Emma Smetana: Jsem typ kavárenského povaleče

Škoda že nemám v plánu kandidovat. Ovšem doporučila bych vám volit někoho, kdo má třeba nějaký politický program.

Jak chcete, ale myslíte, že to může někoho bavit?

Kdo? Jordan? To jsou mi otázky... Čili z aktivních lidí jde podle vás strach?

Jordan se mě nebojí, je to statečný chlapec. Ostatně, jiné než silné ženy mu neimponují.

To spíš Haj Smetana.

Tatínek teď žije v Praze a dělá toho mnoho. Mentálně je kdesi v pubertě, tudíž má velké přebytky energie a elánu. Pravidelně jezdí do milované Paříže, celkově hodně cestuje, tatínkuje, chodí na dlouhé procházky se sluchátky v uších a pečlivě se stará o všechny, které má rád. Jakožto hudební producent samozřejmě žije hudbou, do toho přečte několik knížek týdně a také se přejídá. To mám po něm.

To ano, jenže předtím mi je tak krásně... Požitku z dobrého jídla se nic nevyrovná.

Nejjasněji si pamatuji parky, prolézačky a kolotoče, na které mě každý den vodila moje tetinka, respektive chůva, které jsem tak říkala. Dále pak mateřskou školu, kde jsem minimálně ze začátku trpěla tím, že se mnou francouzské děti nechtěly mluvit česky, a tak jsem se s nimi prala. A cestou ze školky jsem hypnotizovala zlaté baleríny za výlohou na rohu ulice, kde jsem bydlela s maminkou. Ale nikdy jsem si o ně netroufla říct, možná proto si je dodnes pamatuji.

Ano, maminka se se mnou sice přestěhovala do Paříže proto, abychom žili s tatínkem, ale nějak to nedopadlo. Takže jsem měla dva domovy. V tatínkově pařížském bytě jsme spolu tančili na Beatles, dívali se na Chaplina a na Kouzelníka ze země Oz a taky na všechny disneyovky, které jsem viděla s předstihem díky tomu, že mi tatínek každý rok sehnal kopie. A do toho mi dělal domácí hamburgry z mletého masa od řezníka od vedle a k tomu domácí pomerančové a melounové šťávy. Dětství v Paříži mě zcela jistě předurčilo ke kladnému vztahu k jídlu, zápornému vztahu k sýrům a velmi vyhraněnému vkusu.

Asi ve všem. Tak třeba mám velkou slabost pro francouzské vchodové dveře. V Paříži jsou obvykle tmavě rudé, tmavě zelené, tmavě modré nebo dřevěné. Celkově miluju architekturu pařížských domů, ulic, náměstí. Tím pádem se mi v Praze nejvíc líbí na Josefově, kde vládne secese, velká okna, přenádherné fasády. Samozřejmě jsem Francií ovlivněná i v otázce oblékání, ale jde to i do takových detailů jako jsou přebaly knížek, jídelní lístky v restauracích nebo celkově reklamní a jiné nápisy.

Maminka pracovala nedaleko Eiffelovky na české ambasádě jako kulturní atašé. Když mi bylo šest, vyhrála konkurz do Rady Evropy, a tak jsme se i s tetinkou a máminým tehdejším přítelem přestěhovali do Štrasburku. Tam to pro mě bylo o poznání méně barevné.

Protože maminka je velký vlastenec a celou dobu se jí strašně stýskalo po Praze. A taky měla pocit, že se to tu od osmdesátého devátého zlepšilo, z čehož pro ni později vyplynuly jisté politické ambice - po iniciativách Impuls 99 a Děkujeme, odejděte si založila i vlastní politickou stranu.

Zklamaný je v téhle zemi každý, kdo věřil tomu, že se z veřejného, tedy i politického života vytratí předlistopadové figury, gauneři a s nimi spojení kmotro-kumpáni, a že se do něj vloží - a následně se udrží - osobnosti morálně čisté, psychicky neporušené, charakterní, kultivované a nezkorumpovatelné.

Francouze obecně zajímá především Francie a Francouzi, dále pak středozemní prostor, případně Anglie a Německo a samozřejmě Spojené státy. Nicméně o existenci středoevropské České republiky mají určité tušení. Základní vědomostí je zcela určitě pivo a Václav Havel. Mladší generaci zajímají naše slavné krasavice a výborně nás reprezentují i naši fotbalisté.

Bavilo. Ale to bylo dáno výjimečnou kvalitou mých profesorů. Každé téma má potenciál být nekonečně vzrušující i nudné, jde jen o to mít štěstí na ty, co vám danou otázku zprostředkují. Na moji diplomovou práci například dohlížel Jacques Rupnik, s ním by mě bavily snad i rozhovory o chemii.

Na Sciences Po v Dijonu a následně v Paříži se mým profesorům podařily zcela zásadní věci. Za prvé - naučila jsem se pracovat. Sice pod těžkým tlakem, ale naučila. Díky tomu mě nic nevyděsí, vím, že je v mých silách zvládnout téměř jakýkoli pracovní úkol a že prostě zůstanu vzhůru, dokud to nedodělám.

Za druhé - už vím, že nikdy nic nepochopím, pokud na danou problematiku nebudu nahlížet ze všech možných i nemožných úhlů, a že základem vydařené argumentace je respekt k protivníkovi a perfektní znalost jeho argumentů. Sice to vyžaduje důkladnou přípravu, ale jedině tak to má smysl. Vše ostatní je plytké plkání.

Za třetí - teorie je k ničemu, pokud vám neposlouží v praxi. A přesně tak bylo celé studium na Sciences Po koncipováno. Nikdy do nás nikdo necpal nic zbytečného.

Byla jsem asistentkou mluvčího českého premiéra, tedy Mirka Topolánka a následně Jana Fischera. Oba zároveň v prvním pololetí roku 2009 vykonávali funkci předsedy Evropské rady v rámci našeho předsednictví v Evropské unii. Já měla na starost komunikaci s novináři, především těmi zahraničními. Tedy organizování rozhovorů, rozhovory po e-mailu, publikaci projevů a rozhovorů na webu, a také zabavování českých novinářů, kteří s námi létali na zahraniční cesty do Bruselu, Paříže, Londýna, Budapešti, a obvykle to zábava opravdu byla.

Taky jsem byla editorkou týdenního Bulletinu českého předsednictví, do kterého jsem několikrát i přispěla. Jiří František Potužník si mě jako svou asistentku vybral na základě mých jazykových znalostí a vzájemných sympatií, a nikdy po mně nikdo nežádal, abych politicky souzněla s kabinetem premiéra.

Pracuju i jako reportérka, své vědomosti tedy uplatňuji takřka denně. Tak třeba dnes píšu zprávu o ekonomické recesi, a tam se určité vzdělání v oboru hodí. Stejně když dělám politické reportáže, nemusím se nejprve zorientovat v tom, kdo je kdo, co dělá, na koho se vlastně mám obrátit atd. Vnímám to jako velkou výhodu a ušetřím tím spoustu času.

Tak především dospávám. A když se jakžtakž vzpamatuju, navštěvuju rodinu a přátele. Také se ze všech sil snažím udržet při životě svoji kapelu, která sice trpí tím nedostatkem mého času, ale táhneme to dál!

Například 19. dubna v pražské La Fabrice.

Filmy, cestování, jazyky, tanec, divadlo, vaření. A strašně ráda bych se dokopala k pravidelnému pohybu, ale bohužel jsem klasický typ kavárenského povaleče.

V plánu je německá doga. A jako dítě jsem měla nádhernou šarpejku Marilyn a kocourka Kulíška. Milovala jsem je stejně jako svoji rodinu. Možná víc. (směje se)

Pokud se celý systém a společnost přenastaví tak, že bych jako prezidentka připadala v úvahu, tak bych jistě zajásala, ale stejně jsem přesvědčená o tom, že je zde mnoho vhodnějších kandidátů.

Každopádně - v příštích patnácti letech mám v plánu žít nadále v Evropě, chtěla bych vydat hudební album, možná bych mohla stihnout knížku. A za deset let bude můj bratr Tomíček čerstvě plnoletý a s mojí sestřenkou Noemkou bude lomcovat puberta, takže bych jim oběma chtěla být co nejvíc nablízku. Jednoduše řečeno se budu snažit o to být dobrou ženou, dcerou, sestrou, sestřenicí, vnučkou a snad i matkou.

Mám, ale nesplněné zůstane nadále. Aby si lidé nelhali, nekřivdili si a měli se dobře.