Hlavní obsah
Juwana Jenkinsová Foto: Petr Hloušek, Právo

Juwana Jenkinsová: Mluvím česky i z úcty k zemi, kde žiji

Vyzařuje z ní tolik jiskřivé energie a vřelého zájmu o vše kolem, že člověk po chvíli zapomene, kdo vlastně klade otázky a kdo odpovídá. Zpěvačka a vysokoškolská učitelka Juwana Jenkinsová je živel – na jevišti i za přednáškovým pultem.

Juwana Jenkinsová Foto: Petr Hloušek, Právo
Juwana Jenkinsová: Mluvím česky i z úcty k zemi, kde žiji

Narodila se v americké Filadelfii, ale do Prahy přijela z Východu. „Přiletěla jsem do Prahy z Petrohradu po měsíc trvající cestě transsibiřským expresem z Jižní Koreje,“ upřesňuje 45letá Američanka. „A byla jsem od prvého okamžiku naprosto okouzlená.“

Všechny cesty vedly do Prahy

Na univerzitě studovala vedle žurnalistiky divadelní vědu a francouzštinu, takže během studia měla možnost poznat západní Evropu. Lákala ji však Asie, a jak už u ní bývá zvykem, svou touhu naplnila. Po promoci dostala v roce 1994 Fulbrightovo stipendium a vyjela z Filadelfie učit angličtinu do Soulu, napřed na dívčí střední škole, po třech letech na univerzitě.

„Hodně jsem přitom cestovala: do Číny, Japonska, Malajsie, Singapuru, Austrálie, na Filipíny,“ dodává.

„Původně jsem si myslela, že po čtyřech letech v Asii pojedu zase na čas do Evropy. Pak jsem měla v plánu učit nějakou dobu v Africe, odtamtud se přesunout do Jižní Ameriky a vrátit se zpátky do USA, kde bych začala „normální život”. Jenže jsem přišla na to, že chci ten normální život žít tady u vás,“ směje se.

A proč padla volba právě na naše hlavní město? „Jako malé holce se mi zdál někdy v páté třídě sen, že žiji v Evropě. Četla jsem o Josephine Bakerové, Langstonu Hughesovi (básník a dramatik – pozn. red.) a dalších afroamerických umělcích z první poloviny 20. století, kteří působili v Paříži. Když jsem dospěla, rozhodla jsem se, že se jednou vypravím do Prahy, o které se tehdy mluvilo jako o Paříži Východu. Všichni, kdo ji navštívili, o ní mluvili s nadšením. Takže jsem po čtyřech letech v Jižní Koreji podepsala roční smlouvu s jednou pražskou jazykovou školou. A jsem tu dvacet let. Krásných dvacet let.“

Vítězný boj s češtinou

Rodná Amerika jí během oněch dvaceti let nikdy nechyběla. „Kdyby mi chyběla, můžu tam kdykoli odletět. Když se mi stýská po rodině, díky Skypu a dalším internetovým komunikačním možnostem se s ní spojím, vidím ji a mluvím s ní. Občas tam i zaletím, naposledy jsem byla na dědových osmdesátinách, předtím, když se táta znovu ženil.“

Na prvním sólovém koncertu v pražském JazzDocku ji doprovázel americký kytarista, producent a skladatel Steve Walsh a bubeník Martin Kopřiva. Je šťastná, že může spojovat hudební a pedagogickou kariéru: „Obojí mě naplňuje a povznáší,“ říká.

Foto: soukromý archív Juwany Jenkinsové

Juwaně učaroval zdejší způsob života, především to, jaký důraz klademe na život mimo práci a kariéru, na čas, který si vyčleníme pro sebe, své blízké a přátele. „V Americe odejdete ráno z domova, který si jen tak tak můžete dovolit, abyste do pozdního večera vydělávali peníze, které si nikdy neužijete, protože na to nebudete mít čas. Kdepak sednout si jen tak na pivo!“

Život u nás jí usnadňuje i výborná znalost češtiny. Když přijela, absolvovala intenzívní jazykový kurz, ale největší pokrok udělala z lásky – v roce 1999 se seznámila se svým budoucím manželem. „Hrozně jsem se chtěla naučit dobře česky, protože jeho rodiče neuměli anglicky,“ vysvětluje.

„Věděla jsem, že tu chci zůstat, a nechtěla jsem být outsiderem kvůli neznalosti jazyka. Vadilo mi, že když jsem přišla do česky mluvící společnosti, všichni kvůli mně přecházeli do angličtiny. Pracovala jsem v cestovní kanceláři, kde jsem měla české kolegy, české dodavatele, klienty. Pokládám to i za projev úcty k zemi, kde žiji.

Trvalo mi takových pět šest let, než jsem si začala v češtině věřit. Kolega z branže Charlie Slavík (bluesový hráč na foukací harmoniku – pozn. red.) mi jednou řekl: Kdo ti chce rozumět, porozumí ti, kdo ne, tak s tím nic neuděláš. Pomohlo mi, že jsem se přestala snažit dosáhnout dokonalosti.“

Nejistý slib manželský

Proč se po rozvodu s českým mužem už znovu nevdala? „Jsem staromódní – do manželství jsem vstupovala v duchu církevního slibu, že zůstaneme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Když to pak nedopadlo dobře a z jeho popudu jsme se po sedmi letech rozvedli, řekla jsem si, že když se manželství může rozpadnout, nevidím důvod se znovu vdávat. Raději jsem s někým, s kým mi je dobře, než si slibovat věrnost navěky a pak po pár letech ten slib porušit.“

Juwana přiznává, že ji rozdíl mezi přísně religiózními Spojenými státy a sekulárním Českem šokoval. „Historicky se náboženský extremismus z Evropy přestěhoval do Ameriky, kde stále žije. Složit v kostele před bohem manželský slib věrnosti a pak ho porušit není nic, nad čím by se tam mávlo rukou.“

Žít dvěma profesními životy jí vyhovuje: Mohu je krásně kombinovat. Od září do poloviny května dva až tři dny v týdnu učím, takže od čtvrtka do neděle můžu koncertovat a natáčet kdekoli v Evropě, říká.

Foto: soukromý archív Juwany Jenkinsové

Přesto krize této instituce dolehla i na její rodnou zemi: „Mnoho mladých lidí říká, že když se tolik manželství rozpadá, nemá cenu do nějakého vstoupit. Jejich rodiče se třeba rozvedli, a nebylo to nic hezkého, a to je od sňatku odrazuje. Navazují krátkodobé nebo nezávazné vztahy, rodinu však nezaloží.“

Přispívá k tomu podle ní i hospodářská situace a následky krize z roku 2008, z níž se dosud Spojené státy psychicky nevzpamatovaly: „Lidé přišli o práci i domovy, rozpadaly se rodiny. Ztratila se důvěra v budoucnost, což se odrazilo na vztazích. Lidé nemají jistotu, že se to zase všechno nezvrtne.“

Začátky v kostelním sboru

Ve Filadelfii žijí rodiče i dvě mladší sestry. „Všechny jsme vystudovaly vysokou školu a všechny děláme ve školství. Táta pracoval celý život na výstavbě železnic, maminka jako zdravotní sestra na oční klinice. Od dětství nám vštěpovali, jak je vzdělání důležité a že se máme snažit o co nejlepší známky.“

S rodiči a sestrami chodila každou neděli do baptistického kostela, kde zpívala ve sboru. Pokračovala v tom i na církevní základní škole, na univerzitě ke zpěvu přidala divadlo. To hrála i v Koreji a pak v Praze.

„Hned od září 1998 jsem začala zkoušet divadlo s dnes už neexistujícím anglicky mluvícím souborem Black Box Theater. Brzy jsem začala dostávat nabídky na vokální doprovody v několika skupinách,“ líčí své pražské umělecké začátky.

„Když jsem se setkala s Antonínem Smrčkou (baskytarista, skladatel, zakládající člen skupin Abraxas, Žlutý pes aj. – pozn. red.), přizval mě do své kapely Tonny Blues Band. Jsem tam už desátý rok.“

V roce 2008 začala spolupracovat s bluesovým hráčem na foukací harmoniku Charliem Slavíkem. Vystupovali na mezinárodním festivalu Blues Alive v Šumperku, kde je oslovili kolegové z Polska. Zanedlouho tam jela na turné. Její výbušný temperament ocenilo i publikum na Slovensku, v Lotyšsku, Německu, Itálii, Nizozemsku.

Paralelní kariéry

Juwana zároveň v Praze učí na University of New York, kde vede dva magisterské kurzy, zaměřené na výuku angličtiny pro cizince a aplikovanou lingvistiku. Vedle toho přednáší o profesionálním rozvoji a komunikačních schopnostech, zvou ji do řady evropských zemí. Tam přirozeně přednáší anglicky, u nás česky. „Lidé se cítí uvolněněji, když nemluvíte perfektně, nemusí se pak za nějakou tu chybu stydět ani oni.“

Žít dvěma profesními životy jí vyhovuje: „Mohu je krásně kombinovat. Od září do poloviny května dva až tři dny v týdnu učím, takže od čtvrtka do neděle můžu koncertovat a natáčet kdekoli v Evropě. Po skončení semestru mám 15 týdnů volna, do školy se vracím 10. září.“

Na jevišti je to úplně jiná zkušenost. Zpívání je o mně, dávám nahlédnout do svého nitra, čím jsem prošla, co ve mně zanechalo stoupu, říká.

Foto: soukromý archív Juwany Jenkinsové

Navíc z jejího pohledu existuje mezi pedagogickou činností a hudební dráhou spojitost: „Jde pokaždé o komunikaci, buď komunikuji hudbou, nebo bez hudby. Učení miluji, protože vidím, jak se zaplňuje nějaké prázdno, co byl problém, přestává jím být. Je to jako zapalovat a udržovat oheň. Naplňuje mě to a povznáší.

Na jevišti to je úplně jiná zkušenost. Zpívání je o mně, dávám nahlédnout do svého nitra, čím jsem prošla, co ve mně zanechalo stopu. Když vám zaplněný sál aplauduje, je to zážitek, o který se nechcete připravit. Nebo když mi po koncertě někdo řekne, že se cítil mizerně a můj hlas mu zvedl náladu, mám z toho nádherný pocit. Je to stejně povznášející, jako když se povede hodina. Takže proč bych se jednoho měla vzdát a dělat jen hudbu, nebo jen učit?“

Diskriminace není můj problém

Cizinka, žena, černoška, to je kombinace, která by v českém prostředí mohla zavánět potížemi. Zkušenosti Juwany však hovoří o něčem jiném.

„Po příjezdu sem v roce 1998 jsem vnímala především všechny ty nepřeberné
možnosti, které se mi naskýtaly. Byla jsem v srdci Evropy, kde se rozbíhalo tolik nových věcí, a já jsem měla pro jejich uskutečnění co nabídnout. Zdálo se mi, že si tady splním své sny. Což se taky stalo, dělám, co mám ráda, co umím, mezi lidmi, kteří to oceňují,“ shrnuje své zkušenosti a dodává, že profesně nikdy jako žena žádnou diskriminaci nezažila, na škole ani v hudbě.

Diskriminovaná se necítí ani jako Afroameričanka. „Když za mnou přijela někdy v roce 2000 na návštěvu maminka, nemohla pochopit, že tu nežijí lidé jiné barvy pleti,“ vzpomíná. „Vyrostla jsem v rasově smíšeném prostředí, totéž bylo na základní i střední škole, na univerzitě. Byla jsem zvyklá na to, že kolem mne žijí lidé, kteří vypadají jinak než já, a považovala jsem to za ideální. Pamatuji si, že mi babička říkávala: Sedej si k těm druhým. Ne k těm, které znáš. Naučila mě nebát se odlišného. Lidé vypadají jinak, ale mají tytéž potřeby, přednosti, nedostatky.

Jedna česká kamarádka poznamenala, že je trapné, jak na mě lidé civí. Ubezpečila jsem ji, že když tady vidím nějakého černocha, civím taky. I mně to tu už po těch letech přijde neobvyklé. Víc rozpaků mi to způsobovalo v Koreji. Tady se vás aspoň lidé nedotýkají!“ směje se. „Ani si automaticky nemyslím, že na mě lidé pokukují z negativních příčin. Třeba se jim líbím, připadám jim zajímavá.“

Na projev rasismu narazila jen jednou: „Před lety jsem v Praze čekala na metro, seděla jsem na nástupišti a četla si Dickense, když na mě jeden mladík vypálil rasistickou nadávku. Byl to pro mě sice šok, ale setkala jsem se s tím už v USA. Od té doby si říkám, že když se chovám, jak mám, pak problém není ve mně, ale v tom druhém. V jeho nedostatku zkušeností se světem, s jinou kulturou, etnicitou, které plodí předsudky. Učím to i své studenty na kurzech komunikace: když vás potká nějaká nepříjemnost, zamyslete se napřed nad sebou, zda jste něco neudělali špatně, pokud ano, snažte se to napravit. Když tomu tak není, nespočívá problém ve vás. A s tím můžete udělat jen málo.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků