dne jako by se něco přecvaklo – stačilo přečíst si dialogy těsně před natáčením. Od té doby nemám s učením textů problém.

Tím si asi v pubertě projde každý. Mně se třeba smáli, že mám po tátovi chlupaté ruce a chmýří pod nosem. Asi to není úplně o tom, jak člověk opravdu vypadá, dělá si to trochu sám. Poznala jsem spoustu krásných lidí, kteří trpěli zbytečnými komplexy, byli zablokovaní. A naopak někdo šilhal, měl nadváhu – a vůbec to neřešil a zářil víc než modelka vedle něj. Já nebyla nikdy vyloženě nespokojená se sebou, spíš trochu stydlivá. Byla jsem hubená. Stresovalo mě, že mi to všichni říkali. Tlustému přece taky nikdo neříká na potkání, že je tlustý. Pak mi došlo, že mi někteří spíš závidí. Snažila jsem se přibrat, ale nešlo to, mám rychlý metabolismus. Jak vidíte, hubená jsem pořád – a necítím se vůbec špatně.

Docela dobře. Ještě vloni jsem vypomáhala v pizzerii jako servírka a moc mě to baví. Takže když mě chtěl režisér poslat na zkušenou do nějaké restaurace, nebylo to nutné. Je to příjemně komunikativní práce a k tomu se ráda hýbu. Proto mě často překvapuje, jak je řada barmanů pomalá a protivná. Je fakt, že Severka ve filmu je čtyřková hospoda plná drsných chlapů u piva, ale to mi nevadilo. Kdysi v Ostravě jsem do takových knajp taky chodila.

Určitě. Když mě vybrali, musím asi něco podobného vyzařovat. Měla jsem za úkol být co nejvíc přirozená. Občas jsem se ptala režiséra, jak si představuje nějakou scénu. Odpovídal: Ty víš nejlíp, jak to má Lucka udělat. Tím to bylo paradoxně těžké – hrát sama sebe, ač to nejsem opravdu já. Snadnější je schovat se za charakter jako za masku.

Točila jsem s Hynkem poprvé. Než ho člověk pozná, má z něj trochu respekt, ale překvapilo mě, jaký je vlastně introvert. Pracuje se s ním bezvadně, je obrovský profík, který nedělá zbytečné cavyky. Konkrétně v té erotické scéně mi obrovsky pomohl. Řekl, ať si nahotu představím taky jako kostým. Svlékl se jako první a tím, že to neřešil, jsem se uvolnila i já. Nepotřebuji své tělo ukazovat celému národu a poslouchat přiblblé narážky. Na druhou stranu je vlastně nahota přirozená věc. Křesťanství v nás vybudovalo zbytečné zábrany. Jsem ráda, že jsem je překonala.

Právě že ano, doma bylo peklo. Lenny je poloviční Francouz, maminku má Češku a je šíleně žárlivý. Možná je to tím, že je skoro o jedenáct let mladší, je mu šestadvacet. Já věkový rozdíl nevnímám a je mi s ním moc dobře.

Nejdřív ano. Kdysi s Radimem jsem věřila, že jde o vztah na celý život. Na tom prvním rozchodu po jedenácti letech jsem se hodně naučila, byl to boj se nezhroutit, pořád jsem hledala, kde se stala chyba. Pak mi došlo, že není třeba hledat viníka. Poděkovala jsem v duchu nám oběma za krásné chvíle, zároveň jsem cítila, že se otvírá spousta nových věcí, což nemusí být špatné, pokud se neuzavřu.

Přestala jsem ale používat slovo navždy. Beru to tak, že člověk si má užívat, dokud ho něco baví a je spokojený. Když přestane, má to opustit a hledat jinde, riskovat. Aspoň já jsem taková. Nechci plnit dogmata, jaká bych měla být. Chci žít naplno. S Radimem jsme dokázali zůstat kamarády. Pak jsem si přála být chvíli sama, ale brzy jsem potkala nového partnera, pro změnu o jedenáct let staršího. Ta jedenáctka mě asi pronásleduje. Po dvou letech jsem zase chtěla být sama, a potkala Lennyho.

Kdepak. Pracuje v úplně jiné sféře – energie, plyn. Žít s herečkou pro něj asi není jednoduché. Potkali jsme se náhodou, když mě kamarádka vytáhla na koncert, abych se rozptýlila, a pak do baru… Trvalo ale ještě dlouho, než jsem našemu vztahu dala šanci. Lennyho umělecké prostředí baví. Nedávno jsme spolu začali překládat divadelní hru, se kterou si můj táta překladatel nevěděl rady. A zjistili jsme, že dohromady nám to jde skvěle. Jsme spolu přes dva roky a máme za sebou první neplánované a nevydařené těhotenství. Nebylo to lehké, ale dost nás to spojilo a zároveň navnadilo. Nechci na to tlačit, věřím, že je něco nad námi, jakési vedení světa, a že se stane, co se stát má. V mém věku už by bylo načase a jsem ráda, že se Lenny rodině nebrání.

Obnovili jsme v divadle U Hasičů premiéru komedie Láska a párečky, kterou má nyní pod sebou VIP Art Company. Ale hlavně pořádám herecké workshopy Kalegro, které jsem založila před rokem s kamarádkou Lenkou Marušanovou. Kromě jednorázových kurzů vedu od září tři celoroční studia – dvě pro děti a jedno dospělácké. Trochu hektika, ale fajn. Nikdy jsem se necítila jako organizátor, přála jsem si být spíš loutka, kterou někdo ovládá, vodí, řekne, co a jak – a já to zahraju. Jenže před pár lety jsem k herectví vystudovala pantomimu a začala vymýšlet vlastní představení a projekty.

Jsme zaměřené na filmové hraní a spolupracujeme s castingovými agenturami. Posíláme jim zpětné vazby a hodnocení účastníků na malé role. Hlásí se lidé různých profesí, pro seberozvoj, ze zvědavosti i ti, kteří chtějí povýšit z komparzu na mluvené postavy, ale necítí se na hereckou školu. Nemají na ni čas nebo jsou už starší a hraní je pro ně koníček. Proškolíme je v mluvě, pohybu, moderování, improvizaci, pantomimě… Najdou se mezi nimi i opravdu talentovaní. Nejstaršímu pánovi je přes sedmdesát let, nejmladší jsou děti od čtyř let, u nich jde spíš o hledání přirozeného talentu.

Já stála prvně před kamerou v jedenácti letech. Bydleli jsme v Praze u Paláce kultury, mobily ani počítače nebyly, takže jsme s kamarády hlavně lítali venku. Jednou jsme doma otevřeli televizi, kde hlásili, že probíhá konkurz do seriálu Když se slunci nedaří. Tak jsme tam zaběhli v teplákách a s klíčem na krku. Nejdřív nás bez rodičů chtěli vyhodit, pak nás vyzkoušeli – a pozvali do 2. kola. Tím to začalo. V té době jsem na žádný dramaťák ještě nechodila, nebyla jsem k tomu vedená.

To je pravda. Maminka je herečka, táta režisér a překladatel z francouzštiny. Vyrůstala jsem v zákulisí, ve světě fantazie a vůně šminek, takže jsem to v sobě asi měla. Ale o tom, že bych se stala herečkou, jsem začala uvažovat až po té první zkušenosti. Předtím byly v hledáčku mých dětských přání profese jako kosmonaut, popelář, zvěrolékař… Ovlivnila mě určitě i babička, choreografka, která mě v pěti letech přihlásila na scénický tanec. Obsahuje přirozený pohyb, což je pro dítě ideální fyzická průprava, lepší než balet. Vystupovala jsem odmala se souborem Bosý. Byla jsem tak zvyklá pohybovat se na jevišti.

Ano. Naši z mého rozhodnutí nebyli nadšení, chtěli, abych si udělala nejdřív gympl a šla když tak až na DAMU. Jenže na základce jsem měla i čtyřky a představa gymplu mě děsila. Plánovala jsem, že pokud mě nevezmou na konzervatoř, odjedu na rok do Francie, kterou mě táta nakazil. Ale vzali mě. Bydlela jsem s kamarádkou, chodila na brigády jako servírka a brzo byla samostatná. Jenže jsem flinkala teorii a akrobacii, a tak mě ve druháku vyhodili – a zároveň doporučili pokračovat v Ostravě. Průšvihy jsem se snažila vyvažovat kladnými věcmi, takže se rodiče vyloženě nehroutili.

To byste se divila. Předpovídali mi to už po Ošklivce – a tři roky jsem nezavadila o roli! Česko je v tom zvláštně retardované, vše běží ve vyjetých kruzích a musíte se programově pohybovat v branži. Režiséři sahají po hercích, které mají v blízkosti nebo kteří se stanou něčím rychle populárními. Měli by víc chodit po divadlech a zajímat se o nové tváře. Je totiž spousta talentovaných herců, kteří ještě nedostali příležitost, a to je velká škoda. Osobně mám ráda castingy, beru je jako trénink, ale když nepočítám reklamy, dostanu pozvání maximálně dvakrát za rok. Nejsem typ klepající na dveře, ale měla bych se to naučit.

Domluvím se francouzsky, ale s angličtinou, v níž se venku točí, mám problém. Kolikrát jsem si předsevzala, že se do ní pustím pořádně, jenže jsem líná. Dokud mě někdo nechytne za pačesy a neřekne: Udělej to!, nejsem moc schopná nebo ochotná za něčím jít.

Impulsem bylo právě to, že jsem se po intenzívním roku s Ošklivkou pracovně zastavila. Zbylo jen pár představení v divadle, chyběl mi pohyb a nudila jsem se. Měla jsem vyděláno dost peněz, a tak jsem si našla workshop pantomimy ve Francii, u asistentky Marcela Marceaua. Místo její nabídky na další spolupráci jsem se pak přihlásila na pantomimu na HAMU. Hodně mě to uvolnilo, a to i v činoherním herectví, a zbavilo trémy. Ke všemu dnes přistupuju lehčeji. Riskla jsem autorskou tvorbu a pochopila, že člověk se nesmí bát zkusit něco nového. Dřív jsem o sobě pochybovala, nevěřila si. Ale i když se něco nepodaří, je to škola a zkušenost, která mě může posunout dál. V životě mám taky ráda, když je občas hůř. Uvědomím si, že žiju – a je zase důvod vážit si malých radostí.

Sporty postupně odpadávají. Nejvíc času trávím s přítelem, ať už jedeme na výlet, které mám moc ráda, nebo zůstaneme doma. Na Bali jsme si zamluvili hotel jen první den. Budeme pak cestovat volně, bez podrobných plánů. Vlastně trochu adrenalinové dobrodružství.

Zato úplně nesnáším politiku, sledovat ji, mluvit o ní. Postrádá morálku a etiku a kryje se s termínem byznys. Topíme se v dezinformacích a nikdo neví, čemu věřit. Neexistuje jen jedna pravda a jedna lež. Mám pocit, že žijeme třetí světovou válku, akorát mediální. A mrzí mě, že jsou lidi schopní se kvůli tomu rozhádat. Zásadní problémy planety se přitom neřeší. Čím víc inteligence je v technologiích, tím víc ji ubývá mezi lidmi. Vážím si proto osobností, které mají své názory a jsou ochotné o nich diskutovat.

Nejsem plánovač, nechám se životem překvapovat. Čím víc člověk očekává, tím silněji může být zklamaný. Spousta přání se mi už splnila, teď by mi udělalo radost to podařené těhotenství.