Hlavní obsah

Kamila Magálová: České publikum je radost

Právo, Dana Braunová

Na filmovém plátně zlomila srdce Jiřímu Bartoškovi a Oldřichu Kaiserovi, za manžela dostala Karla Gotta, s nímž nazpívala duet. „Případnou závist naprosto chápu,“ směje se slovenská herečka Kamila Magálová, která i v sedmašedesáti oplývá jiskrou a šarmem.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Těch víc jak sedmdesát let se nedá vymazat. Prožívali jsme společně hodně dobrého i zlého, je na co vzpomínat,“ poznamenává ke stému výročí Československa.

Článek

Pomyslela jste si někdy, že si zazpíváte s Karlem Gottem?

Kdeže! A pan Gott asi taky netušil, že bude zpívat s Magálovou. (smích) Když mi řekli, že s ním mám nahrát duet, brala jsem to jako pěkný dárek k závěru své herecké kariéry. Kolik profesionálních zpěvaček by si to přálo a nepoštěstilo se jim to. Opravdu to považuji za dar.

Jak se k vám choval? Blahosklonně, kolegiálně?

Velcí lidé nemusejí předvádět, jak jsou velcí, protože velcí jsou, a to je případ pana Gotta. Je neskutečně skromný. Samozřejmě jsem měla velký strach, že mu to budu kazit. Mám za sebou několik muzikálů, ale profesionálně jsem nezpívala nikdy.

Píseň k pohádkovému filmu Když draka bolí hlava jsme natočili za hodinu a půl, šlo to rychle. Když jsem se ho ptala, co na to říká, pochvalně přitakával, že dobrý. Potěšilo mě, že spokojený byl i autor písně Michal David.

Foto: Lenka Hatašová

S Karlem Gottem a jeho dcerami Nelly Sofií a Charlotte Ellou v česko-slovenské pohádce Když draka bolí hlava.

Pomáhala jste mu jako zkušená herečka při hraní?

Stejně jako mi radil při zpívání, nechal si ode mě poradit při hraní. Mile mě překvapilo, že není vůbec ješitný, nemyslí si, že jako velký umělec zvládne všechny disciplíny. Obdivovala jsem, jak se dal po těžké nemoci dohromady a svoji roli skvěle zvládl. Včetně slovenštiny! Já zase mluvila česky. Jsem ale zvyklá, on to měl mnohem těžší.

Takže to je dvojjazyčná pohádka?

Drak v ní má dvě hlavy, jedna mluví česky, druhá slovensky. Stejně tak jsou jazykově rozdělené všechny hlavní postavy.

Považuji to za báječnou věc, protože zejména mladí v Čechách už slovensky nerozumějí. Je to smutné, vždyť jsme spolu přes sedmdesát let žili. To se teď budeme domlouvat anglicky? Proto se mi nápad scenáristů Petra Šišky a Dušana Rapoše natočit česko-slovenskou pohádku tolik líbil.

Ke knížce s touto pohádkou je přiložen slovník českých a slovenských výrazů, na svých vnoučatech vidím, jak se tím děti výborně baví a zároveň se učí.

Musí ještě někdo korigovat vaši češtinu?

Minimálně. Sama jsem prosila zvukaře, aby mě na případné chyby upozornili. Ono to může vypadat jednoduše, ale není. Když hraju ve slovenštině a vypadne mi nějaké slovíčko, lehce ho nahradím jiným se stejným významem. V češtině se nemohu spoléhat, že mě hned napadne synonymum. Text se musím naučit slovo od slova.

Foto: Lenka Hatašová

Při natáčení společného duetu s názvem Láska je náš drahokam.

Existují české výrazy, které vám nejdou?

Manželství. Pořád se mi tam cpe měkké l´.

Pocházíte z významné slovenské umělecké rodiny, váš otec Ladislav Slovák byl šéfdirigentem Slovenské filharmonie. Pomýšlela jste někdy, že byste šla studovat něco úplně jiného?

V rodině se spíš věnovali hudbě a malířství. Když se nás ale ve 4. třídě ptali, čím chceme být, jen tak z hecu jsem vyhrkla, že herečka. Od té doby mi to zůstalo, když jsem měla být vyvolaná, říkali: „Herečko, pojď k tabuli.“ Tehdy jsem se zařekla, že se tou herečkou just stanu. A šla jsem za tím.

Vystudovala jste tedy bratislavskou Vysokou školu múzických umění.

Ve čtvrtém ročníku jsem otěhotněla a absolventské představení jsem odehrála v sedmém měsíci. Jenže jedna asistentka na katedře, která mi nepřála, vymyslela, že je potřeba odehrát představení dvě. A to jsem nestihla.

Zachránila mě paní režisérka Gogálová, která mi čtyři měsíce po porodu nabídla účinkování v Poetickém souboru bratislavské Nové scény. Hrála jsem Taťánu v Oněginovi. Díky tomu jsem, sice o rok později, absolvovala.

Foto: Ctibor Bachratý

Ve známé komedii o nejhorší zpěvačce světa Je úžasná! s Mariánem Geišbergem, s nímž ji jeden čas pojilo nejen partnerství jevištní.

Na Nové scéně jsem pak zůstala, dostávala jsem tam nádherné role a hodně jsem se o herectví naučila, a v roce 1983 mi nabídli angažmá ve Slovenském národním divadle. Tam jsem dodnes.

Kdy jste se poprvé ocitla po boku českých kolegů?

Bylo to s Jiřím Bartoškou v televizním filmu Hra na kocúra. Pak dlouho nic, až v roce 2009 v televizním filmu Jaroslava Brabce Zasaženi bleskem, kde byl mým partnerem Pavel Liška. Následoval seriál Terapie (2011), kde jsem si zahrála s Karlem Rodenem. Měla jsem tam neskutečně dlouhé dialogy v češtině. Tehdy jsem měla pocit, že se to nedokážu naučit. Když se točila druhá série, poprosila jsem, abych mohla mluvit slovensky.

Nejvíc si vás čeští diváci pamatují z filmů Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, v nichž jste lámala srdce Jiřího Bartošky a Oldřicha Kaisera. Nepocítila jste někdy ze strany českých kolegyň osten závisti?

Konkrétně jsem se s tím nesetkala, ale slyšela jsem, že takové hlasy zaznívají. Já je ale chápu a nikomu je nezazlívám. Kdybych ty dva filmy viděla s jinou herečkou, tak jí budu neskutečně závidět. Jsem si jistá, že ta postava pro mě byla jako stvořená. Já postavu Heleny nehrála, já ji žila!

Včetně milostného poblouznění?

Jistě! Však mi pak psaly ženy po čtyřicítce, které zůstaly samy, že jsem jim dala naději do dalšího života. Že si uvědomily, že život po čtyřicítce nekončí, ale začíná.

Foto: Ctibor Bachratý

S Martou Sládečkovou ztělesňují na scéně Štúdia L+S v komedii Tri grácie z umakartu sestry.

Dovedla jste to do reality i u sebe? Vy jste v tu chvíli byla přece volná.

To byla, ale jiní nebyli volní. (smích) Jak říkáte u vás: Nejsou lidi. Na tomhle povolání je ale krásné, že když něco nemáte, můžete si to užít na plátně nebo na jevišti.

Slovenské herečky dostávají v posledních letech v českém filmu nevídané příležitosti. V čem je jejich atraktivita pro české režiséry?

To se musíte zeptat jich. Jsme za to samozřejmě vděčné. Odhaduji, že by to mohla být jistá živočišnost. Mám někdy pocit, že se hlavně u starší generace bazírovalo na pěkné spisovné češtině. Někdy to pak vyznívá moc akademicky.

Je rozdíl hrát před českým a před slovenským publikem?

Jak to říct, abych neurazila to slovenské… Tady je na vyšší úrovni kultura, čeští diváci víc ve hře vnímají jemnější náznaky, na Slovensku mám někdy pocit, že reakce publika jsou prvoplánovější. Jezdím k vám ráda, protože nás tu diváci vřele přijímají.

Jak jste prožívala rozdělení republiky?

Těžko. Byla jsem velmi proti. Naštěstí nás Evropská unie dala zase dohromady.

Foto: Ctibor Bachratý

Ve hře slovenské režisérky Slávy Daubnerové Zpívající dům hraje na scéně Slovenského národního divadla pokladní v samoobsluze.

Naplnila se očekávání Slováků od rozdělení?

Republiku rozdělili Klaus a Mečiar, Slováci stejně jako Češi nedostali šanci se k tomu vyjádřit. Těch sedmdesát čtyři let se nedá vymazat. Prožívali jsme společně hodně dobrého i zlého, je na co vzpomínat.

Podíváme-li se teď zpátky, nemusíme jeden ani druhý litovat. Nežijeme si špatně, i když je teď politická situace všelijaká. Těší mě, že vzájemné vztahy divadelních scén jsou velmi dobré, navštěvujeme se, jezdíme účinkovat do Čech, čeští kolegové na Slovensko a pokaždé to je radost. S mnoha českými kolegy mě pojí přátelství.

Rýsuje se zase nějaké natáčení s českými tvůrci?

Každý týden mám v televizi pořad o vaření, víc se mi točit nechce. Na co bych měla pracovat od rána do večera? Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, nežiji si zle. Nepotřebuji, aby mi na zahradě přistávala helikoptéra. Chci zpomalit, trochu si užívat života. Uvědomuji si, jak to všechno hrozně letí a co všechno chci ještě stihnout. Mám pět vnuků…

Jste aktivní babička?

Pokud mi to práce dovolí. Nejsem babička, která si je pravidelně bere k sobě nebo je vyzvedává. Ráda vařím a peču, když nemůžu být s nimi, odnesu jim to.

Foto: archív ČT

Láska kvete v každém věku: s Oldřichem Kaiserem v komedii Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel (2012).

Do léta u mě bydlela nejstarší devatenáctiletá vnučka, teď odjela studovat do Madridu. Moc mi chybí. Byly jsme si hodně blízké, připadám si teď sama. Vím ale, že to je pro ni to nejlepší.

Ani jedno z vašich dětí se v rodičovských stopách nevydalo…

Syn je úspěšný právník, dcera vystudovala pedagogiku a španělštinu. Nejstarší vnučka sice ukončila hudebně-dramatický obor na konzervatoři, ale zjistila, že jí bude víc vyhovovat produkce. Narodila se v Madridu, má výbornou španělštinu, takže tam šla studovat uměleckou školu, kde jsou všechny obory pod jednou střechou.

Zmínila jste svůj televizní pořad o vaření.

Kuchařskou show jsem první dva roky dělala sama, teď s michelinským kuchařem Pavlem Pospíšilem. Je Moravák, žije léta v Německu, kde si otevřel slavnou restauraci. Napsala jsem i pět kuchařských knih (Tajomstvo mojej kuchyně 1–5 – pozn. red.).

Vařit jsem se naučila od babičky, která mě vychovávala (rodiče se rozvedli, když jí byly tři – pozn. red.). Pomáhala jsem jí v kuchyni a všechno odkoukala. Vařila hlavně maďarskou kuchyni, mám proto ráda pikantní jídla.

Strašně ráda jím. S tím bojuji, hlavně když přijdu večer z představení nebo když je úplněk, to bych vyrabovala celou ledničku. Dobré jídlo pro mě představuje úžasný zážitek.

Kompenzujete svou lásku k jídlu nějakým sportem?

Hraju golf, dřív jsem závodně jezdila na koni, mojí hlavní disciplínou bylo parkurové skákání. Jezdila jsem ještě v devátém měsíci, když jsem čekala druhé dítě.

Říkáte, že plánujete pracovně zvolnit. Čemu se chcete věnovat?

Mám pořád hodně představení v SND i ve Štúdiu L+S, delší volno mám jen v červenci a srpnu. Během roku se nemůžu trhnout a někam třeba na týden jet. Žádné velké role už nečekám a přemýšlím o tom, že bych divadlo zčásti vypustila, abych mohla víc cestovat. Na druhou stranu mám divadlo ráda, je to těžké rozhodování.

Jste spokojená se svým hereckým údělem?

Velmi. Nemám nesplněné sny. Vzpomínám si třeba, jak jsme jako studentky hrály ve Slovenském národním divadle v prvním obraze Cyrana z Bergeracu stafáž. Roxanu hrála Milka Vášáryová. Do půl jedenácté jsem to představení sledovala ze zákulisí a říkala jsem si, že bych si tu roli jednou chtěla zahrát. A za pár let se mi to splnilo v muzikálu Cyrano z předměstí!

Foto: Milan Krupčík

S michelinským kuchařem Pavlem Pospíšilem představují televizním divákům každý týden své oblíbené recepty.

Litujete něčeho?

Nezabývám se věcmi, které už nemohu změnit.

Ani v osobním životě?

Ani tam, jsem pozitivně myslící člověk a umím se těšit z maličkostí.

Jak stravujete porážky, které rovněž k životu patří?

To víte, že přijdou chvíle, kdy si řeknu, že to už nezvládnu, ale vždycky se zvednu a jdu za nějakým jiným cílem. Vždycky se mi to zatím podařilo.

Buďte konkrétní.

Rozvod není jednoduchá záležitost, zvlášť když je nečekaný (divadelní vědec a podnikatel Slavomír Magál odešel v roce 2012 za mladší ženou – pozn. red.).

Řekla jsem si, že v té situaci nemá cenu bojovat a snažit se to zvrátit, protože ten druhý nemá zájem. Soustředila jsem se na to, jak žít dál bez traumat. Podařilo se mi to a jsem šťastná a spokojená. Jediné, čeho lituji, je, že k tomu rozvodu nedošlo dřív.

Kdyby se tak stalo, byla byste připravená na život po boku jiného muže?

Jistě, já jsem připravená stále.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám