Článek
Filmovou rodinu jste dostala i v celovečerní komedii Taková normální rodinka. Hrajete v ní maminku, kterou v legendárním seriálu ztvárnila Dana Medřická. Nesvazovalo vás to trochu?
Nesvazovalo, protože jsem se ani na okamžik nesnažila paní Medřickou napodobit. Navíc jsme ze seriálu převzali jen jakýsi model rodiny, která žije pod jednou střechou, nikoliv vedle sebe, ale pospolu. Typově jsme byli odlišní, takže jsem si během natáčení na seriál vzpomněla, jen když o něm začali mluvit novináři.
Matkou jste také v soukromém životě, i když vaše dvojčata Karolína a Adam jsou podstatně mladší než filmoví potomci. Co když zatouží po herectví?
Jenom je upozorním, že touha je málo, že je čeká poměrně dost práce, která nikdy nekončí. Dala jsem si úkol, že je „dotáhnu“ k maturitě, dál už musí sami. Mají štěstí, že žijí v této době, v naší zemi není válka ani bída, mohou cestovat, číst, co chtějí. Je na nich, co z toho využijí.
S dětmi působíte jako správná trojka. Přesto jistě máte nastaveny určité hranice.
Nelžeme si a přes své vznětlivé povahy se snažíme navzájem pochopit.
Donedávna jste byla ve stálém angažmá v Divadle Na zábradlí. Nyní hrajete v divadle Kalich či ve Švandově divadle. Proč jste dala přednost volné noze?
Abych měla svobodnější volbu v rozhodování co, s kým a pod vedením koho budu hrát a zkoušet.
Umělecká svoboda ale s sebou přináší i existenční nejistotu. Tím spíš, že je váš manžel výtvarník, tudíž má z pohledu obyčejného člověka také poněkud nejisté povolání.
To bezpochyby. Ale z nejistoty už strach nemám. Jednak mám dost práce na to, abychom nestrádali, a také jsem si už zvykla. Nemá cenu plašit se a panikařit dlouho dopředu, tím nic nezmůžete. A pak… k tomu, abych vedla harmonický život, potřebuju úplně jiné hodnoty než finanční prostředky, i když uznávám, že jsou pro určitou míru svobody nesmírně důležité. Na druhou stranu nepotřebuju luxusní byt nebo drahé auto, takže mám všeho akorát.
Máma, táta a dvojčata Karolína a Adam.foto: Právo/Michaela Feuereislová
Jak jste se s manželem seznámili?
Kdysi dávno na Divadelní pouti. Já tam zpívala s Vaškem Koubkem, Petrem a Matějem Formany, Lenkou Volfovou a dalšími kramářské písně, on dělal všechno možný.
Kdo je hlava rodiny?
My si to nedělíme, v něčem se ustupuje mně, v něčem jemu, v něčem dětem.
Jak u vás vypadá domácí pohoda?
Nejvíc vnímám tu nedělní. Velké a dlouhé společné snídaně nebo při práci na zahradě. Z oken dětí se ozývá muzika a my s mužem cosi řešíme nebo si vyprávíme. Taky mě baví, když všichni hrajeme nějaké stolní hry, ať už scrable, labyrint vědomostí nebo karty. Ráda chodím s celou rodinou do kina či do divadla a pak rozebíráme své zážitky. Naposledy jsme si lebedili po premiéře filmu Občan Havel.
Děti se zajímají i o politiku, tak mě bavilo s nimi sledovat volby prezidenta. Je velmi zajímavé slyšet názory mladé generace. Taky miluju rodinné procházky. Někdy se nám podaří z pozice rodičů uzurpátorů přesvědčit i děti, ale většinou chodíme jen můj muž, já a náš pes Růžena.
Nebo když se vypravíme k tetě Miladě a ona vypráví o svých rodičích a sourozencích, o dětství a životě v moravské vesničce Lomy. To je pak taky ta pravá pohoda.
Kdy a kde se cítíte nejlíp?
V přírodě. V horách, u moře i v lese. Ale i u stolu s přáteli nebo zajímavými lidmi. Není možná tolik důležité kde a kdy, hlavně nesmí být stres a zbrklý spěch. Když cítím lidskou pospolitost. Ráda se účastním charitativních akcí, tam se vždycky sejdou skvělí lidé. Jejich odhodlání nepoddat se nepřízni osudu nebo pomáhat potřebnějším bratrům a sestrám mě nabíjí radostí ze života.
Přestože působíte energicky, vytváříte zpravidla postavy tichých, submisivních partnerek. Jaká opravdu jste?
Já si myslím, že tichá až plachá, okolí mi ale často vytýká, že jsem tank nebo buldozer. Asi mám obě polohy: na jedné straně uzavřená introvertka, na druhé parní kotel, pod kterým se hojně zatápí. Nic mezi tím.
Svým uměním jste znovu potvrdila, že herečka nemusí být jen prvoplánová krasavice. Navíc se vůbec neměníte. Jak to děláte?
Moc se tím nezabývám. Pro mě není až tak důležité, jak vypadám, ale jak se cítím. To ovlivní, co ze mne vyzařuje, jestli zdravé sebevědomí, bolestínská zapšklost nebo arogantní a drzé přebíjení vlastních mindráků. A já už začínám vědět, co ke zdravému sebevědomí potřebuji. Někdy stačí dobré a hezké boty, někdy nový účes, někdy pocit, že jsem užitečná i pro jiné. Jindy zase dobrá hudba, film nebo knížka či nějaké výtvarné dílo. Jo, a smích!!! Ale taky slzy, takové ty z dojetí.
Eva Holubováfoto: Právo/Michaela Feuereislová
V životě jste si sáhla až na dno a leckdy vám do smíchu moc nebylo. Kdy bylo nejhůř?
Těch „nejhůř“ bylo tolik. Ale i těch „nejlíp“, naštěstí. Bohužel trpím častými depresemi způsobenými nedostatkem serotoninu a dopaminu, tedy látek, které produkuje mozek. Asi v depresích mi bylo nejhůř, protože z nich nevede jiné východisko než léčba. Nepomůže žádná filozofie, meditace, sport či zábava, té totiž nejste schopni.
Není to tedy stav duše, jak se leckdo domnívá. Jak s tím bojovat?
Dnes už to vím bezpečně. Vyhledat odborníka a soustavně a důsledně se léčit. Nepřepínat se ani v práci, ani doma, ani ve společnosti. Naopak si najít chvilku na odpočinek a třeba i meditace nebo návštěvu nějakého svatostánku. Prostě nekoukat jen k zemi, občas zvednout hlavu ke hvězdám. A hodně piju vodu a pobývám na vzduchu, protože voda váže kyslík, což je dobrá potrava pro mozek.
Vaše postavy často procházejí životní krizí, i když s notnou dávkou humoru. Díky tomu jste řazena mezi komiky. Já bych vás spíš nazvala první dámou velkého životního dramatu.
Co k tomu říct… Děkuji vám za ocenění, škoda že nepíšete hry nebo scénáře. Ale já si nestěžuju. V posledních letech mě práce velmi baví, věřím v její smysl. Ale jako doplněk svého snažení na tomto světě potřebuju rodinu a účast na charitativních akcích, i když proti jiným poměrně nepatrnou.
Už v devatenácti jste pracovala rok v Jedličkově ústavu. Kdo nebo co vás k tomu přivedlo?
Měla jsem období těžkých depresí. Bála jsem se smrti, ale na druhé straně mě bolel i život. V takových chvílích jsem někdy chodívala na vyšehradský Slavín k hrobu Boženy Němcové. Tam jsem se procházela mezi velikány našeho národa, dlouho seděla na bobku u Boženky a hledala odpověď, kudy dál.
Tehdy jsem tam ani nedošla, protože na vratech Jedličkova ústavu, který sídlí v sousedství, byla cedule, že přijmou okamžitě sanitární pracovnici. Hned jsem šla do kanceláře a druhý den jsem nastoupila.
V rámci charity jste se loni dokonce vydala s režisérkou Olgou Sommerovou až do Peru. Jak tato cesta poznamenala vaši duši?
Tak, že jsem jí tam kus nechala. A dokonce i část srdce. Tam jsem si uvědomila, že i já jsem milovaná dcera matky země, které indiáni říkají Pachamama.
Byla tam s námi kromě jiných i doktorka Olga Vilímková, moje „indiánská učitelka“, která spoluzaložila Nadační fond INKA. Pomohla mi víc pochopit mentalitu a život našich indiánských kamarádů. V dubnu jich jedenáct přiletí do Čech, koordinátoři fondu, středoškoláci a vysokoškoláci. Moc se na ně těším.
Eva Holubová se svými dvojčaty.foto: Právo/Michaela Feuereislová
Vaší nejlepší přítelkyní je už z dob studií Ivana Chýlková a občas si spolu i zahrajete. Co máte společného a naopak v čem se lišíte?
Víte, to nejde jenom shodit ze stolu tím, že řeknu pár vět. Ivanka není moje nejlepší kamarádka, to už je sestra, a navíc milovaná sestra. Asi toho máme víc společného než odlišného, aspoň v tom nejdůležitějším, v pohledu na svět a život. Ona je moje svědomí, má velký podíl na mém sebevědomí, je prostě moje pravda a láska. Raději toho nechám.
Cítím, že to začíná být velmi intimní vyznání, aniž by se týkalo milostné sféry. Tak by ale mohlo vyznít posměváčkům tohoto hesla, které kdysi řekl pan prezident Havel a jež mám strašně ráda. A Ivanka určitě taky, o tom nemusíme ani mluvit. S Ivankou se dají tato dvě slova žít. A právě pravda a láska patří k těm mým prioritám, které si za peníze nekoupíte, což beru jako výhodu.
Máte řadu přátel mezi slavnými osobnostmi, například herečku Dagmar Havlovou či režiséra Miloše Formana. Patřila k nim i první dáma Olga Havlová. Leckdo vám je možná závidí.
A mají proč, opravdu je co závidět. Věřte mi, že nejde o to, že jsou to osobnosti slavné. To by bylo málo. Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla poznat blíž úžasné lidi. Jejich postoje, činy… Dlouho jsem si říkala, že si to nezasloužím. Pak jsem se přestala týrat, nechávám to vše na sebe působit a snažím se občas pohlédnout na svoje malicherné problémy z jejich výšky. Dovoluje mi to asi jejich lidskost, která z nich čiší.
Vyjadřujete se i k politice, naposledy když jste se připojila k iniciativě Ano pro Švejnara. Připomíná mi to vzdáleně některé okamžiky roku 1989.
Ale čím? Já naopak měla pocit, že zažívám něco v této zemi neobvyklého. Iniciátoři – mladí lidé, studenti, které jsem předtím neznala – udělali tiskovku, na níž přednesli své názory. Naprosto jsem se s nimi ztotožnila.
Ale doslova mě fascinovaly klid a rozvaha, s jakou to probíhalo, a že se připojili lidé všech věkových kategorií, různého vzdělání a profesí. V tom je možná jistá podobnost s OF (Občanské fórum – pozn. red.). Tentokrát jsem necítila ten entuziasmus, u mě tehdy až naivně dětský, ale něco víc: že jsem součástí občanské společnosti, ve kterou věřím.
Eva Holubová jako ředitelka a Pavel Telička jako školní inspektor ve filmu Gymplfoto: Falcon
Natálie Kocábová píše scénář o Miladě Horákové a nechala se slyšet, že byste byla pro tuto roli ideální představitelkou. Co vy na to?
Fakt? Před časem jsem dokonce četla jednu z prvních verzí a mile mě překvapilo, jak erudovaně a citlivě Natálka píše. Nebudu zastírat, že by to pro mě byla veliká čest. Kdyby se ale ukázalo, že je někdo jiný vhodnější, kdo by Miládku představil národu v celé šíři její povahy, vůbec by mě to nezarmoutilo.
Já bych vážně byla šťastná, kdyby o doktorce Horákové vznikl dobrý film. Ona si to zaslouží a my to potřebujeme. Takových vzorů, jakým je ona, není nikdy dost. Za ta léta, co se o ni zajímám, jsem se už s ní dost skamarádila. I ona je moje pravda a láska.