Hlavní obsah

Jitka Hosprová: První trénink na StarDance byl jako Labutí jezero s postřelenou labutí

Právo, Klára Říhová

Výrazná, elegantní blondýnka budí na ulici pozornost. Hezký vzhled je pro naši první sólistku na violu, sedmatřicetiletou Jitku Hosprovou, cenným pomocníkem. Body pro klasickou hudbu sbírala s velkým nasazením i na parketu v taneční soutěži StarDance. Nestačí přitom vysvětlovat rozdíl mezi houslemi a violou, ale bere to s humorem.

Foto: archív Jitky Hosprové

Jeden z mnoha koncertů, kde Jitka zářila - Smetanova Litomyšl.

Článek

Stejně jako celý život. Je dokladem toho, že vážná hudba nemusí být vážná a její interpreti jsou ze stejného masa a kostí jako příznivci rocku nebo popmusic. V pubertě chodila na diskotéky, jejím vzorem byla extravagantní operní pěvkyně Dagmar Pecková, sbírá vtipy o viole a nemá problém slepit smyčec vteřinovým lepidlem.

„Znáte fórek, jaký je rozdíl mezi violou a houslemi? Viola déle hoří!“ zaskočí mě na uvítanou.

Stále si lidi tyhle dva nástroje pletou?

Už je to lepší, ale došlo k jinému fenoménu: píšou o mně jako o violoncellistce. Viola pořád není běžný nástroj. Zmatek působí možná to, že se původně všechny smyčcové nástroje jmenovaly violy, je tedy pramátí ostatních. Pozdější rozdělení vysvětluji na příkladu lidských hlasů: jako jsou soprán, alt, tenor a bas, jsou ve smyčcové sekci housle, viola, violoncello a kontrabas.

Viola je náročnější než housle, protože je větší a má hlubší struny, takže i vibrace je silnější a vyžaduje od hráče lepší fyzičku. Má dlouhé tělo pod krkem a veškerý pohyb se proto provádí s nataženou rukou. Violisté vypadají poněkud neohrabaně a ostatní muzikanti si z nich dělají srandu. To víte, jak vznikla viola? Opilý Stradivari začal opracovávat houslový futrál!

Jak jste k ní přišla vy?

Od tří let jsem fidlala na plechové housličky, protože jsem se chtěla vyrovnat starší sestře a bratrovi. V sedmi jsem je vyměnila za opravdové, ale zrovna tak jsem ráda kreslila a cvičila, dělala jsem matematické olympiády, bavil mě přírodopis, prošla jsem úplně normálním zdravým vývojem.

Maminka si přála, abych se stala zubařkou, protože jsem byla šikovná a zručná. Do hraní mě naštěstí moc nenutila, nebyla jsem geniální dítě, které zvládne těžké věci ve dvanácti letech. A já do poslední chvíle přemýšlela, zda si podám přihlášku na výtvarnou školu nebo na konzervatoř.

Foto: Petr Horník, Právo

Jitka Hosprová

To už jste hrála na violu?

Kdepak, na housle. Ale protože bylo hodně uchazečů ke studiu houslí, nabídli mi violu. Což mi přišlo v pubertě zajímavé, že budu v něčem jiná. A bylo to moje nejlepší rozhodnutí. Hudební svět si mě zcela vtáhl a já začala pracovat na dvě stě procent. Navíc tehdy ve viole nebyla velká konkurence a měla jsem možnost vrhnout se jako první žena do volného prostoru. Nejvíc mě naučil italský virtuos Luigi Alberto Bianchi, díky němuž zahraji kdykoliv cokoliv. Je důležité znát pár fíglů a technik, které vás dovedou k virtuozitě. Nezastavíte se před ničím, protože si dovedete poradit.

Prozradíte některý z fíglů?

Hlavní je určitě princip, který funguje ve všech odvětvích, kde se něco učíte skrz tělo: je dobré postupovat hodně pomalu. V okamžiku, kdy se tak něco naučíte a pak opatrně zrychlujete tempo, je téměř stoprocentní, že to nakonec dokážete. Ale musíte mít trpělivost a systém.

Takže se na koncert připravuju jako závodníci na olympiádu. Časuju všechno, celou formu včetně odpočinku. Samozřejmě pokud se nepřihodí spousta nepředvídaných věcí, což se často děje. Důležité je zachovat klid.

Živil se někdo ve vaší rodině muzikou?

Oba moji pradědečkové. Jeden byl venkovský učitel, hrál a učil hrát na všechny nástroje. Chodil k němu třeba dechovkový skladatel Václav Bláha. Druhý pradědeček hrál na baskřídlovku v cirkuse. Takže se ve mně asi srazily jejich geny.

A co taneční geny? Váhala jste nad nabídkou do StarDance?

Během puberty jsem chodila často na diskotéky a rockové zábavy, tím jsem odkojená. Všude jsem ráda tančila, ale z kroků jsem znala jen valčík a polku, nechodila jsem totiž do tanečních - neměla jsem peníze na šaty. Zní to jako z Popelky, ale tehdy jsem šla na konzervatoř a rodiče mi museli koupit nástroj, k tomu přestavovali dům… Když jsem chtěla nějaké lepší oblečení, sbírala jsem borůvky.

Minulé díly StarDance jsem sledovala a věděla jsem, že by mě to bavilo. To, že mě oslovili, nebyla úplně náhoda. Manžel dostal k narozeninám dvě lekce u tanečního mistra Petra Čadka, kam šel přes velký odpor. Ale byly úžasné. Takže Petr o mně při hledání letošních tváří věděl. A jelikož jsem neplánovala na podzim velké turné, kývla jsem. Přišla šance se to konečně naučit.

Jaké byly vaše představy a jaká je realita?

Bála jsem se hlavně toho, abychom si s tanečníkem sedli. Ale mám sedm synovců ve věku Lukáše Bartůňka, a tak vím, jak s těmi kluky komunikovat, že mám některé věci vypouštět druhým uchem ven. Lukáš je báječný tanečník a velmi dobře učí. Samozřejmě když řeknete muzikantovi, že je něco na tři nebo čtyři doby, zorientuje se.

Rozuměli jsme si i v metodice. Náš první trénink byl jako Labutí jezero s postřelenou labutí, ale ve finále už to začalo vypadat k světu.

Foto: ČT

Lukáše Bartůňka, svého tanečníka ve StarDance, si jen chválí. První trénink sice přirovnává k Labutímu jezeru s postřelenou labutí, ale zvyk z hudby tvrdě drilovat každý detail dělá své…

Co vám jde nejlíp? Latina?

Ta mě baví, je živější. Ale standard je mnohem jednodušší, protože vás partner vede, zatímco v latině musíte být samostatně činná, což je stres: Ježíš, teď se mám sama kroutit, vrtět zadkem. A budou na mě koukat lidi! Jenže ty tance o tom jsou, stud stranou. Pro mě je to pohyb na hraně.

Také jste zhubla?

Říkají, že jsem spadlejší v obličeji, ale na těle nic výrazného necítím, sukně ze mě zatím nepadá. S váhou jsem nikdy problém neměla, ale je fakt, že když jsem náhodou přibrala dvě kila, obtěžovalo mě to, protože jsem ztrácela lehkost. Diety jsem vždycky řešila jen přes kamarádky, které se jimi trápily. Znám jich spoustu. Mně stačí očistné kúry, týden s bylinkovými čaji a zeleninovými šťávami. A když cítím, že se potřebuji pročistit, nejím v den úplňku.

Nezanedbáváte teď hraní a koncerty?

To si nemohu dovolit. V září jsem dotočila desku s Lubomírem Brabcem plnou známých melodií pro violu a kytaru, takové vánoční pohlazení. Dva dny po startu StarDance jsem měla důležitý koncert, světovou premiéru skladby, kterou pro mě napsal jazzman Josef Vejvoda. Takže jsem opravdu i hodně cvičila na violu.

Kromě toho chystám recitál s pianistkou Jitkou Čechovou. A nebýt StarDance, točila bych další desku pro Supraphon ze skladeb Paula Hindemitha, kterou jsme posunuli na leden, po novoročních koncertech. Takže si vydechnu až někdy v únoru. Doufám, že ne naposledy. (směje se) Ostatně víte, co se stane, když zemře violista? Nic.

Zvolila jste náročnou sólovou dráhu. Není jednodušší být členkou orchestru?

Určitě ano. Ale v okamžiku, kdy si začnete tvořit svůj svět a nechcete se vzdát svobody, je volba jasná. V orchestru jsem hrála jen v rámci studií, také ve smyčcovém kvartetu, ale hned po absolutoriu jsem šla na volnou nohu, ač mě všichni měli za blázna. Ale já mám tvrdou hlavu, výsledky ze soutěží jsem měla výborné, věřila jsem si - a už třináct let se tak živím.

Foto: archív Jitky Hosprové

Vzpomínka na vystoupení s Rodem Stewartem (vpravo). „Je to velký sympaťák a profík,“ říká violistka.

Označují vás za razantní interpretku s vášnivým vztahem k viole. Co si pod tím představit?

Mým vzorem byla Dagmar Pecková. Když jsem jako holka šla na její koncert, šokovala mě, že měla na hlavě červeného ježka, na sobě úžasné šaty a v sobě ženskou dravost. Přitom byla fantastický umělec. To jsou impulzy, které vás ovlivní.

Je fakt, že viola pro mě znamená hodně, je to věc, se kterou trávím nejvíc času, což mě jistě poznamenalo. A není to člověk, ale kus dřeva - o to je divnější, že s ní sdílím své emoce, nálady.

Je to zkrátka moje holka. Po náročném hraní jí říkám: Byla jsi skvělá a vím, že si teď ode mne ráda odpočineš, já taky. Jsem na ní závislá i pracovně, protože když nemám nástroj, je veškerá virtuozita houby platná. Když mi ji ukradli, bylo to horší než rozchod s partnerem.

Jak jste to vyřešila?

Violu jsem si půjčila, ale to bych nebyla já, aby se něco nepřihodilo. Jsem známá tím, že dělám na pódiu neplechu, jsem živel. Takže jsem po odehrané frázi efektně odhodila smyčec, ten neplánovaně vyletěl do publika, vypadly z něj žíně - a já neměla náhradní. Kolega u piana zesinal a publikum napjatě čekalo, co bude. Napadlo mě, že by to šlo možná slepit, tak jsem se zeptala do sálu, zda nemá někdo vteřinové lepidlo. Přihlásil se pán, že zajede na kole domů. Lepidlo přivezl, já to slepila - a koncert jsme dokončili.

Když pak houslař vysekával lepidlo ze smyčce, řekl: Kdybys nebyla v krizi, tak tě přerazím. Razím názor, že když se dostanu do průšvihu, musím se z něj taky vyvléct. Někteří interpreti si lepí vteřinovým lepidlem dokonce prsty, když si je prodřou a praskne jim mozol. Jsme blázni.

A přitom dost lidí pokládá vážnou hudbu za nudu.

Zavádějící je už slovo vážná, lepší je říkat klasická. Když někdo řekne, že je klasika nuda, nevyvracím mu to, každý má nárok na osobní názor. Řeknu jen, že ji ještě asi nepochopil.

Foto: archív Jitky Hosprové

Jitka si u svého manžela cení nadhledu, s jakým bere její touhu uspět.

Pokud k ní není veden od dětství, je to těžké. Člověk si opravdu musí udělat čas, jít na koncert, sednout si do sálu s výbornou akustikou, vybrat si zpočátku přiměřeně náročný repertoár. A nechat vše na sebe bez předsudků působit. Kdo chce, uslyší… Začínat poslechem z cédéčka nejde. Ale časem třeba zjistíte, že na dálnici je báječné poslouchat Mahlerovu symfonii.

Leckdo si pomáhá přesahy do jiných žánrů, zajímá vás crossover?

Ano, koncerty je třeba odkonzervovat, ale se vkusem a na úrovni. Takové ty přesahy, že hraje klasika a do toho se ozývá tuc, tuc, tuc… neberu jako hodnotný výtvor. Mě baví originální kvalitní věci. Odmítám elektrickou violu - nedám dopustit na dřevo, ani nehraju v džínách nebo v šátku. Ale nikoho neodsuzuju, některým kolegům se tak podařilo přilákat část publika.

Můj zatím největší odvaz je zmíněná skladba Josefa Vejvody. Takový koncert pro violu ještě neexistuje. Housle i violoncello už crossover mají, ty proslavila Vanessa Mae a Apocalyptica. Kdysi jsem také hostovala na turné s Rodem Stewartem a v lednu budu hrát dvojkoncert krásné filmové hudby Jaze Colemana.

Nakolik ovlivňuje zájem publika váš vzhled?

Nepopírám, že hodně. Je to další dar shora, pokud můžete nabídnout vedle virtuozity i jistou auru osobnosti. Když na pódium přijde mladý, svěží člověk, který není akademický a strnulý, je to plus. Jinak jsme stejní služebníci jako číšník v kavárně, prostě děláme službu.

V okamžiku, kdy to posluchači vycítí, si získáte jejich srdce. A je jedno, zda hrajete líp nebo hůř než kolega. Musíte je pohladit po duši. To je jediná taktika, ale musí být upřímná, lež se pozná. Takže nestačí jen krása, to vydrží dvě minuty. V popu ano, tam stačí vypadat krásně, a když ztratíte hlas, pustí playback.

Velkou roli hrají také šaty…

Potřebuju oblečení výrazné, s nápadem, ale jednoduché. Nesmí překážet žádné volány, nic škrtit nebo padat. Při hraní nelze použít ani bižuterii, protože cinká a zatěžuje. Šaty musí být samy o sobě ozdobou.

Zažila jsem pár trapasů. Jednou se mi v kostele uvolnilo ramínko a já cítila, jak se celý vršek sune dolů. Rychle jsem mrkla na kolegyni Englichovou a řekla jsem: Skáčeme na konec. Nahlásila jsem technickou pauzu a běžela se upravit do zákulisí. V Americe se mi zase těsně před nástupem na pódium zasekl zip, orchestr hrál už předehru. Tak jsem letěla na vrátnici s křikem, že mi musí pomoct. Ten chudák, co mi nakonec chvějící se rukou zip zapnul, asi vzpomíná dodnes.

Co vám osobně klasická hudba přináší?

Pohled na život, hloubku, ze které vnímáte každý okamžik. Uvede mě do stavu, kdy nad věcmi přemýšlím jinak, než když frčím v běžném tempu a materiálním přístupu. Hudba člověka opravdu zastaví a podpoří fantazii. V době, kdy je v moderní muzice všechno dané, od interpreta po vizuální klip, je důležitým prvkem klasiky prostor pro vlastní příběh.

Když připravuji nějakou skladbu, vytvářím si vždycky takový konkrétní příběh, který se snažím předávat dál. Je zajímavé, že lidi řeknou: Bylo to, jako když procházíme krajinou. Což je přesně moje představa. Anebo si vybaví něco úplně jiného - a to je taky v pořádku.

Foto: ČTK

S jednou z nejmilejších kolegyň, harfenistkou Kateřinou Englichovou, zažily bezpočet úspěchů a veselých historek.

Máte oblíbenou skladbu, třeba při únavě?

U mě je to ticho. Protože můj mozek funguje jako počítač a v okamžiku, kdy spustí hudba, začnu ji hned analyzovat. Takže si u ní moc neodpočinu. U populární muziky přemýšlím, co asi použili za efekty… Pro mě je opravdu nejmilejší ticho nebo zvuky přírody - ptáci, zurčení potůčků, vodopádů. Rodiče mají domek v Dolní Bělé, takže pokud to jde, jedu za nimi.

Pocházíte z krásného barokního Manětína. Tam na vás umění působilo ze všech stran.

To je přesně ono. Velký kus historie uprostřed krásné přírody, potkávaly se tam zajímavé umělecké osobnosti. Věřím, že v čem člověk vyrůstá, to ho formuje. Celý potenciál kraje mě inspiroval tak, že jsem tam v létě uskutečnila první ročník festivalu Procházky uměním. Hezky se povedl. Několik koncertů bylo výchovných, speciálně pro děti. Zavedla jsem je díky hudbě do kostela a už jen to s nimi jistě něco udělalo. Těším se, že příští rok budeme pokračovat.

Dělala jste i koncerty pro budoucí maminky, že?

To byl cyklus České filharmonie, velmi úspěšný, protože během něj nám otěhotněla i řada kolegyň a divaček. Těhulky se v něm učily, jak se uvolnit a uklidnit, aby hudba pronikla až k plodu. V té chvíli jsem si uvědomovala nitku spojení mezi mnou a budoucími miminky.

Krása. A naopak jedna dvojice se mi svěřila, že byla po koncertě tak příjemně naladěná, že se ženě povedlo konečně otěhotnět a čekají dvojčátka. Přišli se pak pochlubit potomky. Škoda, že cyklus skončil.

Máte při vašem tempu čas založit rodinu?

To jsou věci, které nenaplánujete, ale věřím, že se mi to povede. Pár kolegyň s dětmi kariéru zvládá celkem dobře. Já nevím, jaké má se mnou pánbůh plány, jaké to má být, takové to bude.

Nechávám osudu volný průběh. Důležité pro mě vždy bylo zázemí v partnerství. Mít dítě sama by mi přišlo nezodpovědné. Teď skvělé zázemí konečně mám, ale nejsem typ, který by stavěl svůj život jen na dítěti.

Jak jste vlastně tehdy vyřešila rozchod s partnerem?

No, byla jsem rok vdaná, rozvedla jsem se… A teď jsem vdaná znovu, takže nelením. Poznali jsme se na Pražském jaru. Můj muž je velmi inteligentní a nemusím mu vysvětlovat nic o svém poslání, kterému jsem obětovala velký kus života. Mám štěstí, že jsem si počkala na muže s nadhledem, který má z každého mého úspěchu radost. Stejně jako já z jeho, je úspěšný ekonom. Užíváme si to a doprovázíme se na našich aktivitách. Ale nekecáme si do nich.

Foto: ČT Pavlína Černá

Příprava na StarDance obnášela i spolupráci na výsledné podobě kostýmů. To Jitku zajímá.

Má již věk na to, aby pochopil ambiciózní partnerku, což mladým s nevybouřeným egem chybí. Jsme spolu dva roky a díky němu se doma nenořím do hlubinných debat o hudbě, ale funguju jako normální člověk.

Čím vyrovnáváte hektiku vašich dnů?

Musím umět úplně vypnout. Stejně jako dovedu odstřihnout hraní od tancování, zabalím střevíčky a jdu hrát, tak jsem schopná zavřít dveře za veškerými povinnostmi a jdu na procházku. Prostě šetřím silami. A snažím se nezatěžovat se věcmi, které nevyřeším. Znám ve zjednodušené formě techniky východní filozofie, tak si třeba na pár minut sednu a soustředím se na dech. Jednou se možná vrátím k malování, ale teď se stává mým horkým koníčkem tanec. Jsem správně rozhýbaná a zdá se mi, že mám více energie než dřív.

Reklama

Související články

Iva Kubelková: Nepodceňujte modelky

Náš rozhovor připomíná ping pong. Iva Kubelková (36), vicemiss ČR z roku 1996, modelka, moderátorka a máma dvou dětí, svá slova hlídá. „Své soukromí nechávám...

Yvetta Simonová: Vdala jsem se za publikum

Její sametový hlas, úsměv a hlavně písničky, které jdou jakoby mimo trendy, si pamatují už tři generace posluchačů. Za pár týdnů oslaví pětaosmdesátku –...

Výběr článků

Načítám