Iveta Bartošová: Začínám druhou půlku života

Podle jejího mediálního obrazu měla přijít zhroucená, obtloustlá a neupravená žena středního věku, která si hned dá skleničku vína, slzy bude střídat nervózní smích, nedokončené věty se rozutíkají od tématu… A mně by nezbylo nic jiného než tuhle trosku, kdysi trojnásobnou zlatou slavici a národem oslavovanou zpěvačku, litovat. Kam až ji dovedly útoky médií, stres, alkohol, prášky, špatné volby partnerů plus její labilní povaha.

Na naše rande ale dorazila zpěvačka s klidem a stálým úsměvem. Štíhlá, decentně nalíčená, v elegantní černočervené kombinaci a jen s minimem ozdob. Místo děsu v oku pragmaticky zhodnotila umístění stolku v pizzerii i jídelní lístek a pídila se po popelníku na své oblíbené jemné doutníčky.

„Kouřím od své první svatby, naučil mě to Jirka Pomeje, aby mi to u něj nevadilo. Takže asi čtyři roky, ale jen lehce. Chutnají mi, přitom můžu kdykoliv přestat,“ ujišťuje mě.

Vedle u stolu sedí její PR manažer a taky štáb nové TV Pětka, který je Ivetě poslední měsíc stále v patách. Natáčí s ní seriál v zahraničí zažitý pod termínem daily soap opera – něco jako Iveta Bartošová den po dni.

Nad mátovým čajem a krůtím steakem se špenátem odpovídá na každou moji otázku a sama otvírá některá sporná témata. Někdy tak otevřeně, že mi až zatrne – je-li tak upřímná a důvěřivá často, není divu, že ji už tolik lidí zneužilo, bleskne mi hlavou.

„Vracím se po své nejdelší pauze, po roce a půl. Měla jsem těžké zranění a po něm jsem nesměla nic dělat. Teď konečně pracuju a vystupuju, ale hlavně skoro pořád natáčím. Náš seriál s názvem Iveta se bude vysílat v neděli a opakovat ve středu a po každém dílu chystáme můj přímý vstup ve studiu, kde chci odpovídat na dotazy diváků. Celý seriál má vyvrcholit velkým koncertem v Lucerně 23. prosince,“ spustí zaklínací formulku.

Dnešní den pro ni začal v šest ráno. Aby se správně nakopla, šoupla si dávku geriavitu s ženšenem a řasu chlorellu, vypila hrnek silné černé kávy bez cukru a slupla předpisově misku müsli s ovocem. Nesměla chybět horká vana. „To mě bezpečně probere, pak rychle pudr a řasy a můžu vyrazit do světa,“ vypočítává.

Dopoledne točila spot na internet a navštívila jedno studio zdraví, kde díky speciální metodě podtlakové masáže upravují její tělesné tvary. „Chodí tam moje kamarádky i modelky, já si dala závazek třikrát týdně. Vše probíhá v klidu a vleže. Těším se, že bříško, které mi bez pohybu narostlo, brzo zmizí,“ pochvaluje si.

Ve zbylé dny začíná pozvolna cvičit se svým staronovým trenérem Markem Vomáčkou v posilovně. Naordinoval jí mimo jiné ranní indiánský běh – střídání chůze a poklusu – nalačno kolem rybníků v Uhříněvsi.

O vznikajícím seriálu se psalo jako o lákavé finanční injekci, která zpěvačku zachrání od velkých trablů. Neptám se, přesto Iveta propírané téma svých zoufalých financí, hypotéky a exekuce sama komentuje s tím, že došlo k chybě její účetní. Každopádně má od televize půjčené malé auto, kterému říká můj domeček. Je jasné, že jí její aktivita spojená s natáčením přinejmenším pomáhá psychicky.

„Jsem první u nás, s kým se takový seriál točí, trochu pokusný králíček,“ žertuje. „Ale moc mě to baví. Štáb je moje druhá rodina, píšeme si i soukromé SMS. A já si zase zvykám na kamery, zvukaře, musím mluvit, odpovídat… Vše mi pomalu dávkují, do ničeho mě netlačí. Doufám, že bude vidět rozdíl mezi začátkem natáčení v srpnu, kdy jsem neměla vůbec žádnou kondici, a koncem v prosinci. Odrážím se od tlusté čáry a jedu dál, začínám druhou půlku svého života,“ tvrdí.

Zdůrazňuje, že se v seriálu nijak nestylizuje, je přirozená a otevřená. „Jsem taková, jaká opravdu jsem. Ne podle bulváru.“ Jedním dechem přiznává, že když se v noci vzbudí, dívá se kolem, jestli neuvidí nějakou kameru. Ale až takto do soukromí jí natáčení nezasahuje. Reality show to není.

Ona sama dostala od televize malou kamerku, kterou si může podle nálady točit ve chvílích soukromí, cokoliv ji napadne. Zachyceny budou třeba hodiny zpěvu a korepetice u klavíru, i chvíle práce na zahradě, relaxu u malířského stojanu, běžné pochůzky… Stane se, že někdo při náhodném setkání odmítne být takhle zvěčněný, ale většina lidí nejen ze šoubyznysu prý souhlasí.

Na otázku, zda šik oblečení, ve kterém přišla, je její vlastní, odpovídá: „Tohle mimořádně ano. Ale jinak už nemám co na sebe, všechno bylo někde natočené a vyfocené. Na stále nové bych musela vydělávat miliardy, takže mi televize vychází vstříc a hledáme společně věci vystihující můj styl.“ Což znamená jednoduché ženské šaty, které zatím schovají deka navíc, a klidně i vysoké podpatky. „Udržet si figuru po čtyřicítce je těžké. Já ji mám geneticky danou po mámě.“

Iveta u talíře bez přílohy přiznává, že od zmíněných vloček ráno nic nejedla, a to je špatně. Dušuje se, že si příště vezme s sebou malou svačinku, aby dodržela předepsané tříhodinové intervaly.

Uprostřed běžných, až banálních vět mě napadá, že život téhle blondýnky by vydal sám o sobě na film nebo román. „Možná na dva filmy. Někdy se mi zdá, že už mám odžito,“ směje se.

„Velkou zradou je photoshop, kde vám můžou ubrat, ale i přidat kila. Kolikrát jsem byla hubená a na fotkách vyšla úplně jinak, protože tlustá Bartošová se prodává líp než štíhlá. Negativní zprávy jsou žádanější než dobré. Když jsem měla nejlepší profesní období, comeback století, psalo se: Konec Bartošové v Čechách!“

Takže, jak co bylo doopravdy? Před rokem a půl si zpěvačka zahrála ve filmu Poslední výkřik malou roli učitelky, ubodané šíleným vrahem. Kritici snímek sepsuli, co si o něm myslí ona?

„Byl to studentský film a já těm klukům chtěla v podstatě pomoct. Řekla jsem si, že to bude změna a legrace, zkusím umělou krev. Je taková nasládlá… Bylo to pro mě vzrůšo, nevadilo mi, že se na mně v podstatě učili, ráda pomáhám. Vlastně jsem tomu filmu udělala úžasnou reklamu – a odnesla jsem to nakonec já.“ Kvůli možným reakcím nešla ani na premiéru. „Věděla jsem, že by se na mě vrhli paparazzi…,“ soudí Iveta.

Pak se ovšem semlelo víc věcí najednou – vedle rozchodu s tehdejším partnerem Domenikem Martuccim se rozjely zdravotní potíže, které ji zcela vykolejily. Co přesně se tehdy stalo, shrnuje do výčtu následků. „Zlomila jsem si klíční kost, a protože první lékař nepoznal, že jde o zlomeninu, narostla mi pakost a musela jsem na operaci, dali mi do ramene dráty… Já se potřebuju hýbat – a nesměla jsem ani mýt nádobí!“

Nikdo nevěřil, že jí ruka sroste. „Já si ale pořád opakovala jako typický Beran, že se uzdravím! Dnes jsem v pořádku, mám jen o kousek kratší rameno.“

V tu chvíli se zvedne televizní štáb a chvíli natáčí, co zpěvačka říká. Ta ho však brzy zažene s rozverným úsměvem, ale jasnými slovy: „Stop, tak už přece vypadněte!“

Na důkaz toho, že je už v pohodě, líčí svoji nedávnou cestu do Vídně na koncert Madonny. „Vždycky byla můj vzor, sledovala jsem přenosy z jejích turné a inspirovala se jejím vystupováním. Je výborná obchodnice, tanečnice, má úžasnou kondici. Tak jsem si moc přála ji vidět naživo. Ale byla jsem trochu zklamaná, přišlo mi, že si neváží svých fanoušků, je hodně nadřazená… Lidi během koncertu, který byl přetechnizovaný, se spoustou zpěvu a hudby z playbacku, odcházeli.“

Když si Iveta chystá další doutníček, připálí si dlouhým plamenem omylem pár vlasů nad čelem. „Jaruš, tak jsem si zase upálila ofinu, kdyby to bylo víc, určitě by psali, že mě chtěl Rychtář upálit,“ volá pobaveně na vizážistku. A mně pro změnu vytřepe z vlasů broučka.

Na výlet do Vídně ji televizní štáb nedoprovázel. Ale i tam si ji našli paparazzi. „Chtěla jsem příteli Pepovi ukázat město… Jenže nám šli v patách. A stejně opět vybrali ty nejhorší fotky! Řekněte mi, proč si vzali na mušku zrovna mě? Někdo se jim přímo vnucuje, já před nimi utíkám. Přesto hlídají permanentně můj dům, visí i na stromech kolem,“ krčí bezradně rameny.

V září, krátce po návratu z Vídně, na galavečeru Česká hvězda získala Iveta ocenění Návrat roku. Komentáře byly opět rozpačité, prý plakala, klopýtala…. Jak se ten večer cítila?

„Byla jsem dojatá, ale taky hodně nervózní. V maskérně se nepovedlo líčení, nasvícení na jevišti bylo taky špatné a všichni čekali, až udělám chybu. Navíc mi začaly horečky. Takže jsem se třásla strachy, trémou, bylo mi mizerně a použil se i playback. Ale moje koncerty budou živé,“ říká skálopevně. A dodává, že na chvíli vždycky přestane zpívat, aby jí to diváci věřili.

Člověkem, který jí podle jejích vlastních slov nejvíc pomáhá odrazit ode dna a dostat se zase nahoru, je zmíněný přítel – majitel bezpečnostní agentury Josef Rychtář. Znali se patnáct let jako přátelé, hlídal její pronájem v Říčanech a pak dům v Uhříněvsi. „Chovali jsme k sobě zvláštní úctu a vykali si. Někdy mi přinesl růži, líbil se mi jako chlap… Ale věděla jsem, že je ženatý a po třináctiletém soužití s Láďou Štaidlem, který stále jen sliboval, že se rozvede, jsem si nechtěla s ženáčem nic začínat… Stalo se.“

Dali se dohromady právě po krachu jejího předchozího vztahu s Martuccim. Do Domenika se zamilovala a věřila mu – ostatně jako se to stalo už víckrát předtím. Odešla s ním do Itálie… Nadšeně vypráví o tom, jaké tam měla velké plány: nabídku na natočení desky a dokonce filmu. „Byli ze mě úplně paf!“ tvrdí vážně.

„Jeho úžasný otec mi slíbil velkorysou pomoc. Domenico byl zpočátku taky fajn, než jsem prokoukla, že mě využívá jen ke svému zviditelnění, hrál to hezky.“

Po rozchodu s ním se sesypala a přestala jíst. „Zhroutila jsem se a byla na kapačkách – a hned se psalo, že jsem se opila. Neměla jsem už nikoho, všichni včetně rodiny mě odsoudili, neposlali mi ani SMS. Tak jsem napsala Josefovi, jestli by mě neodvezl z nemocnice. Domluvil s manželkou, že budu nejdřív bydlet u nich, než naberu sílu.“

U Rychtářů žila měsíc a půl. „On byl v pohodě a dělal vlastně všechno – vařil, uklízel, pral, staral se o zahradu i dům, o svoji firmu… Zato jeho žena se projevovala úplně jinak…,“ pokračuje Iveta v líčení peripetií vztahu, který provázely i výslechy na policii.

„Nebýt Josefa, který se o mě staral, nevím, jak bych přežila. Koupal mě, oblékal, byla jsem na něm závislá i finančně. Jinak by ze mě byl asi bezdomovec. V novinách z něj dělají tyrana, ale je to obětavý, pracovitý a praktický člověk.

Samozřejmě když se naštve a brání mě, vypadá tvrdě. Ale už se naučil reagovat mírněji,“ hájí současného partnera. „Bez něj bych to nezvládla. On jediný se za mě postavil a nedal mě.“

Na dotaz, jaké období života by Iveta chtěla vrátit, odpoví bez váhání: „Těhotenství a první chvilky s Arturem. Po narození ani neplakal a koukal na mě tak legračně podmračeně, jako by ještě nechtěl na svět. Od té doby jsem mu říkala starosta.“

Na základě událostí posledních let byl však Artur vloni zpěvačce odebrán a svěřen do péče otce Ladislava Štaidla. „Já bych ho stejně neuživila, ani bych se o něj nemohla starat, takže to bylo pro něj paradoxně nejlepší řešení. I když pro mě jako mámu, která ho patnáct let piplá, je to strašná rána.“ Dnes je podle Ivety Artur vysmátý, skvělý a samostatný kluk, na kterého je pyšná. Studuje střední školu a má prý za sebou první lásku. „Těší se, až mu bude za dva roky osmnáct a bude zase se mnou,“ věří zpěvačka, která se synem denně telefonuje, a vídají se každý druhý víkend.

A jak si vybavuje dobu, kdy bylo šestnáct jí? „V šestnácti jsem se dostala do Jihlavy na pěveckou soutěž Mladá píseň, kde jsem se setkala s muzikantem Pavlem Vaculíkem, a ten mě dal dohromady s Petrem Sepéšim. Napsal pro nás hit Knoflíky lásky, který odstartoval moji kariéru. S Petrem jsme se do sebe navíc zamilovali, byl to můj první kluk… Bohužel se nedožil úspěchu naší společné desky, po dvou letech tragicky zemřel… Což byl pro mě nejhorší okamžik v životě. Myslela jsem, že skončil svět.“

Vrátila se domů do Frenštátu pod Radhoštěm a sbírala odvahu začít sama. „Tvrdili mi, že jsem jen zpěvačka pro duet. Ale já si řekla, že jim ukážu, odjela jsem do Prahy a začala na sobě pracovat.“

Na své začátky a moravské dětství vzpomíná často. „Bylo nádherné. K domu, který jsme celá rodina pomáhali stavět, patřil obrovský pozemek s potokem a lesem, naši chovali ovce, králíky, slepice, kozu, měli jsme psa a kočky. Každý den jsme se sestrou a bratrem pili čerstvé mléko od sousedovy krávy…“

Ivetina maminka v mládí zpívala s cimbálovkou a hrála ochotnické divadlo, tatínek hrál v amatérském orchestru na trubku. Po svatbě ale vyhrála nad uměním rodina. „Věnovali se nám. Byli chudí, takže na dovolené jsme neměli, všechno jsme si pěstovali sami a žili dost uzavřeně. V takovém čistém vakuu,“ upřesňuje.

Tatínek byl přísný. „Ale já ho milovala, měla jsem si s ním o čem povídat. S mámou jsem se zase ráda mazlila, tak se doplňovali. Později jsem začala utíkat z domova, chodila jsem na brigády a byla velmi samostatná.“ Iveta si vydělala na piano, zaplatila si hru na kytaru a během gymnázia dojížděla na konzervatoř do Ostravy.

Od patnácti zpívala ve dvou kapelách… Zpěvačkou chtěla být už od čtyř let, kdy ji v televizi okouzlil Karel Gott. „Kolem něj tancovaly děti mého věku a já jsem prohlásila, že s ním budu taky jednou zpívat. Rodina se smála, ale v sedmnácti jsem s ním stála na jevišti. Byl na mě zpočátku hodně přísný, což bylo dobře – naučil mě, nezkušenou holku, chovat se profesionálně. Při každém setkání mi dodává energii, u mikrofonu s ním mám o celou oktávu vyšší rozsah! A když mě všichni odepsali, zastal se mě a byl ochotný mi pomoci. Teď mě s Ivankou pořád zvou na oběd – a já pořád nemám čas!“

Mimo jiné i proto, že po letech se skladatelem Pavlem Vaculíkem chystají novou písničku – jde tedy o symbolický návrat ke kořenům. V souvislosti s její proměnou uvažují o mírné změně žánru do šansonu a klasiky…

Když byla Iveta na dně, uvažovala, že by změnila profesi a zkusila pracovat v civilním povolání. „Chtěla jsem jít na plastiku, změnit vizáž, jméno, utéct na pustý ostrov. Ale od problémů nelze utéct, ty se musí nejdřív vyřešit.“

Nakonec došla k tomu, že nic jiného než zpívat nechce. „Pro mě je zpěv poslání, baví mě a naplňuje, když vidím lidi šťastné po mém koncertě. Spousta známých i lékařů mi říká, že by moji situaci nezvládli a skončili dávno v blázinci. A že mi v podstatě nic není, jsem jen citlivá ženská, umělkyně, která, když toho je na ni moc, dostane úzkost. Padne na mě sociální fobie, zavřu se a je konec. Strašně se najednou bojím lidí, všeho.“

Přitěžujícím faktorem byly jistě všechny rozchody s partnery, celý život hledala vhodný mužský element. „Štěstí střídalo zklamání, asi jsem se upínala ke stejnému typu mužů. Každý má v sobě kus ješity a manipulátora.“ Kámen úrazu je podle ní v tom, že muži obecně špatně zvládají její profesi. „Já ke svým bývalým nemám žádnou zášť, když je potkám, podám jim klidně ruku. Oni ale problém mají, třeba Jirka Pomeje nepřišel ani k rozvodu.“

S Josefem, o němž tvrdí, že je jiný, se teprve učí žít. „Zvyká si po roce s holkou, která měla trable, na soběstačnou ženu, ale i na to, že bulvár lustruje jeho rodinu. To nečekal. Takže se jen modlím, aby to vydržel, abychom se neztratili. Tvoří moje zázemí, kde nabírám energii,“ opakuje.

Když se její partner vrací večer z práce, čeká na něj s teplou večeří i něčím sladkým. Pak spolu probírají události dne a úkoly na zítra, koukají na televizi…

„Dnes neberu ani žádné léky! A i když vím, že ta štvanice na mě nikdy neskončí, jdu do toho. Chci zpátky před kamery,“ tvrdí odhodlaně. „Teď si připadám jako dostihový kůň v boxu, jsem zase nastartovaná. A silná.“