Článek
Mám tady fotku z natáčení, kterou vám mám předat. Činím tak a ptám se: Kdo tedy doopravdy je Jaroslav Dušek na této fotografii?
Ukažte… (na vteřinu zabodne zrak do sebe samého, zvěčněného s obstarožními binokulárními brýlemi šíleného vědce, naraženými na oči mezi laboratorním čepcem a rozkvétajícím plnovousem) To je přece jasné. Pracovník utajeného nanotechnologického programu skrytých mikroúprav osobních automobilů dle konceptu pánů Formánka a Svátka.
Vhodně načasovaná aktivace instalovaných pidisoučástek může dopomoci nejmenovaným entitám k dosažení vytoužené světovlády.
Aha… Tak začneme z trochu jiného konce. Řekl jste, že víte, kde ve skutečnosti zmizel muž, který posloužil ve filmu jako předobraz pro vaši postavu. „Vypařil se, ale možná se potkáme v CERNu,“ cituji doslova. Tak pojďme k urychlovači částic a k antihmotě. Je podle vás víc nebezpečnou zbraní než objevem, který může lidstvo posunout k vyšším patrům (nejen) fyzikálního poznání a objevů?
Jde o určitou zavedenou projekci našeho zjednodušujícího duálního myšlení do nekonečného, mnohovrstevnatého, veskrze tajemného prostoru.
Nepodporuji výchovné systémy založené na kontrole, trestání, známkování, posuzování a odsuzování.
Dokud se zmůžeme pouze na hmotu a antihmotu, nemůžeme se o životě ani od života moc dozvědět.
Žijeme v době čtvrté průmyslové revoluce. Kapsle Elona Muska bude již brzy vozit lidi rychlostí tisíc kilometrů za hodinu, vesmírná turistika už nikoho nepřekvapí a samořídicí auta si od loňska můžete koupit i v českých e-shopech. Je tedy věk Průmyslu 4.0 dar, nebo prokletí?
Je to fáze, průchod určitou úrovní vědomí, kterou projdeme do další. Nemá to konec ani pointu. Je to nekonečný, sebe sama generující zpětnovazebný proces. A naše myšlení za ním statečně pokulhává…
Mezinárodně uznávaný architekt Michal Postránecký, který projektuje „chytrá“ města budoucnosti, mi řekl: „Pojďme vstříc novým věcem a technologiím, ale ty staré opouštějme s noblesou Oldřicha Nového.“ Souhlasíte s ním?
Při bližším zkoumání se rozdíl mezi starým a novým může jevit v překvapivém světle. Nevím, zda jsme novými technologiemi dosáhli technologické úrovně například korunovačních klenotů či svatovítské katedrály.
Není třeba jedno opouštět pro druhé. Docela dobře se nám daří prohánět v autech prastarými uličkami, lemovanými domy starými několik set let. Spíš se mi líbí syntéza, transformace.
Pracovník utajeného nanotechnologického programu skrytých mikroúprav osobních automobilů alias Jaroslav Dušek.
Hynek Gloser, vizionář a architekt, zase v knize Smart revoluce tvrdí: „Do 15 let už lidé nebudou vlastnit a řídit automobily. Přepravu jim jako službu budou zajišťovat bezpilotní vozidla. Věřte, nebo nevěřte, zkrátka se to stane.“ Věříte tomu?
Myslím, že nás čekají mnohem zajímavější překvapení. Budou se týkat zejména schopností našeho těla. Domnívám se, že teď potřebujeme hlavně klid, lásku a neomezený časoprostor.
A jestli nás čekají přelomové věci? Pokud budou přelomové, jak bych o nich mohl teď vědět?
Když už jsme u toho, co čeká naše potomky: „Otravujeme své děti a zabíjíme v nich radost,“ řekl jste v jednom rozhovoru. Jak tedy můžeme naše děti ochránit před tím špatným, co na ně číhá venku?
Tím, že jim budeme spíš naslouchat než je dirigovat, dovolíme jim spíš rozvíjet jejich vlastní tvořivé záměry než splňovat naše předsudečné představy… A poskytneme jim dostatek času a klidu, umožníme jim klást vlastní otázky, aby mohly rozvíjet svůj tvořivý potenciál, vlastní mohoucnost. Bude to mít nakonec výhody i pro nás.
Děti zjistí, že nám mohou důvěřovat, že se učíme jim porozumět, že jsme jejich spojenci. Bude to oboustranně výhodné. Začneme své síly vzájemně násobit, přestaneme je tříštit.
Moje známá vyučuje v Montessori škole. Určitě jste o tomto projektu slyšel. Dítě je považováno za osobnost od přírody dobrou, jež by měla být dospělými podporována, a ne řízena. Souhlasíte?
Je to prastaré domorodé pojetí, jde o rozvíjení vnitřní vrozené tvořivé mohoucnosti, které Toltéci říkají vnitřní, skryté, dřímající vědění… Ani já nepodporuji výchovné systémy založené na kontrole, trestání, známkování, posuzování a odsuzování. Předem dané otázky a odpovědi zahánějí tvořivou radost.
Zvláště když kontrola je tu od toho, abychom se jí občas vymkli… Když se vrátíme k vašemu novému filmu. Bojoval jste někdy vy sám s alkoholem fakt až na krev?
Nikoli, tak daleko jsem to nikdy nedotáhl. Zažil jsem situace, kdy jsem se s chutí notně opil, dovedl jsem se i potácet či ztěžka artikulovat, ale k závislosti jsem se nedopracoval. Naopak tři roky jsem nepil vůbec žádný alkohol, protože mě zajímala ta zkušenost.
Připadá mi, že nejsilnější, a navíc zcela skrytá, je závislost na myšlení.
Inspirovali mě kamarádi abstinenti, kteří se účastnili společných večírků, popíjeli čaj, a přitom se s námi dokázali vesele bavit. Řekl jsem si, že nebudu rok pít žádný alkohol. Ani pivo či sklenku vína, prostě nic! Zkušenost byla tak přínosná, že jsem to nakonec protáhl na tři roky.
Vzpomenete-li si na dnes již legendární filmy Tažní ptáci, Ikarův pád či Dobří holubi se vracejí, myslíte, že Úsměvy smutných mužů budou jejich důstojným pokračovatelem?
Doufám, že film bude přínosem, vhledem i drobným ponaučením. Zachycuje skutečné zážitky spisovatele Josefa Formánka, který byl přítomen i během natáčení. Takže věřím, že i film bude působit skutečně.
Byl pro vás tento snímek herecky hodně těžký?
Pro mne ani tak ne. Kolegové měli náročnější úkoly, protože někteří si museli projít i deliriem tremens, což vyžaduje poměrně slušné osobní nasazení...
Pro mě bylo natáčení velmi zajímavé, zejména když se točilo v prostorách léčebny v Petrohradě, kde s námi hráli i obyvatelé léčebny. Vznikaly inspirativní situace.
Kdybyste měl očíslovat závislosti, kterým dnes čelíme, tedy včetně těch počítačových či mobilních, jak by ta stupnice vypadala?
Připadá mi, že nejsilnější, a navíc zcela skrytá, je závislost na myšlení. Představa, že myšlením se něco vyřeší. Víra, že řešení lze najít nějakými myšlenkovými kroky.
Takováto závislost postupně vede k odtržení od života, který se myšlenkám spíše vzpírá a dovede vždy nabídnout nečekaná překvapení, nad nimiž zůstává rozum stát. Vypadá to, že dnešní lidstvo se rozhodlo umyslet se do bezvědomí.
S Davidem Švehlíkem se ve filmu Úsměvy smutných mužů popere s démonem alkoholu.
Často se říká: „Bohužel, nežijeme v ideálním světě.“ Jak vypadá ideální svět podle Jaroslava Duška?
Ve skutečnosti žijeme v ideálním, dokonalém světě. Zatím jsme nenašli lepší planetu pro naši formu života než Matku Zemi. Je opravdu ideální. Jenže díky myšlenkovým clonám to často nevnímáme.
Zaměřujeme pozornost, pocity a myšlenky spíš na nedostatky, tímto zaměřením pozornosti je pak energeticky vykrmujeme a posilujeme. Děje se to, protože často myslíme nevědomky, neuvědomujeme si dosah a dopad vlastních myšlenek. Ty často vznikají jako zbrklé stereotypní reakce na hluboká tajemství života.
Příliš spěcháme a pak přestaneme vnímat hluboký klid vesmíru i naší tajemné bytosti. Uvízneme v nepohodlné úrovni vědomí, přesvědčíme sebe sama, že to tak musí být, a pak mnohdy žijeme v pekle vyčerpávajících myšlenek, které potom vedou k nedorozumění, sporům a konfliktům.
Proč tak žijeme?
Máme to naučené z filmů, knih, televizních seriálů, novin a časopisů. Prožíváme hluboké nedorozumění s ideálním světem. Zaměníme totiž svět a život za úroveň vědomí, za stav naší mysli.
Natolik uvěříme ve svou osobní důležitost, že se vyjmeme z prostoru Lásky. Přitom stačí zavnímat, jak ze spermie a mateřského vajíčka vzniká hlubokou, mnohaúrovňovou energetickou spoluprací nová bytost.
Stačí zavnímat hlubinný soulad galaxie. Tichou sílu vody a její jemné vědomí. Zázračnou schopnost ohně přeměňovat formy. Tichou vytrvalou bezpodmínečnou výživu Matky Země. Svobodu vzduchu. Můžeme zavnímat, jak nás celý prostor miluje a neustále vyživuje. Je to Tajemství. Myšlenky na ně nemohou stačit.