Jan Šťastný: Nechci se tvářit, že mi je dvacet

„U mě platí nomen omen. Navzdory pár chvilkám jsem opravdu šťastný,“ řekl mi a je to na něm vidět. Na schůzku v klubu vinohradského divadla‚ kde je v angažmá, přišel o pár minut dřív, což dělá, pokud mu to okolnosti dovolí, vždycky. Už zdálky zaujal modrou bundou, žlutým tričkem a pulovrem s kapucí.

Uvědomil jsem si, že léta jsem vlastně chodil oblečený trochu usedle, ale samozřejmě si teď v duchu říkám: brzdi. Nerad bych vypadal jako skoro padesátník, který se zbláznil, ale proč si někdy nevzít něco veselejšího na sebe? Oblečení mi vybírá Bára, protože jestli něco nesnáším, tak to jsou obchody a nakupování.

To by mě Bára hnala z domu! Nechci se tvářit, že mi je dvacet. Až začnu víc šedivět, tak to tak bude a hotovo. Důležité je, že jinak se zatím cítím dobře. Jediné, co mě zlobí, je žlučník, a proto půjde co nevidět ven. Laparoskopicky. Už to mám v nemocnici předjednané.

Tehdy jsem do toho vlítnul rovnýma nohama, nic jsem neuměl a učil jsem se za pochodu. Třeba i po představení jsem večer ještě vyvářel a žehlil plíny. Dnes je to jednodušší v tom, že všechno, co miminka potřebují, je jako by instantní a hned připraveno k použití včetně plen. Cíleně teď ubírám z tempa, abych s Bárou a Ondrou mohl být co nejvíc. Vím už, jak to předtím uteklo. Najednou šli kluci do školy a sám sebe jsem se ptal, jak je to možné. Změna je také v tom, že tenkrát otcové ještě nechodili k porodům a teď jsem u něj byl. Má to něco do sebe.

Jsem rád, že mám kluka, i když mít princezničku na rozmazlování by bylo určitě také hezké. Ale není všem dnům konec. Asi jsme klikaři, protože miminko se nám podařilo hned, zatímco hodně jiných párů končí asistovanou reprodukcí.

To je na mě asi moc. Týden i měsíc bych to doma čtyřiadvacet hodin denně zvládl, kdyby nebylo zbytí, ale déle si to představit nedokážu. Asi jsem s prací srostlý víc, než si myslím. Něco jiného je ubrat a to dělám teď. Ještě než se Ondrášek narodil, stěhovali jsme se do většího bytu a rekonstruovali ho. Bydlíme kousek od vinohradského divadla.

Honzík žije v Brně, ale navštěvujeme se. Vloni na jaře se mu narodila dcera Leontýnka, takže jsem vlastně už i děda. Říkal mi: táto, počkej, ty se nevyspíš a poučoval mě, ale já to přece už zažil.

Je pravda, že Ondrášek má zatím režim trochu otočený. Kluci to mívají. Je to zvláštní, ale je to tak. Spinká spíš přes den a v noci chce být vzhůru a na světě. Čekáme, až se to srovná.

Už dávno jsem zjistil, že věk nehraje velkou roli. Někdy si nerozumíte se svým vrstevníkem, jindy máte u někoho, kdo je o deset let starší, pocit, že má názory jako pětileté dítě, a příště se třeba při debatě se sotva dospělým člověkem divíte, jak je možné, že jste na to, co říká, ještě nepřišel. Je to velmi individuální a vždy to je především o setkání dvou lidí a dvou duší. Dvacet let rozdílu není málo, ale když tam je soulad po všech stránkách, ještě to lze.

Tak to nevím, ale jistě vím, že já se do ní zamiloval nejen proto, že je krásná, ale také proto, že je velmi inteligentní a svým způsobem i moudrá. Někdy mě tím až šokuje. A taky je to o tom, že to se mnou umí. My chlapi jsme ješitní, ale stejně se vždycky necháme vést a chytré ženy to dělají tak, aby si chlap myslel, že vše je jeho rozhodnutí, i když je to jinak. Vím to a baví mě to. Zároveň je Bára také živočišná a to mám rád. Sterilní prostředí a uhlazené chování mi nesedí, možná proto, že jsem narozený ve znamení ohnivého Střelce. Bára ostatně také.

Skutečně? Pro mě byl ten den významný tím, že ráno přišel na svět Ondrášek, večer byla u nás v divadle premiéra a do toho se uzavíraly přihlášky na našeho nového ředitele.

To v žádném případě, nejsem typ na vedoucí místo. Neumím totiž dělat nepopulární rozhodnutí a ono je to občas potřeba. Šéf musí bouřit i navenek, jinak by se mu to rozsypalo pod rukama, zatímco já bouřím leda tak pro sebe.

Když se to řekne takhle, je to hrůza, ale nějak to ufrnklo. Spíš než za sebe koukám před sebe. Patřím k těm hercům, kteří potřebují mít svůj přístav. Rád jsem někde zakotvený a vyhovuje mi, když vím, že někam patřím a že mám svou šatnu, kam můžu zajít, kdykoliv jdu okolo. Ve svém domovském divadle už také přesně vím, kolik je to kroků od portálu k portálu, a to mě baví.

A na role, které zde hraju, si také nemůžu stěžovat. Naopak. Teď jsem dostal nádhernou roli skladatele Salieriho. Zkoušet začneme v březnu a premiéra je naplánována na květen. Je to velká výzva už proto, že každý bude představení srovnávat se známým filmem Miloše Formana. Taková role přichází jednou za čas.

Příběh velmi schopného dvorního skladatele Salieriho mě láká, protože tam je velké téma. Byl velmi dobrý, ale přišel někdo, kdo byl geniální, a s tím se soupeřit nedá. Mladičkého Amadea Mozarta si zahraje kolega Martin Kraus, který k nám do divadla přišel až v této sezóně.

To je to, co mě na hraní baví nejvíc, protože každý večer může člověk být někým jiným. Dokonce jsem teď měl i zajímavou roli ve filmu – ve snímku Bastardi, v jedničce i dvojce, jsem si zahrál pěkného hajzla a mafiána. Mám tak možnost sahat jak do svých světlých, tak i těch temných proudů a to se mi líbí. Každý herec se totiž bojí škatulky, kdy bude před diváky prožívat pořád jedno a to samé. V divadle je to trochu jiné, ale v televizi a ve filmu má málokterý režisér odvahu obsadit vás jako protityp.

V den premiéry se záměrně zaměstnávám už od brzkého rána, abych na to nemusel moc myslet a zbytečně se neděsil. Tréma ale stejně přijde, nejdéle s prvním krokem na jevišti. Zjistil jsem, že představení si užívám až tak po desáté repríze.

Mám ho rád, protože jeho hry jsou doslova našlapané myšlenkami, i když to je pro publikum trochu náročnější. Doba je dnes oproti té předešlé mnohem překotnější a to s tím souvisí. Dřív nebylo kam spěchat, protože lidé neměli motivaci, zatímco dnes každý dělá, co může. Kdo má tu šanci, hodně pracuje, jiný se snaží a má smůlu, další nastavuje ruku a tak dál.

Je to osud od osudu, ale obecně bych řekl, že ve stresu jsou jak ti bohatí, tak ti chudší. Vidím to podle toho, že diváci dnes do divadla přibíhají na poslední chvíli, a chápu úplně, že se chtějí především pobavit, na což vsázejí soukromá divadla.

Divadlo na Vinohradech patří k těm, která nemají pouze za úkol lidi rozesmát, ale musí nabídnout i jiný repertoár, podobně jako ČT 2 nabízí jiné programy než komerční televize. Je tu i ta vzdělávací funkce, což v divadle oceňují především studenti a mladá generace v rámci doplňování všeobecného vzdělání. A když přitom divadlo třeba není úplně vyprodané, ještě to neznamená, že pracuje špatně, jenom zkrátka plní ještě jinou funkci. I to se mi na našem divadle líbí.

Před studenty mluvím o něčem, co důvěrně znám. Učím činohru, což je hlavní obor na herecké tvorbě. Zabýváme se jevištním pohybem, zvládnutím hlasu atd. a to všechno je dáno v osnovách. Teorie podle mě nikdy není k zahození a myslím, že je dobré ji znát, nicméně praxe je ještě důležitější. Při ní si každý teorii ověří sám na sobě a zjistí, co s ní může dělat přímo na place. A právě tím se zabývá obor herecká tvorba.

Jistě, baví mě to nejen proto, že to znám, ale kolikrát vidím chybu, které jsem se třeba také dopustil, takže to je pro mě i důležitá zpětná vazba. Vím, že nedostatky se vyskytují pořád. Mimochodem, proto mám rád režiséry, kteří mě takzvaně masírujou a řeknou třeba: „Honzo, to jsme už viděli, zkus to jinak.“ Můžou to udělat buď neurvale, anebo laskavě, což mám rozhodně raději.

Do podzimu ve vysílání určitě budu a pak se uvidí. Zaleží na mnoha okolnostech. Faktem ale je, že mi scenáristky napsaly vážnou chorobu. Musím říct, že Ordinace mě baví, a ani mi nepřijde, že v ní hraju už tak dlouho. Asi je to proto, že jsme se s postavou Dalibora Frynty vzájemně našli, a pak se mi na té práci líbí také to nemocniční, medicínské prostředí, ke kterému mám blízko.

Kdybych nebyl hercem, byl bych lékařem stejně jako moje maminka a moje první žena. Díky seriálu mám možnost si s odborníky, kteří k němu dělají supervizi, o lecčems popovídat a podívat se na věci, které mě zajímají.

V mysli jich mám mnoho, líbilo by se mi třeba motorové létání. Fascinují mě ultralighty nebo paraglidy, kdy se člověk může proletět kdekoliv na volné ploše. Ta odvěká touha člověka lítat…! Nejdřív bych se to ale samozřejmě musel pořádně naučit. Aby se papíry udělaly jen formálně, do toho bych nikdy nešel.

Rád bych si na ni našel víc času, neseděl jsem na ní už dva roky. Teď si se mnou zahraje i v Ordinaci, proto jsem ji dal do servisu, a když už pak bude zase připravená, určitě na ní někam vyrazím. Mám rád jízdy z bodu A kamkoliv a pak zpět do bodu A. Dvě hodiny jízdy mi dají tolik jako dva dny někde na chalupě. Je to takový rychlý relax, kdy jde mysl najednou úplně jiným směrem. A až Ondrášek povyroste, chceme také víc cestovat. Zatím jsem totiž ještě nevytáhl paty z Evropy.

V tomto ohledu určitě. Do tropů se jezdí v zimě a na to jsem delší čas v kuse uprostřed divadelní sezóny ještě nenašel. Ale láká mě to. Ještě toho musím stihnout hodně a nějak to celé nastartovat. Teď se těším, že v létě s prckem vyrazíme alespoň někam do Středomoří.